Západ podporuje anti-Západ

Německé ministerstvo rozvoje usiluje o to, aby globální ekonomika byla šetrnější ke klimatu a aby se posílila svoboda a lidská práva. Ve skutečnosti však platíme rozvojovou pomoc bez jakékoli protihodnoty „globálnímu Jihu“, který chce zrušit liberální Západ.

Když jsem byl mladší, fascinovala mě oblast, které se tehdy říkalo třetí svět. Během studií jsem psal seminární práce o slumech v Indii, na Institutu pro světovou ekonomiku v Kielu jsem dělal doktorát na téma rozvojové politiky, v Kreditanstalt für Wiederaufbau jsem se učil o rozvojové pomoci v Africe a moje první služební cesta u Mezinárodního měnového fondu mě zavedla do Addis Abeby. S přechodem od akademické práce k praxi však přišlo rozčarování. Přečetl jsem si knihu Petera Bauera Realita a rétorika a knihu Brigitte Erler Smrtící pomoc, příběh pracovnice humanitární organizace, kterou hluboce zklamala její práce a dala výpověď. Šel jsem v jejích stopách a přešel jsem na evropské oddělení MMF.

Tyto vzpomínky mě dohnaly, když jsem se 21. prosince 2023 dozvěděl o smrti Roberta Solowa. Solow byl jedním z největších ekonomů 20. století (vedlejší otázka: proč vlastně zemřelo na konci minulého roku tolik velkých mužů?). Formoval teorii ekonomického růstu jako nikdo jiný. Ve své knihovničce mám stále silně opotřebovanou brožurku shrnující jeho teorii, kterou přednesl na přednášce na univerzitě ve Warwicku v roce 1969. Jedním z výsledků této teorie bylo, že chudší země porostou rychleji než bohatší. Dohnaly by je, protože by odtamtud mohly dovážet kapitál a technologie.

Kontroverzní rozvojová pomoc

V Solowově modelovém světě probíhá jak růst v průmyslových zemích, tak i proces dohánění v chudších zemích s matematickou přesností. Na rozdíl od oběžných drah nebeských těles, které vypočítal Johannes Kepler, jsou však v Solowově modelu proměnlivé parametry. Politici je mohou využít k urychlení růstu nebo konvergence. Zde přišli se svým modelem Hollis Chenery a Alan Strout. Podle jejich teorie, zveřejněné v roce 1966, chybí chudším zemím především kapitál nebo dovednosti. Jejich rozvoj lze urychlit, pokud bohatší země poskytnou kapitálovou pomoc nebo technickou pomoc podle jejich konkrétních potřeb.

Model Cheneryho (který se v roce 1972 stal hlavním ekonomem Světové banky) a Strouta měl velký politický vliv. V roce 1969 Výbor pro rozvojovou pomoc klubu průmyslových zemí OECD poprvé formuloval pojem „oficiální rozvojová pomoc“ a v roce 1970 klub přijal cíl formulovaný Organizací spojených národů poskytovat rozvojovou pomoc ve výši 0,7 % hrubého domácího produktu. Přestože byly pozitivní účinky rozvojové pomoci stále více zpochybňovány, závazek dosáhnout tohoto cíle přetrvává dodnes.

Mír, svoboda a lidská práva

Německé Spolkové ministerstvo pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (BMZ) si stanovilo ještě vyšší cíle. Na svých webových stránkách se „považuje za ministerstvo transformace, které podporuje celosvětový přechod k udržitelné, ke klimatu a přírodě šetrné ekonomice a zároveň posiluje mír, svobodu a lidská práva“. Těžko bychom hledali větší nesoulad mezi ambicemi a potenciálním dopadem.

Zatímco politici nadále štědře rozdělují peníze daňových poplatníků (62 miliard eur) na pochybné projekty (8.095) ve všech směrech (109 zemí), ekonomové jsou střízlivější. Daron Acemoğlu a James Robinson ve své vlivné knize „Why Nations Fail“, vydané v roce 2012, předkládají tezi, že je to především prosazování vlastnických práv, které posiluje inovace a tvorbu kapitálu. To však vyžaduje institucionální rámec demokratického, liberálního ústavního státu.

​Podle jejich historických výzkumů se chudším zemím daří dohánět ty bohatší pouze tehdy, když rozvíjejí své „inkluzivní ekonomické instituce“ v liberálním právním státě. Na pozadí mých osobních zkušeností s rozvojovou pomocí (které samozřejmě nemohou být reprezentativní) se mi teorie Acemoğlu a Robinsona zdá být mnohem přesvědčivější než předchozí teorie Solowa, Cheneryho a Strouta.

„Inkluzivní ekonomické instituce“ nabízejí všem občanům možnost rozvoje. Na druhé straně existují „extraktivní ekonomické instituce“, které umožňují elitě výlučně si přivlastňovat plody práce všech. Acemoğlu a Robinson popírají automatickou konvergenci chudších zemí k bohatším, o níž je přesvědčen Solow, a účinnost rozvojové pomoci, kterou hlásají Chenery a Strout.

