Putinova válečná párty

Jak ruské volby potvrdí autokracii a trvalý konflikt se Západem

„Když je Putin, je i Rusko, když není Putin, není ani Rusko,“ prohlásil v roce 2014 současný předseda Státní dumy, agresivní loajalista Vjačeslav Volodin. Nastínil tak ideální autokracii, v níž by země byla ztotožněna se svým vládcem a naopak. V době, kdy Volodin tato slova pronesl, se Kreml vyhříval v návalu národní euforie po anexi Krymu. S nástupem tzv. putinovské většiny mohla vláda uspíšit svůj posun k takovému režimu s širokým souhlasem lidu.

Volodin však trochu předběhl svou dobu. Teprve ústavní reforma z roku 2020, která „resetovala“ omezení prezidentského mandátu v Rusku a upevnila Putinovu zralou diktaturu, kodifikovala jeho vzorec v institucích země. A teprve v roce 2022, se zahájením „speciální operace“ na Ukrajině, se propagandistický význam hesla „Putin rovná se Rusko“ stal jasně patrným. Podle představ Kremlu je Putinova válka válkou Ruska, a tím pádem i válkou zahrnující všechny Rusy – což je fantaskní představa, která nejenže nahrává režimním propagandistům, ale kterou ochotně přijali i mnozí západní představitelé. Skutečný obraz je samozřejmě mnohem složitější.

Putinova většina je už dávno samozřejmostí a nikdo o ní už nemluví. Místo toho existuje pro-válečná většina, která válku podporuje částečně tím, že ji v každodenním životě ignoruje. Co se týče protiputinovské menšiny, dlouhodobý zvyk Kremlu pohrdat všemi, kdo se odváží prezidentovi oponovat, se změnil v politiku aktivního pronásledování a odsuzování. Samotní představitelé opozice a občanské společnosti jsou systematicky diskreditováni, vyháněni a likvidováni.

Nicméně Putin stále potřebuje volby, aby dodal legitimitu své věčné vládě – a nekončící válce. Proto bude v březnu 2024 již popáté od roku 2000 kandidovat na prezidenta. A v důsledku reformy v roce 2020 to možná nebude ani naposledy. Podle změněné ústavy bude moci Putin kandidovat ještě dvakrát – v letech 2024 a 2030 –, což znamená, že by mohl vládnout až do roku 2036, kdy mu bude třiaosmdesát let. Zatím se zdá být jasné, že Putin je připraven této možnosti plně využít,

Ale tentokrát, když je válka v pozadí, platí nová pravidla hry a Putin i ruská veřejnost je znají. Výměnou za to, že většina z nich zůstane mimo zákopy, bude pasivní většina Rusů i nadále podporovat vládu. A volby – nebo spíše masový souhlas s Putinovými aktivitami – ukáží, že lidé přinejmenším hrají podle nich. Hlasovací lístky se staly měnou: Rusové si myslí, že si za ně mohou koupit relativní klid, i když neexistují žádné záruky, že Putin svou část dohody dodrží.

Prostě řekni ano

Vzhledem k naprostému nedostatku alternativ k Putinovi někteří jeho příznivci, jako například čečenský vůdce a zarytý loajalista Ramzan Kadyrov, navrhli volby v roce 2024 úplně zrušit. Nebylo by jednodušší se hlasování vzdát s odůvodněním, že země je ve válce a že ruské politické pole je v každém případě komplexně vyklizeno od konkurentů? Nebo proč nepovýšit Putina na nejvyššího vůdce, národního vůdce či cara a pak zvolit formálního prezidenta?

Ale Putin volby skutečně potřebuje, alespoň teoreticky. Kromě toho, že osvěžují jeho legitimitu, slouží jako způsob, jak ukázat, že opozice – díky předvídatelnému výsledku – zůstává nepatrnou menšinou a nemůže jít proti drtivé vůli ruského lidu. Hlasováním pro Putina v roce 2024 navíc Rusové legitimizují jeho válku. I když aktivní fáze této války jednoho dne skončí, bude muset pokračovat prostřednictvím permanentní konfrontace se Západem a jako odůvodnění pro neúprosné represe, potlačování a cenzuru doma.

Pro Putina je zásadní, aby upevnil
svůj narativ o válce.

