Palestinci již zhruba 100 let odmítají jakýkoli mír, který by mohl vést k řešení v podobě dvou států. Tento postoj byl po desetiletí spolufinancován německými daňovými poplatníky. Otevírá válka Hamasu proti Izraeli nové možnosti?
Uvědomění si, že léta pěstovaná přesvědčení a hodnoty se ukázaly být životní lží, je bolestné. Lidé zkoušejí mnoho věcí, aby se nemuseli svým mylným přesvědčením postavit čelem. Ignorují fakta, potlačují logické závěry a často do poslední chvíle trvají na tom, že měli nějakým způsobem pravdu. Nedávné události v Izraeli ukázaly, že to může platit i pro desetiletí trvající sen o dvoustátním řešení.
Albertu Einsteinovi je připisován výrok: „Definice šílenství znamená dělat stále totéž znovu a znovu a očekávat jiné výsledky.“ Mezinárodní společenství již 70 let vyjednává o mírových řešeních. Nedílnou součástí bylo vždy rozdělení území za účelem dosažení míru. A to už obsahuje první dvě životní lži:
Když v roce 1920 po rozpadu Osmanské říše přešla její území ve východním Středomoří pod správu Francie a Spojeného království, bylo již jasné, že mandátní území pod britskou správou bude rozděleno. Podle vůle mezinárodního společenství ve Společnosti národů se zhruba jedna pětina měla stát židovskou vlastí – pozdějším státem Izrael – a zbylé čtyři pětiny byly přiděleny muslimským Arabům. Toto území se stalo Jordánským královstvím.
Od kolonizace oblasti s židovskou většinou islámsko-arabskými vojsky před několika staletími byli Židé považováni za opovrženíhodné zbabělce. Od dvacátých let 20. století, kdy Muslimské bratrstvo a panarabské hnutí rozšířilo volně vymyšlené antisemitské „Protokoly sionských mudrců“ jako údajný historický dokument o židovském světovém spiknutí, byli brzy považováni za všemocného nepřítele, proti kterému pomůže jen vyhlazení.
V roce 1937 vyzval velký muftí k vytvoření arabského státu fakticky bez Židů
V roce 1935 jeruzalémský velký muftí Mohammed Amín al-Husajní škrtem pera prohlásil, že celé mandátní území je svěřeno muslimům. Na základě toho pohrozil na konferenci právních učenců exkomunikací všem muslimům, kteří se podíleli na prodeji půdy Židům. Za tímto účelem založil vlastní sledovací společnost a muslimské odpůrce těchto opatření nechal vyvraždit.
K tomu všemu by sotva došlo, kdyby – v rozporu s tím, co nám chtějí palestinští aktivisté na Západě namluvit – nedošlo k prodeji značného množství půdy Židům dávno před založením státu Izrael. Když se zvedl odpor proti pokračujícímu vyvražďování Židů, vypuklo v roce 1936 arabské povstání proti britské mandátní moci zřízené Společností národů, mezi jehož vůdci byl i al-Husajní. V jednom ze svých projevů výslovně požadoval, aby Židé a muslimové nemohli žít společně v míru, jako tomu bylo o půl tisíciletí dříve v Andalusii. V roce 1937 v populárním spise, který byl mezinárodně šířen národními socialisty, vyzval všechny muslimy, aby si nedali pokoj, dokud se jejich země nezbaví Židů, „spodiny všech zemí“. Z dnešního pohledu byl v tomto směru velmi úspěšný. V knize spojil protižidovské pasáže z koránu a hadísů s likvidačním antisemitismem národního socialismu.
Když britská Peelova komise vypracovala plán dvou států pro mandátní území, Husajní jako mluvčí Arabů jej v roce 1937 ostře odmítl a požadoval arabský stát de facto bez Židů – a organizoval teroristické útoky proti všem Arabům, kteří spolupracovali s Brity nebo byli nakloněni dvoustátnímu řešení. Tato konstelace přetrvává dodnes ve vražedném soupeření mezi Hamásem a Fatahem.
Husajní uprchl do Německa, kde se mimo jiné podílel na formování muslimských jednotek SS, podle některých zdrojů dokonce jako generál SS. Zároveň šířil v arabském světě likvidační antisemitismus SS. Za výchovu k nenávisti k Židům dostával od německých daňových poplatníků měsíčně kolem 90.000 říšských marek. Průměrný plat se pohyboval kolem 190 marek.
