Zatímco Putin je připraven vrhnout do války vše, odhodlání západních stoupenců Ukrajiny slábne.
Graham Allison z Harvardu se nedávno vyjádřil, že Čína je „nejzuřivějším soupeřem, jakému kdy USA čelily“, ale současná „démonizace“ této země je „spíše matoucí než objasňující“. Tvrdil, že k tomu, aby Spojené státy mohly „vypracovat a realizovat strategii proti čínské výzvě“, musí „pochopit Čínu takovou, jaká je“ – ani „přeborník“, ale ani „země na pokraji zhroucení“.
V případě postsovětského Ruska však k takovému uvědomění nedošlo. Naopak, USA po desetiletí karikovaly Rusko buď jako naprostého padoucha, nebo jako křehkou entitu, která má své nejlepší dny za sebou. Po ruské okupaci Krymu v roce 2014 tehdejší prezident Barack Obama odmítl tuto zemi jako „regionální mocnost“, která se honosí vlastní slabostí. A po loňské invazi na celou Ukrajinu se předpokládalo, že se Rusko – a režim Vladimira Putina – pod tíhou západních sankcí rychle zhroutí.
Putinovo rozhodnutí napadnout Ukrajinu bylo založeno na sebeklamu. To však neznamená, že hodnocení situace ze strany Západu bylo rozumné. Naopak se zdálo, že většina pozorovatelů na Západě si dokáže představit pouze dva scénáře: buď Putin během několika dní dobude Kyjev a promění Ukrajinu v loutku Kremlu, nebo bude Rusko rychle poraženo a Putin bude nucen stáhnout svá vojska a uznat územní celistvost Ukrajiny.
To může vysvětlovat, proč tehdejší britský premiér Boris Johnson během své návštěvy Kyjeva údajně doporučil, aby Ukrajina místo vyjednávání o mírové dohodě „prostě bojovala“. Místo aby Rusko zaplatilo za invazi by bylo lepší nechat jej prohrát – oslabit jeho ekonomiku, zdecimovat armádu a pokud možno nenapravitelně poškodit Putinovo postavení.
Rusko využilo své početní převahy a zlepšilo
svou vojenskou strategii.
A říkalo se, že Rusko prohraje. Zatímco Západ Ukrajinu bezvýhradně podporoval zbraněmi a dodávkami pomoci, Rusko nemělo dostatek vybavení, které bylo stejně zastaralé jako jeho vojenská taktika. Mimo bojiště byly uvaleny bezprecedentní sankce, které měly Putinovi zasadit těžkou ránu. Možná, jak se předpokládalo, Rusové dokonce vtrhnou do Kremlu, aby konečně zase dostali evropské kabelky a americké fast foody. Nikdo si zřejmě nepředstavoval, že démonizace a odmítání většiny ruských věcí obrátí Rusy proti Západu – nebo že by země mohla vydržet dlouhou válku.
Ale přesně to se stalo. Rusko využilo své početní převahy a zároveň zlepšilo svou vojenskou strategii a zvýšilo zbrojní výrobu. Na domácím poli země snížila náklady na sankce: nejenže je dokázala obejít, ale také si zajistila, že místní hráči – například ruský stát – mohli převzít výrobní kapacity odcházejících západních společností za příznivé ceny. Zároveň tím posílila svou válečnou ekonomiku.
Pro obyčejné Rusy to nevypadá špatně. Obchody jsou dobře zásobené a v restauracích je živo. Důchody a mzdy se zvýšily – ne sice tolik jako inflace, ale dost na to, aby podpořily Kremlem šířený narativ, že ačkoli Západ chce Rusko zničit, zemi se daří dobře. Aniž by si uvědomovali, jak je tento narativ nebezpečný, přilévají západní politici olej do ohně například tím, že říkají – jako polský prezident Andrzej Duda na začátku neúspěšné ukrajinské protiofenzívy v červnu –, že Rusko musí „pocítit hořkou chuť porážky“.