Spíše než o volbách bychom tedy měli o březnovém hlasování uvažovat jako o jakési aklamaci pro vůdce: prostě hlasují pro jedinou reálnou volbu, která je k dispozici. Z technického hlediska se jedná o legitimní formu demokratického projevu, jak je zakotveno v ústavě – a zřejmě i v ruských dějinách. (V nových učebnicích pro školy a univerzity se hovoří o takových ruských politických tradicích, jako bylo novgorodské věče neboli lidové shromáždění, kde se o všem rozhodovalo křikem, souhlasem a aklamací davu.) Jinými slovy, při absenci jakékoli politické konkurence může režim z nové aklamace své vlády získat vše a ztratit jen málo.

Putinova vysoká čísla jsou zaručena. Někteří ho budou volit z pocitu falešně chápané občanské povinnosti, někteří k tomu budou donuceni v práci: v dnešním Rusku panuje takový všeobecný stav paranoie, že lidé občas vyfotí chytrým telefonem vyplněný volební lístek a pošlou ho svým šéfům, načež dostanou právo vrátit se zpět do svého soukromí. Další hlasy mohou být zfalšovány, třeba i pomocí elektronických hlasovacích systémů.

Nicméně rozhodnutí, jakým obsahem kampaň naplnit, je jiná otázka. Je zřejmé, že pro Putina je zásadní upevnit svůj narativ o válce. Jak s oblibou říká: „To jsme nebyli my“ – Rusko bylo napadeno Západem a v reakci na to zahájilo „národně osvobozenecký boj“ za osvobození Ruska a dalších národů zotročených Západem. A protože se Rusové nacházejí v obležené pevnosti, musí plně podpořit svého velitele, aby odrazil jak nepřítele před branami, tak zrádce a cizí agenty uvnitř. Tato logika již získala status axiomu. Spolu s ní přichází řada argumentů – Rusko bojuje za „spravedlivější multipolární svět“, Rusko je zvláštní „stát-civilizace“ – který ospravedlňují válku, proč nemůže skončit, a samotnou Putinovu vládu. Jaký nový prvek však lze vnést do současné volební kampaně, samozřejmě kromě abstraktního vyhlášení míru a vítězství?

Historky o pšenici

Ruská veřejnost teoreticky nepřikládá volbám velký význam. V myslích většiny lidí prostě neexistuje alternativa k Putinovi, i když si myslí, že není nijak zvlášť dobrý. Když Rusové řeknou „Putin“, myslí tím prezidenta a naopak; podobně jako středověký král má Putin dvě těla – jedno fyzické a druhé symbolické. Putin je kolektivním „my“ Rusů a volit ho každých několik let se stalo rituálem, podobně jako vztyčování vlajky nebo pondělní zpívání státní hymny na středních školách po celém Rusku.

Válka však tomuto rituálu dodala nový rozměr. Během „zvláštní operace“ byla mezi lidem a jeho vůdcem uzavřena nepsaná dohoda. Podstatou tohoto zvláštního vztahu je, že dokud se stát zdrží zatahování (většiny) lidí do boje, nebudou Rusové Putinovu autoritu zpochybňovat. Částečná mobilizace na podzim 2022 tento slib státu nakrátko zpochybnila, ale od té doby úřady problém z velké části vyřešily. V podstatě demobilizovaly Rusy psychologicky, a to tím, že udržují a prosazují všudypřítomnou normalitu. Sám Putin se tak soustředil téměř výhradně na domácí záležitosti, jako je řešení ekonomických problémů a podpora umělé inteligence, pořádání setkání s mladými vědci a talentovanými dětmi. V důsledku toho byla během druhého roku války celková nálada obyvatelstva mnohem lepší, a to i navzdory zvěstem o další možné mobilizaci armády po volbách.

Nad Kremlem se objevil jeden temnější mrak v podobě otevřené nespokojenosti rodin mužů, kteří byli mobilizováni v říjnu 2022. Tyto rodiny netouží po penězích, ale chtějí přivést domů své syny a manžele. Cítí nespravedlnost vzhledem k tomu, že skuteční zločinci a brutální vrazi, kteří byli vytaženi z vězení, aby bojovali ve válce, si musí odsloužit pouhých šest měsíců, než se mohou vrátit jako hrdinové, zatímco jejich vlastní synové nedostali žádnou milost. Vláda nemá na tuto výzvu přesvědčivou odpověď: Putin byl dlouho zvyklý bojovat s inteligencí a liberální opozicí, ale zde se potýká s nespokojeností vlastní sociální základny. Rodiny těchto vojáků se zatím nespojily do formálního hnutí ani nezaujaly explicitní protiválečný postoj – tento krok by byl kvůli vysoké míře represe nemožný. Každým dnem se však stále více politizují.