Po válce Husajní uprchl do Káhiry a předal ideologickou výzbroj svému příbuznému, Jásiru Arafatovi. Jeho vzestup na pozici palestinského vůdce charakterizovaly především tři prvky: zaprvé zvyšováním plateb pro Araby, které zastupoval. Arafat si totiž rychle všiml souvislosti mezi obrazy bídy v médiích a přílivem peněz. V době jeho smrti v roce 2004 žilo mnoho jeho občanů stále v děsivé bídě – a jak zjistily francouzské soudy, během 35 let se ze skromně vypadajícího palestinského vůdce stal devátý nejbohatší muž světa se soukromým majetkem přesahujícím jednu miliardu dolarů.
Arafat vždy odmítal jakékoli dvoustátní řešení
Druhým prvkem je, že Araby, které považoval za homogenní národ se společnou historií a kulturou, společným jazykem a společnou oblastí osídlení, Arafat v polovině 60. let jazykově rozdělil: na arabský a palestinský národ. Ten nikdy neměl znaky národa podle mezinárodního práva. Právě proto se však jedná o jeden z nejúspěšnějších propagandistických narativů ve světových dějinách – svět dnes mluví o „palestinském národě“ jako o samozřejmosti.
Třetím rysem je, že Arafat, stejně jako před ním Husajní, vždy nakonec odmítal dvoustátní řešení, vyjednané mezinárodním společenstvím: poté, co byly v roce 1923 čtyři pětiny území britského mandátu zřízeny jako Jordánské království pro arabské muslimy a pouze jedna pětina zůstala pro Židy, židovská strana přesto souhlasila s návrhem Peelovy komise na další rozdělení pro dvoustátní řešení této zbývající pětiny – a v roce 1937 jej Arabové odmítli. Plán OSN na rozdělení z roku 1947 počítal s tím, že budoucímu židovskému státu připadne jen asi 56 % území v rámci zbývající pětiny – dvě třetiny z toho tvořila neúrodná poušť. Arabové to odmítli – stejně jako před nimi Husajní požadovali vše pro sebe a nic pro Židy.
Od té doby Izrael znovu a znovu souhlasil s plány na rozdělení svého území. V roce 2005 evakuoval pásmo Gazy – to znamená, že vláda dala svým občanům žijícím v této oblasti 48 hodin na to, aby si sbalili své věci a opustili své domovy. Toto tvrdé opatření mělo jediný cíl: půdu za mír.
Ale s každým plánem na rozdělení a také po evakuaci Gazy dávali Palestinci – a ještě hlasitěji jejich hlásné trouby na Západě – jasně najevo, jak si představují budoucí palestinský stát: „od řeky k moři“, tj. jednoduše celý stát pro sebe, bez Židů.
Životní lež přátel Palestinců na Západě spočívá v tom, že stále věří v jednotný, mírumilovný a skutečný palestinský lid, který k nalezení míru potřebuje pouze vlastní stát v rámci dvoustátního řešení. A – to se nesmí opomenout – že stačí dávat na palestinskou věc stále více peněz z daní. Tedy v podstatě jak na luxusní život zkorumpovaných vůdců, tak na uvolnění vlastních prostředků na nákup zbraní a raket místo elektráren a odsolovacích zařízení, aby přestali dostávat elektřinu a vodu z Izraele. Kognitivní disonance však brání uznat skutečnost, že náklady na jednu raketu by mohly živit rodinu v Gaze celé roky. A že z nákladů na důchody mučedníků z prvního dne války proti Izraeli 7. října by se mohly celé vesnice dostat na západní životní úroveň.
S vrahy a kleptokraty nelze dosáhnout míru
Ano, je bolestné, když se v posledních dnech ukazuje, že všechny idealizace a projekce byly pravděpodobně jen kouřem a křivým zrcadlem – protože způsob, jakým byly vraždy provedeny, totiž bez rozdílu, je politickým prohlášením Hamásu, jehož jasnost překonává jen nespočet videí. Ukazují masy obyvatelstva, které na ulicích oslavují vraždění dětí a starých žen a chválí za to svého Boha.
Po téměř 100 letech nesčetných marných řešení v podobě dvou států si jejich zastánci musí položit zásadní otázku: chtějí po minulých dnech nadále věřit v něco, co je spíše utopií – nebo pokračovat v tomtéž a doufat, že příště dosáhnou jiného výsledku?
Ti, kdo jsou ochotni na chvíli snést bolest z rozchodu s myšlenkou mírumilovného palestinského lidu, kdo stejně jako vzdělané buržoazní kruhy na Západě touží po dvoustátním řešení, mají jasný přehled o alternativách. Někdy pomůže neznalost vzorců, které se praktikují už desítky let.
