Putin nemůže umlčet hnutí opozičního vůdce
Páteční oznámení, že v odlehlé ruské vězeňské kolonii zemřel vůdce ruské opozice Alexej Navalnyj, vyvolalo u pozorovatelů v zemi šok. Navalnyj, neohrožený kritik ruského prezidenta Vladimira Putina a všudypřítomné korupce v Putinově okolí, si léta odpykával drakonický trest 19 let vězení za extremismus. Bylo velmi nepravděpodobné, že by byl někdy propuštěn, dokud bude Putin u moci. Ale ani to zřejmě nestačilo. Podle ruské vězeňské služby Navalnyj po krátké procházce na vězeňském dvoře zkolaboval, ztratil vědomí a brzy poté zemřel. Podrobnosti o jeho smrti zatím nejsou známy, ale americký prezident Joe Biden na páteční tiskové konferenci vyjádřil souhlasný názor pozorovatelů v Rusku i ve světě: Zodpovědný je Putin.“
Putinovo rozhodnutí zabít Navalného by nemělo být překvapením, jakkoli je bezostyšné a odporné. Pro ruského prezidenta dává umlčení Navalného jednou provždy dokonalý smysl, i když se to kremelští političtí propagandisté snaží popřít. Navalnyj byl koneckonců mistrem sociálních médií, kterému se často dařilo porážet Kreml v jeho vlastní informační hře, když odhaloval strašná zneužití a přečiny moskevského režimu a vysílal je milionům lidí prostřednictvím YouTube a dalších platforem – i když vláda dělala vše pro to, aby ho umlčela. V prosinci 2020 se mu dokonce podařilo získat přiznání od svých vlastních potenciálních vládních vrahů, kteří trapně zpackali pokus otrávit ho během letu z Tomsku na Sibiři do Moskvy v srpnu 2020.
Ještě nebezpečnější byla Navalného mimořádná popularita, která překračovala hranice. Na rozdíl od všech ruských opozičních představitelů od nástupu Putina k moci před téměř čtvrtstoletím si Navalnyj dokázal získat příznivce, kteří dalece přesahovali ruské městské elity. Oslovil lidi ze všech koutů země, včetně dělníků a IT inženýrů, stejně jako liberálů a odborníků. Jeho příznivci byli často stejně horliví doma i v zahraničí. Obzvláště dobře se mu dařilo aktivizovat mladé Rusy, kteří by se jinak od politiky možná úplně odvrátili.
Pro ruskou společnost, zmatenou, deprimovanou a neustále obklopenou stále represivnějším režimem, byl Navalnyj osamělou sjednocující postavou. Přestože ho ruské úřady od jeho zatčení po návratu do Ruska v roce 2021 izolovaly ve stále přísnějších vrstvách věznice, tuto pozici si udržel až do okamžiku své smrti. Navalného skon znamená nový temný krok v Putinově bezohledné honbě za mocí. Vyvolává však také vážnou výzvu pro ruskou opozici, která nyní musí přijít na to, jak udržet jednotu, kterou vytvořil, a chopit se hnutí, které po sobě zanechal.
Stovka měst a obcí
Navalnyj byl sotva prorokem, ale v uplynulém desetiletí našel s rostoucím zástupem příznivců vzácný způsob, jak překonat politické překážky, které ruská liberální opozice dlouho považovala za nepřekonatelné. Od devadesátých let byli ruští liberálové zdánlivě prokleti skutečností, že pouze v největších ruských městech, jako je Moskva a Petrohrad, může být jejich snaha o demokratické reformy skutečně vyslyšena. Pouze v těchto městech žilo liberálně smýšlející obyvatelstvo, kterému záleželo na budování liberálních institucí a demokratických kontrolních mechanismů. Zbytek země nechápal, co demokracie vlastně je.
Putin, stejně jako téměř všichni autokratičtí vůdci v Moskvě před ním, od carů po Stalina, toto rozdělení dlouho podporoval. V podání Putinova Kremlu „skutečné Rusko“ – země mimo velká města – nerozumělo západním svobodám. Pro tyto obyčejné Rusy znamenal liberalismus anarchii, a proto bylo předčasné přiznat jim práva západního typu. Liberálové byli mimo kontakt s vlastní zemí. Tento oficiální narativ – a relativně malý počet příznivců liberálních reformátorů – byl znovu a znovu používán jako důkaz, že Rusové nejsou na demokracii připraveni. Tak začala Putinova strategie „řízené demokracie“; reformy byl schopen provést pouze silný muž v čele země, který jí rozuměl.