Většině obyvatel však stačí, když vláda pravidelně hlásá ekonomickou kondici země a růst příjmů, a pouhý fakt, že země neprožívá hospodářský a sociální kolaps, stačí k navození dojmu, že se vše daří jako obvykle. Kreml také neustále vyzdvihuje své zahraničněpolitické „úspěchy“. V tomto imaginárním světě Rusko v jeho konfrontaci se Západem podporuje „globální většina“ v Asii, Africe a Latinské Americe. Nejsou to jen spojenci, ale země, pro které je Rusko paprskem světla v šeru. Předpokládá se, že protizápadní rétorika a nabídky hospodářské pomoci – nebo, jako v případě Afriky, obilí – automaticky přivedou bývalé satelity Sovětského svazu zpět k Rusku.

Mezitím oficiální ruská média ve svých zprávách o vojenských operacích zdůrazňují neustálé úspěchy „našich lidí“ na frontě. V těchto sluníčkových líčeních se neobjevují žádné vážné ztráty, pouze hrdinské chování a vítězství. Tyto informace se začaly podobat sovětským zprávám o zemědělských úspěších: boj o úrodu probíhá dobře a jediným možným pocitem může být uspokojení.

Z pohledu Západu se zdá, že tato fantazijní vyprávění nikoho nepřesvědčí. Rusové jistě musí být citliví na svou rostoucí izolaci a ekonomické potíže a na stále větší oběti svých mladých mužů na frontě. Putinův režim však není postaven na aktivní podpoře. Stačí mu lhostejnost většiny, která většinou snáze přijme obraz světa vnucený shora. Přijetím Putinova příběhu si mohou zachovat pocit morální nadřazenosti nad Západem, který, jak se jim tvrdí, se snaží rozparcelovat jejich zemi, stejně jako to v minulých desetiletích udělali Napoleon, Hitler a „američtí imperialisté“.

Měsíc co měsíc hlásí ruští sociologové v podstatě stejná zjištění. Pozornost věnovaná dění na Ukrajině stagnuje; podle průzkumů nezávislého centra Levada Center méně než polovina respondentů tvrdí, že válku pozorně sleduje. Jejich podpora armádě zůstává v průměru vysoká: přibližně 75 % respondentů uvádí, že podporuje akce ozbrojených sil, z toho 45 % vyjadřuje „silnou podporu“. Na druhou stranu průzkumy trvale ukazují, že o něco více než polovina respondentů dává přednost zahájení mírových jednání před pokračováním války. Protože však země přinesla v bojích velké oběti, většina těch, kteří podporují urovnání, by za to ráda něco dostala: Rusko by si mělo ponechat „nová“ území, která dobylo nebo „navrátilo“ Moskvě.

Back in the USSR

Poté, co Putin přetvořil „speciální operaci“ na Ukrajině na vícerozměrnou válku proti Západu, nemá zvláštní potřebu mluvit o konci hry. V tomto smyslu se jeho válečné cíle již neomezují na navrácení Ukrajiny Rusku, ale nyní zahrnují to, co se stalo existenciální odvetným zápasem se Západem, v němž je válka na Ukrajině součástí dlouhého, historicky významného střetu civilizací. Putin sám sebe vnímá jako dokončení mise započaté jeho historickými předchůdci, kteří byli vždy nuceni bojovat proti pronikání Západu. V Putinově nové interpretaci dokonce ani tatarsko-mongolské jho – dvě století ruského podmanění, která následovala po vpádu Batuchána, vnuka Čingischána, v roce 1237 – nebylo tak škodlivé jako západní vliv a západní útoky. A protože se nyní jedná o konfrontaci s otevřeným koncem, časový rámec „vítězství“ nutně přesáhne příští desetiletí.

Obyčejní Rusové jsou vnímaví k myšlenkám o historické velikosti země. Jak již řadu let ukazují údaje z průzkumů veřejného mínění, hlavním zdrojem hrdosti obyvatelstva na stát je dnes slavná minulost země. Rusové mají zvláštní úctu ke svým imperiálním dějinám, zejména k dějinám Sovětského svazu, a začal se vytvářet idealizovaný obraz Sovětského svazu jako říše spravedlnosti. Současně, za pomoci aktů vymazání ze strany samotného Putinova režimu, ustoupily z dohledu Stalinovy represe nebo jsou někdy považovány za něco nevyhnutelného a dokonce pozitivního. Mezi sovětskými úspěchy, které si dnes Rusové nejvíce připomínají, je největším ze všech sovětské vítězství ve Velké vlastenecké válce, jak Rusové označují 2. světovou válku.