Není proto divu, že to byl ze všech lidí právě Donald Trump, kdo se vydal novou cestou: místo aby nejprve zprostředkoval mír mezi Izraelem a Palestinci, jak to dělali v předchozích desetiletích jeho předchůdci, zprostředkoval hospodářské vztahy a diplomatickou výměnu mezi – nyní stále více – muslimskými státy a Izraelem. Zkorumpovaní palestinští představitelé možná tuší, že jejich téměř stoleté odmítání spolupráce vyvolává mrzutost u stále většího počtu arabských států. A vědí, že částečně kvůli své rostoucí bezvýznamnosti pro „arabskou věc“ od nich mohou očekávat stále méně peněz – již nyní jim EU platí více než arabské státy, a to bez nároku na jakýkoli vliv na oplátku. Tím lze částečně vysvětlit, že současné masakry a způsob jejich provádění jsou pravděpodobně zamýšleny také jako signál archaickým patriarchálním silám v arabském světě. Zásadní rozdíl mezi vrahy Židů z řad Hamásu a nacistů spočívá v tom, že nacistický režim přikládal velký význam utajení vraždění starých lidí, dětí, žen a mužů – zatímco Hamás se svou krvelačností veřejně chlubí hrůznými fotografiemi na sociálních sítích.
S vrahy a kleptokraty však nelze uzavřít mír, stejně jako nelze vytvořit samostatný palestinský stát – jinými slovy, nelze udělit povolení k útlaku žen, pronásledování LGBTQIA++ komunity a vraždění disidentů, které by financovali především západní daňoví poplatníci. A už vůbec ne svobodu jako v Izraeli, kde mají občané všech původů, vyznání a náboženství stejná práva. Ale jaké možnosti nám zbývají?
Konfederace mezi Jordánskem a kvazi-palestinským státem?
Jordánsko jistě není podle západních měřítek bezchybnou demokracií, ale v posledních desetiletích se stalo poměrně spolehlivým partnerem a podle regionálních měřítek je dobře integrováno do regionálních partnerství, včetně států, které mají s Izraelem mírové a hospodářské dohody. Hrubý domácí produkt na hlavu se za poslední čtyři desetiletí ztrojnásobil. Konfederace s kvazi-palestinským státem na území Západního břehu Jordánu, politickým hlavním městem v Ammánu, náboženským hlavním městem ve východním Jeruzalémě, platbami pomoci vládě konfederace, která udržuje společné ministerstvo financí, hospodářství, zahraničních věcí a obrany, by stála za úvahu. A pokud o tom přemýšlíte s otevřenou myslí: každý, kdo je zkorumpovaný, se dá koupit. A někteří daňoví poplatníci by možná považovali jednorázové vyrovnání pro zkorumpované klany palestinského vedení – které již často pobývají v zahraničí – za rozumnější než průběžné platby spolu s pokračujícím násilím na všech stranách.
Co se ale stane s Gazou potom? Buď počkáme, až se Palestinci, kteří tam žijí, přestěhují za lepšími životními podmínkami v novém konfederačním státě – nebo zůstane uzavřena, dokud Hamás a další islamističtí pachatelé násilí nebudou odstaveni od moci. Dokud lidé nebudou požadovat, aby jejich vedení investovalo do elektřiny a vody, do podnikání a vzdělání namísto raket a mučednických důchodů. První velké demonstrace již proběhly v minulých měsících.
Bude to kamenitá cesta, která vybízí k nahlédnutí do učebnic dějepisu: spojenci se nespoléhali pouze na faktickou hospodářskou blokádu Německa. Bombardovali německá velitelská stanoviště, přehrady a elektrárny, aby ochromili zbrojní průmysl, ukončili světovou válku a přivodili konec nelidského nacistického režimu – což urychlilo i konec vyhlazovacích táborů. Kdo chce kritizovat skutečnost, že německé domácnosti kvůli tomu neměly vodu a elektřinu? Každý, kdo je vděčný za osvobození Německa od nacistického hrůzovládného režimu, může dnes stěží tento dočasný vedlejší efekt osvobození obyvatel Gazy, kteří byli drancováni a terorizováni jejich vlastním vedením, nezodpovědně kritizovat.
Jako historik se Julien Reitzenstein zabývá nacistickými zločiny a vyučuje historii ideologie. Jako autor zkoumá aktuální politický a společenský vývoj.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Výsadková brigáda IDF operuje v pásmu Gazy s cílem najít a zneškodnit síť teroristických tunelů Hamásu a eliminovat jejich hrozbu pro izraelské civilisty, IDF zdroj: Cicero, autor: Julien Reitzenstein, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.