Současný boj mezi Izraelem a palestinským Hamásem nelze pochopit bez znalosti dlouhé historie. Role Íránu je obzvláště důležitá, protože Teherán vyvíjí tlak na arabské regionální mocnosti tím, že staví obyvatelstvo proti jejich autokratickým vládcům. Matematika zřejmě opět vychází.
Bezprecedentní útok Hamásu na Izrael 7. října postavil arabské státy do obtížné pozice. Země jako Egypt, Jordánsko a Saúdská Arábie, které dlouho usilovaly o mírové vztahy s Izraelem a vehementně se stavěly proti Hamásu, jsou nuceny vyhýbat se kritice extremistického palestinského islamistického hnutí a místo toho zaujmout veřejný postoj proti Izraeli. Útok také vedl k napětí mezi arabskými zeměmi a Spojenými státy. Pro Írán, který se dlouho snaží destabilizovat Blízký východ, aby zvýšil svou vlastní moc a vliv, je rozvíjející se krize velkou výhrou.
Biden musel zrušit svou návštěvu
Při výbuchu v nemocnici Al-Ahli v pásmu Gazy bylo 17. října údajně zabito asi 500 Palestinců. Detonaci podle palestinských a arabských úřadů spustila špatně naváděná raketa palestinské militantní skupiny Islámský džihád. Arabské státy přesto Izraelce ostře odsoudily za údajný útok na nemocnici, kde byli ošetřováni Palestinci zranění ve válce mezi Izraelem a Hamásem. Uprostřed rostoucích protiamerických a protiizraelských protestů v mnoha zemích regionu zrušilo Jordánsko summit, který se měl konat ve středu 18.října za účasti amerického prezidenta Joe Bidena, egyptského prezidenta Abdala Fattáha al-Sisiho, prezidenta palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse a jordánského panovníka Abdalláha II. K bombardování nemocnice došlo, když byl americký prezident na cestě do Izraele, aby zabránil tomu, že krize přeroste v regionální konflikt. Biden musel svou návštěvu jordánské metropole zrušit.
Skutečnost, že americký prezident odjel do regionu jen pár dní po návštěvě ministra zahraničí Antonyho Blinkena a ministra obrany Lloyda Austina, podtrhuje zvýšené riziko širší války na Blízkém východě. A smrt stovek Palestinců v nemocnici situaci pro arabské vlády ještě zhoršila. V návaznosti na Izraelem připravovanou pozemní ofenzívu s cílem odstranit vládu Hamásu se arabské země již připravovaly na vysoké ztráty a vysídlení palestinských civilistů. To poslední, co si mnoho arabských vůdců s chronicky slabou politickou strukturou ve svých zemích přeje, je, aby jejich obyvatelé protestovali proti Izraeli a Spojeným státům, protože by to mohlo ohrozit stabilitu jejich vlastních režimů.
Role OOP
Izraelsko-palestinský konflikt znepokojuje arabské státy dlouhodobě. Od svého vzniku v meziválečném období a bezprostředně po druhé světové válce se snažily zabránit tehdy vznikajícímu židovskému státu, ale o suverénní Palestinu neusilovaly. Organizace pro osvobození Palestiny byla založena v Káhiře v roce 1964 s podporou egyptského prezidenta Gamala Abdel Násira, aby podpořila jeho panarabské nacionalistické ambice. Když arabské státy po masivní porážce ve válce v roce 1967 pochopily, že ani jejich spojené síly se izraelské armádě nemohou vyrovnat, OOP se etablovala jako seriózní síla podporující palestinský národní boj – a samozřejmě čelila konkurenčním zájmům Egypta, Jordánska a Sýrie.
Mírová smlouva mezi Egyptem a Izraelem z roku 1978 vedla k dalšímu rozporu mezi zájmy Káhiry a Palestinců. Během deseti let však i OOP uznala izraelskou státnost a diplomaticky usilovala o vytvoření palestinského státu na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy, které bylo od války v roce 1967 okupováno Izraelem. Byla to dohoda, na níž měly hlavní arabské státy po intifádě v roce 1987 (ve které se Hamás ukázal jako radikální islamistický rival sekulární frakce Fatahu Jásira Arafata, která dlouho ovládala OOP) zájem.