Skutečná zkušenost Ruska od konce komunistického režimu do roku 2010 jako by do jisté míry podporovala kremelskou verzi. Například v letech perestrojky v 80. letech se demokratické hnutí soustředilo převážně ve velkých městech. A když se Sovětský svaz nakonec zhroutil, pouze demokratické straně Jabloko se podařilo vybudovat širší síť v ostatních částech Ruska. Ale ani Jabloko nedokázalo na svém vrcholu v 90. letech získat více než 20 % hlasů. Po nástupu Putina k moci demokratická aktivita v regionech rychle poklesla, což jako by bylo dalším potvrzením toho, že ruští liberálové, izolovaní ve svých velkých městech, jsou odtrženi od potřeb a zájmů zbytku rozlehlé země.
Navalnyj byl prvním představitelem opozice, kterému se podařilo tento narativ narušit. Díky kombinaci svých schopností využívat sociální média a právnického talentu při hledání přesných a obžalovatelných důkazů s vrozeným komunikačním nadáním a citem pro otázky, které obyčejné Rusy zajímají nejvíce, dokázal zaútočit na Putinův režim způsobem, který konvenčním liberálům unikal. Připomeňme si reakci na Navalného dokumentární film na YouTube z roku 2017 „Neříkejte mu Dimon“, který do nejmenších detailů odhalil rozbujelou korupci ruského premiéra a blízkého Putinova spolupracovníka Dmitrije Medveděva. Virální film pomohl Navalnému v tomtéž roce zorganizovat protesty v přibližně 100 městech a obcích po celém Rusku a do roku 2023 přilákal na YouTube více než 45 milionů zhlédnutí. Tato celonárodní síť Navalného příznivců, které se nikdy netěšily jiné opoziční osobnosti, mu umožnila zničit domněnky Kremlu, že je jen dalším osamělým liberálem v moskevské věži ze slonoviny, který sní o nepravděpodobných reformách.
Mladí Rusové
Navalného síla však dalece přesahuje jeho národní poselství. V roce 2015, po ruské anexi Krymu, panovala stále větší shoda, že Putinova propaganda do značné míry uspěla u ruské mládeže, která je příliš mladá na to, aby si pamatovala pomíjivé a bouřlivé demokratické reformy 90. let a nikdy demokracii skutečně nepoznala. Díky letům indoktrinace a vlády shora se předpokládalo, že Putinův Kreml tuto nastupující generaci zcela vyřadil z politiky. Nechte politiku na nás profesionálech, znělo údajně chápání, a my vás necháme užívat si výhod vysokých cen ropy, západního luxusu a rostoucí životní úrovně.
Navalného organizace Nadační fond proti korupci (FBK) tento mýtus zbořila. K protestům Navalného se připojily davy teenagerů, kteří se stali jednou z hlavních sil hnutí. V roce 2017 se fotografie ruského policisty, který se snaží strhnout dva mladé chlapce ze sloupu veřejného osvětlení na Puškinově náměstí v centru Moskvy, stala symbolem pro Navalného příznivce v celé zemi. Navalnyj nejenže poprvé v postsovětské historii Ruska vybudoval celostátní opoziční politickou organizaci – takovou, která měla rozsáhlou regionální působnost a oslovovala více vrstev ruské společnosti. Zaujal také ruskou mládež způsobem, který Kreml nedokázal, a představoval tak skutečnou hrozbu pro dlouhodobou udržitelnost režimu. A to vše se podařilo tváří v tvář stále se zpřísňujícím represím, skrytým i otevřeným, ze strany ruských úřadů.
Snad nejdůležitějším prvkem sjednocující přítomnosti Navalného byly sociální sítě, které jeho organizace neustále využívala – a to i po jeho zatčení v roce 2021. Navalného tým se ukázal jako překvapivě zdatný v neustálém překonávání technologických překážek politické činnosti v Putinově Rusku. Navalného nezastavitelná přítomnost na sociálních sítích se stala obzvláště důležitou po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022, kdy Kreml podnikl kroky k umlčení nebo vyhnání všech opozičních sil.