Otvírání se směrem ven

Výmluvným příkladem toho je vývoj Číny. S otevřením se vnějšímu světu a částečným zavedením inkluzivních ekonomických institucí – které umožnily podnikání – pod vlivem a odkazem Teng Siao-pchinga udělala země obrovský skok vpřed. A po posunu směrem k extraktivním institucím – s totálním nárokem komunistické strany na vedoucí postavení – za Si Ťin-pchinga se to, čeho bylo dosaženo, začíná opět hroutit.

Čína se stále více považuje za protipól Západu a získává si příznivce. Nachází ochotné následovníky mezi elitami v dalších zemích s extraktivními institucemi. Požadavky Západu na omezení moci a vládu podle práva namísto svévole jsou těmito elitami vnímány jako vnucování. Dokonce i bezohlední vládci dostávají od Číny peníze, pokud se stanou jejich stoupenci.

Není to však jen vliv Číny, který oslabuje přitažlivost Západu. Jiné velké země, jako například Indie, jsou vůči Číně velmi skeptické. Je to spíše model „extraktivních institucí“, který přesvědčuje elity prahnoucí po moci. Odmítají koncept „rozvojové země“, neboť ten implikuje nevyslovený vývoj směrem k Západu. Jeho institucionální strukturu však vnímají jako přímé ohrožení svých osobních zájmů.

Namísto toho elity těchto zemí upřednostňují souhrnné označení „globální Jih“, které je také poctou relativismu, jenž je u nás všudypřítomný. Jen zdánlivě připomíná dřívější termín „třetí svět“. Zatímco ten byl spojován s představou chudých příjemců západní almužny, „globální Jih“ se považuje za protipól Západu, který se nachází na severu.

Už nepotřebujeme kata

V čele protizápadní aliance, která si ironicky říká BRICS podle zkratky vymyšlené zaměstnancem americké investiční banky Goldman Sachs, stojí Čína a Rusko. Brazílie a Indie jsou takříkajíc „zakládajícími členy“, Jihoafrická republika se připojila později a od začátku letošního roku jsou součástí aliance (která se nyní nazývá BRICS-Plus) také Etiopie, Egypt, Írán, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty. Nový argentinský prezident Javier Milei členství své země zrušil. Země BRICS Plus nicméně vytvářejí více než 35 % světového hrubého domácího produktu, a jsou tedy výrazně větší než USA a Evropská unie dohromady.

Pokud budeme následovat Acemoğlua a Robinsona, logika rozvojové pomoci, kterou rozvíjejí Chenery a Strout, se rozplyne ve vzduchu. Ministerstvo nesoucí tento název by bylo zbytečné. Například namísto rozdělování peněz v rámci „akčního plánu pro rovnost pohlaví“ (BMZ) na „obnovu“ cizích kultur by mohly být použity na dosažení cílů zahraniční politiky (například na prevenci nelegální migrace) a obrany (například proti agresivním islamistickým mocnostem).

Měly by se také přehodnotit kapitálové investice na tzv. rozvíjejících se trzích. Tento termín původně vymyslel ekonom Světové banky v roce 1981, aby přilákal soukromý kapitál k financování procesu dohánění rozvojových zemí. Místo vyšších výnosů však tamní investice již delší dobu přinášejí nižší výnosy než investice v průmyslových zemích. Například hodnota kapitálové investice do amerického indexu S&P500 v amerických dolarech vzrostla od roku 2010 čtyřiapůlkrát více než investice v zemích BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína).

„Kapitalisté nám prodají provaz, na kterém je oběsíme,“ řekl ruský revolucionář Lenin. Dnes jsme ještě o krok dál: platíme rozvojovou pomoc, aniž bychom za ni cokoli poskytli „globálnímu Jihu“, který nás chce zlikvidovat. A zpochybňujeme náš liberální sociální a ekonomický řád, který nám přinesl prosperitu, jíž se dnes těšíme. Už nepotřebujeme kata. Oběsit se chystáme sami.

 

​Thomas Mayer je zakládajícím ředitelem Výzkumného ústavu Flossbach von Storch se sídlem v Kolíně nad Rýnem. Dříve byl hlavním ekonomem skupiny Deutsche Bank a vedoucím jejího výzkumného oddělení. Předtím zastával různé pozice ve společnostech Goldman Sachs, Salomon Brothers a – před přechodem do soukromého sektoru – v Mezinárodním měnovém fondu ve Washingtonu a v Kielském institutu pro světovou ekonomiku. Získal doktorát na Christian-Albrechts-University v Kielu a je držitelem Charty CFA Institutu CFA (od roku 2003). Od roku 2015 je čestným profesorem univerzity ve Witten-Herdecke. Jeho nejnovějšími knižními publikacemi jsou Měření neznámého (2021) a Strašidlo inflace (2022).

 

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Náčrtek z příspěvku Kate Meagher na téma Rozvoj a změna, Dasaptaerwin, zdroj: Cicero, autor: Thomas Mayer, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]