V této době se však již jako regionální mocnost etabloval a v arabském světě rozšířil svůj vliv Írán. Na počátku 80. let ustanovil Hizballáh jako svého hlavního zástupce a Sýrie se stala jediným spojencem Teheránu mezi arabskými státy. Konec katastrofální osmileté války s Irákem v roce 1988 a oslabení iráckého režimu ve válce v Perském zálivu v roce 1991 umožnily íránskému režimu rozšířit svůj vliv v arabském světě. Islamistická vláda mulláhů měla zvláštní zájem na využití izraelsko-palestinského konfliktu a podporovala vytvoření Palestinského islámského džihádu (PIJ). Netrvalo dlouho a Hamás, hlavní palestinské islamistické hnutí, se také dostalo na oběžnou dráhu Íránu.
Hamas přebírá ozbrojený boj
Když OOP přistupovala k vyjednávání, Hamás se ukázal jako její hlavní rival a převzal ozbrojený boj. Ve stejném roce, kdy OOP podepsala Spojenými státy podporovanou dohodu z Osla s Izraelem, která vedla k vytvoření Palestinské samosprávy (PNA), zahájil Hamás spolu s PIJ masivní kampaň sebevražedných bombových útoků proti Izraeli. Neschopnost Izraele a OOP dosáhnout konečné dohody během následujících sedmi let vedla k druhé intifádě v roce 2000, která dále posílila Hamás a oslabila Fatahem ovládanou PNA. Tehdejší saúdský král Abdalláh uznal, že neúspěch izraelsko-palestinského mírového procesu spolu s útoky z 11. září 2001 dal Íránu větší prostor pro využívání slabin v arabském světě, nabídl Izraeli v roce 2002 úplný mír výměnou za vytvoření palestinského státu na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy po stažení izraelských jednotek na pozice před rokem 1967.
Odmítnutí saúdské nabídky ze strany Izraele, válka v Iráku v roce 2003, jednostranné stažení Izraele z Gazy v roce 2005 a volební vítězství Hamásu v roce 2006 dále posílily pozici Íránu v regionu. Politická patová situace po volebním vítězství Hamásu vedla v roce 2007 k palestinské občanské válce, která vyústila ve dvě samostatné palestinské entity: Hamás ovládal pásmo Gazy a Fatah ovládal Západní břeh Jordánu. Mezitím Hamás získal rakety z Íránu. Od roku 2008 se zapojil do čtyř válek a několika omezených střetů, z nichž všechny vyústily v krize pro arabské státy, které se jim však podařilo překonat.
Cynický kalkul Íránu
Rozsah posledního útoku Hamásu přerušil cyklus posledních cca patnácti let války v Gaze, která každých pár let končí příměřím. Nastala situace, kdy arabské státy, které se staví proti Hamásu a mají společný zájem s Izraelem na potlačení milice podporované Íránem, jsou nuceny ignorovat své činy a místo toho kritizovat Izrael. Strach arabských vlád z regionální nestability je přivedl do defenzívy. Írán a Hamás tak mohly získat významné geopolitické výhody, protože čím více palestinských civilistů bylo zabito v bojích mezi Izraelem a Hamásem, tím více z toho těžily.
Vyvíjením tlaku na stát Izrael prostřednictvím svých zástupců Hamásu a Hizballáhu Írán staví arabské státy do defenzívy. Teherán doufá, že je to časem oslabí – a tím vytvoří v regionu více strategického prostoru pro sebe.
Kamran Bokhari je expert na Blízký východ na Ottawské univerzitě a analytik amerického think-tanku Geopolitical Futures.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Protest před BBC po masakru na jihu Izraele 7. října a odmítnutí BBC označit Hammas za teroristickou organizaci, Nizzan Cohen, zdroj: Cicero, autor: Kamran Bokhari, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.