Rozsáhlé zatýkání ruskými úřady na začátku války jasně ukázalo, že jakákoli politická opoziční činnost v zemi bude nemožná. Současně však ruští novináři, kteří odešli do exilu, pokračovali ve spolupráci s Rusy v zemi, a to navzdory cenzuře na internetu. To se ukázalo jako překvapivě úspěšné: miliony Rusů se nadále spoléhají na ruské exilové novináře, aby získali přesné informace o zásadním vývoji války na Ukrajině nebo o takových vnitřních otřesech, jako byla vzpoura Jevgenije Prigožina v roce 2023.
Jádrem tohoto přechodu k online žurnalistice však byl přístup, který Navalnyj zdokonalil v předchozím desetiletí. Když začala válka, opoziční aktivisté v exilu objevili a převzali mnoho strategií Navalného organizace. Brzy se všechny ruské opoziční skupiny přesunuly na YouTube a Telegram podle vzoru Navalného týmu, který tyto platformy úspěšně využíval, a to i v době, kdy byl sám Navalnyj po své otravě v německém exilu. Tyto platformy se rychle staly skutečným domovem ruské opozice a sloužily Rusům v zemi i v její nyní rozsáhlé diaspoře prostřednictvím komentářů, vyšetřování a každodenního zpravodajství, které se nyní stalo v oficiálních ruských médiích zcela nedostupným.
Rozpoutané hnutí
I po zatčení zůstávalo Navalného jméno v centru opoziční agendy, a to nejen proto, že byl nejznámější postavou opozice, ale také proto, že měl jednotnou podporu v zemi i mimo ni. Mnoho jeho příznivců se totiž stavělo proti jeho rozhodnutí vrátit se v roce 2021 do Ruska, protože chápali, že se v podstatě vrací do vězení. Potřebovali vůdce, kterému by naslouchali, a chtěli ho mít venku. Ale i z vězení si našel způsob, jak s nimi komunikovat, což nepochybně ještě více vyděsilo Kreml.
Navalného smrt je svým způsobem vyvrcholením mnohaletého úsilí ruského státu zlikvidovat všechny zdroje opozice. Po více než dvacet let se pro Putina staly politické vraždy důležitou součástí kremelského instrumentária. Je to metoda, kterou použil proti potížistům, jako byla novinářka Anna Politkovskaja nebo whistleblower Alexandr Litviněnko. Použil ji i proti svým politickým oponentům Borisi Němcovovi, který byl v roce 2015 zastřelen v blízkosti Kremlu, a Vladimiru Kara-Murzovi, který byl dvakrát otráven a nyní je ve vězení. Navalnyj, který přežil předchozí pokusy o atentát, byl ještě větším terčem.
Ale ani nyní není pravděpodobné, že by síly, které Navalnyj rozpoutal, zmizely. Jeho smrt je pro protiputinovsky naladěné Rusy strašlivou ranou. Bude těžké najít nástupce, který by dokázal sjednotit opozici stejným způsobem, i když je to úkol naléhavý, protože pro ruskou opozici bude klíčové, aby měla v postputinovské budoucnosti slovo. Navalnyj však za sebou zanechal svou organizaci a své příznivce, a to je skutečně důležité. Tito lidé nikam neodcházejí a je jich teď možná víc než kdy jindy.
Andrej Soldatov je vedoucím pracovníkem Centra pro analýzu evropské politiky a spoluzakladatelem a redaktorem portálu Agentura.ru, který sleduje činnost ruských tajných služeb.
Irina Borogan je vedoucí pracovnicí Centra pro analýzu evropské politiky a spoluzakladatelkou a zástupkyní šéfredaktora portálu Agentura.ru.
Jsou spoluautory knihy The Compatriots: The Russian Exiles Who Fought Against the Kremlin.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Spontánní vzpomínka na Alexeje Navalného u památníku obětem politických represí v Petrohradě 16. února 2024, Gesanonstein, zdroj: Foreign Affairs, autoři: Andrei Soldatov, Irina Borogan, překlad: Robert Nerpas [wc_spacing size=”40px”]Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.