Putin proto neustále srovnává „speciální operaci“ proti Ukrajině s válkou proti nacistickému Německu. Oslavovaní vojáci a generálové Velké vlastenecké války jsou tak přímými předchůdci dnešní armády a bojem v Putinově válce mohou Rusové opět najít vykoupení v hrdinské oběti. Například v projevu před letošní přehlídkou ke Dni vítězství 9. května naznačil, že Západ se snaží zvrátit historické vítězství Ruska. „Jejich cílem,“ řekl, „je dosáhnout zhroucení a zničení naší země, vymazat výsledky druhé světové války“.

Vrchol Putina?

Aby se však Putinův světonázor prosadil, potřebuje životaschopný ekonomický model, který by jeho mýty podpořil. V posledních letech, a zejména od začátku války, doplnil svou pečlivě pěstovanou nedůvěru k okolnímu světu odmítnutím toho, co nazývá ekonomickou a technologickou „závislostí“ na Západě. V praxi Kreml eliminuje vše západní nikoliv prostřednictvím substituce dovozu – což je v moderní ekonomice nemožné –, ale prostřednictvím nové závislosti na Číně. Mezitím se technologie stávají primitivnějšími i dražšími, což přirozeně zatěžuje koncového spotřebitele.

Ruské zdroje ropy a zemního plynu – nezbytné pro udržení mimořádných vojenských výdajů země – jsou stále stejně důležité. Svým způsobem se ideologie využívá k vyrovnání výpadku příjmů z energetických zdrojů a ke kompenzaci postupného poklesu kvality života. Režim samozřejmě vynakládá velké úsilí, aby udržel dojem, že život jde normálně dál, a do jisté míry je to pravda: formálně v roce 2023 HDP země i reálné příjmy obyvatelstva rostou. Je to však do značné míry díky státním injekcím do odvětví sloužících válce a sociálním platbám jejím účastníkům. Tento růst jde na úkor státu a není jasné, jak dlouho jeho zdroje vydrží. Rizika fiskální nerovnováhy přetrvávají.

Více peněz na smrt znamená
méně peněz na život.

Větším problémem je chybějící ekonomická vize do budoucna. Jak poznamenává historik Alexander Etkind: „Stát závislý na zdrojích se vždy bojí, že mu dojdou suroviny, ale největší hrozbu představují nové technologie, které tyto suroviny činí nepotřebnými.“ Putin nikdy nevěřil v energetickou transformaci nebo zelenou ekonomiku, ale tím, že trval na zachování stávající technologické struktury Ruska a modelu petrostátu, jeho režim bránil modernizaci jak v technologickém, tak v politickém smyslu. Výsledkem je, že ekonomika založená na ropě a plynu není nahrazena udržitelnějším modelem. Pozoruhodné je, že některé země na východě, které nyní spotřebovávají ruské suroviny, mohou v budoucnu změnit svůj energetický mix: časem může mít například Čína menší poptávku po ruské energii. Putinova autokracie se však nestará o budoucí generace, natož o životní prostředí.

Vedle závislosti na neobnovitelných fosilních palivech má Kreml tendenci považovat lidský kapitál za další spotřební zboží. To však lidský dodavatelský řetězec nijak nezlevňuje. Naopak, je stále dražší: profesionální vojáci, žoldnéři, dobrovolníci, rodinní příslušníci mrtvých a raněných a dělníci, kteří obsluhují ruský vojensko-průmyslový komplex (a kterých je v současné době vážný nedostatek), ti všichni musí být placeni. Proto se vláda musela smířit s neúprosným růstem mezd a sociálních dávek. Příjmy lidí nerostou kvůli ekonomickému rozvoji nebo pokroku v kvalitě pracovní síly, ale prostě proto, aby vláda mohla udržovat válečné akce a pohánět pokračující výrobu smrtících zbraní.

Prozatím je státní rozpočet stále vyrovnaný, ale rozpočtová disciplína je kvůli zvoleným prioritám státu trvale ohrožena. Tím, že Rusko platí více na obranu a bezpečnost, má méně prostředků na lidi, jejich zdraví a rozvoj. V Putinově ekonomickém modelu znamená více výdajů na smrt to, že zbývá méně na život.

Labutí jezero

Jak bude tedy vypadat Putinova volební kampaň? Za současné situace může veřejnosti nabídnout pouze stejný model přežití, který se stal standardem od začátku „speciální operace“: žít na pozadí války, nevěnovat jí pozornost a čekat na „vítězství“ v jakékoli podobě, kterou si prezident jednoho dne zvolí. Opět je nepravděpodobné, že by tato volba byla jasně definována během volebního období. Samotná válka se pro Putinův systém stala způsobem existence a není příliš důvodů očekávat, že by v dohledné době skončila, protože by to mohlo oslabit naléhavost jeho podpory.