Přesto se válka v Rusku netěší velké oblibě: 56 % Rusů, kteří se v říjnu zúčastnili průzkumu Levada Center, se vyslovilo pro zahájení mírových rozhovorů. Pouze 34 % respondentů však uvedlo, že by podpořilo stažení ruských vojsk z Ukrajiny a návrat Ruskem kontrolovaných ukrajinských území. Putinova oblíbenost přitom zůstává nad 80 procenty. To by se dalo označit jako Stalingradský efekt.
Pokles zahraniční pomoci již oslabuje
pozici Ukrajiny na bojišti.
Zatímco Rusové stojí za Putinem, zdá se, že západní příznivci Ukrajiny ztrácejí odhodlání. Začátkem tohoto měsíce se vedoucím představitelům Evropské unie nepodařilo schválit balíček finanční pomoci Ukrajině ve výši 50 miliard eur, přestože se dohodli na zahájení přístupových rozhovorů s EU. Kongres USA rovněž neschválil nový balíček vojenské pomoci pro Ukrajinu.
A nyní americký prezident Joe Biden již neslibuje, že bude Ukrajinu podporovat „tak dlouho, jak bude třeba“, ale pouze „tak dlouho, jak budeme moci“. Stále tvrdí, že Rusko nemá potřebné „zdroje a schopnosti“ k vedení dlouhé války na Ukrajině. Je pravda, že ruská ekonomika bude muset v důsledku sankcí nakonec zaplatit vysokou cenu. Putin však do války vloží vše, co má – a pravděpodobně ho v tom podpoří i velká část veřejnosti.
Pokles zahraniční pomoci již oslabuje pozici Ukrajiny na bojišti po roce, kdy se ozbrojeným silám země podařilo dosáhnout hmatatelného pokroku. A zdá se, že napětí mezi Zelenským a vrchním vojenským velitelem generálem Valerijem Zalužným roste.
Rusko není zdaleka nezranitelné, ale ani
není na pokraji zhroucení.
Existují tři pravděpodobné scénáře: zaprvé, Západ by se mohl i nadále zavázat k podpoře Ukrajiny. Politické překážky, které tomu brání – republikánská opozice v USA a maďarské veto v EU – jsou však vysoké. I kdyby se je podařilo odstranit, bude pro Ukrajinu obtížné získat dostatek nových vojáků.
Dle druhého scénáře NATO přímo zasáhne na Ukrajině. Ačkoli Putin nikdy neměl v úmyslu zaútočit na členskou zemi NATO, narativ, že ruské vítězství na Ukrajině by vedlo k dalším ruským invazím, by mohl být využit k mobilizaci západních jednotek. Pak hrozí, že se urychlí Stalingradský efekt, Rusové přejdou k obraně vlasti a Evropa se stane nestabilní.
Ve třetím scénáři Západ najde způsoby, jak komunikovat s Kremlem. Rusko není zdaleka nezranitelné, ale ani není na pokraji zhroucení a Putin pravděpodobně zůstane prezidentem ještě mnoho let. A i po jeho funkčním období by Rusům zůstala hluboká nedůvěra vůči Západu. Vzhledem k tomuto – a nepohodlné pravdě, že Ukrajina pravděpodobně nezíská zpět celé své území – by se Západ měl zaměřit na posílení obrany Ukrajiny a zároveň využít každé příležitosti k realistickým diskusím s Kremlem.
Podle třetího scénáře Západ najde způsob, jak s Kremlem komunikovat. Rusko není zdaleka nezranitelné, ale není ani na pokraji zhroucení a Putin pravděpodobně zůstane prezidentem ještě mnoho let. A hluboká nedůvěra Rusů vůči Západu zůstane i po skončení jeho funkčního období. Vzhledem k tomu – a k nepříjemné pravdě, že Ukrajina pravděpodobně nezíská zpět celé své území – by se Západ měl zaměřit na posílení obrany Ukrajiny a zároveň využít každé příležitosti k realistickým jednáním s Kremlem.
Nina L. Chruščova je profesorkou mezinárodní politiky na New School v New Yorku a vedoucí pracovnicí World Policy Institute. Je pravnučkou sovětského politika Nikity Chruščova.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Antoine-Jean Gros, Napoleon bitvě u Jílového, Toledské muzeum umění, zdroj: IPG-Journal, autorka: Nina L. Chruščova, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.