Každopádně v obdobích míru Putinův rating často stagnuje, zatímco ve chvílích vojenské „vlastenecké“ hysterie, jako byla válka v Gruzii v roce 2008 a anexe Krymu, prudce stoupá. Výjimkou nebyla ani „speciální operace“. Únava z války se navíc prozatím nepromítla do vážné nespokojenosti nebo poklesu podpory režimu. Podle Levada Center zůstává podpora Putina ze strany obyvatelstva, stejně jako podpora války a armády, v podstatě stabilní, přičemž Putin si udržuje zhruba 80procentní rating. Teoreticky tedy lhostejnost pro-válečné většiny naznačuje, že Putin může ve válce pokračovat na neurčito.

Druhou možností Kremlu by bylo zesílení nepřátelství, včetně nové mobilizace, ať už částečné nebo všeobecné, spojené s dalším odklonem od Západu a většími represemi doma. Takové změny by však mohly otřást Kremlem, který v určitém okamžiku riskuje střet s ledovcem extrémního znepokojení veřejnosti a zhoršující se ekonomikou. Základní problémy Ruska se nijak neřeší a byly zpomaleny pouze relativně racionálními kroky vládních ekonomických manažerů. Zachování současného stavu se proto jeví jako nejpravděpodobnější cesta vpřed.

V období míru Putinův rating stagnoval.

Až půjdou Rusové v březnu k volbám, může Putin počítat s vysokou volební účastí a pokračující pasivní podporou války. Většina obyvatel má velmi nízká očekávání: už dlouho žijí podle mantry „Hlavně aby nebylo ještě hůř“. Čerstvá aklamace režimu, kterou volby nepochybně přinesou, však nemusí nutně poskytnout mandát ke skutečně drastickým krokům, jako je úplné uzavření ruských hranic nebo použití jaderných zbraní. Ve skutečnosti, jak Kreml musí pochopit, výsledek nebude ani tak mandátem k novým radikálním změnám, jako spíše signálem, že může pokračovat v podstatě stejně jako dosud.

Jak dlouho může země existovat v tomto stavu pasivní a neproduktivní setrvačnosti? Teoreticky by Putin mohl získat výhody, kdyby pokračoval ve válce, ale zároveň udržoval obyvatelstvo v klidu, čímž by převálcoval Západ s jeho údajně ochabujícím zájmem. Existuje však několik důvodů, proč tento předpoklad zpochybnit: za prvé, není to jen Ukrajina a Západ, ale také Rusko, jehož zdroje se dramaticky vyčerpávají. Za druhé, jsou zde možná překvapení, jako například rostoucí vlna nespokojenosti mezi rodinami ruských mobilizovaných vojáků. I kdyby nevyústila v širší politickou odezvu, tento jev již ukázal, že černé labutě různých velikostí mohou přijít v nečekanou dobu z nečekaných míst.

Kde jsou však hranice, které ukazují, jak dalece lze vyčerpat zdroje a zkoušet trpělivost různých skupin obyvatelstva, aniž by to vyvolalo větší kolaps? Existují tyto hranice vůbec v Rusku? Až na několik drobných výjimek zatím vše nasvědčuje tomu, že ne. Navíc bez ohledu na to, jak moc režim přitvrdil, není změna vedení pro ruskou veřejnost prioritou: naopak, průzkumy a cílové skupiny ukazují, že mnoho lidí se obává změny na vrcholu.

Přesto Rusové nejsou připraveni za Putina zemřít. V letech 2018 a 2020 jeho rating klesl kvůli nepopulárnímu rozhodnutí zvýšit věk odchodu do důchodu a poté kvůli dopadům pandemie; je možné, že v příštích měsících dostane jeho základna podpory další rány. V náladách veřejnosti i elit se totiž projevuje neviditelné, ale znatelné očekávání takových událostí. Pro většinu je však touha zásadnější. Touží „to všechno“ – tedy zbavit se co nejrychleji války – ukončit a začít žít lépe, bezpečněji a mírumilovněji. Je však nepravděpodobné, že by se tak stalo bez změny režimu.

 

Andrej Kolesnikov je vedoucím pracovníkem Carnegie Russia Eurasia Center.

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Oficiální portrét V. Putina, kremlin.ru pressphoto, zdroj: Foreign Affairs, autor: Andrei Kolesnikov, překlad: Robert Nerpas [wc_spacing size=”40px”]