Putinova oběť Navalnyj: kdo ctí disidenty?

Alexej Navalnyj, nejznámější politický oponent Vladimira Putina, zemřel v ruské vazbě. Byť jsou okolnosti jeho úmrtí stále nejasné, Západ už nemůže relativizovat zločiny režimu.

Na jedné straně je pravda, co řekl Olaf Scholz v první reakci na smrt Alexeje Navalného. Spolkový kancléř připomněl setkání s ruským opozičním politikem v Berlíně, když se v Německu zotavoval z útoku jedem. Rozhovor se týkal i Navalného odvahy, s níž se chtěl vrátit do své vlasti, řekl Scholz, „a za tuto odvahu nyní pravděpodobně zaplatil životem“. Podobně se vyjádřil i předseda Rady EU Charles Michel. Pan Navalnyj „přinesl nejvyšší oběť za své ideály“, řekl.

Na druhou stranu je to přinejlepším jen poloviční pravda. Soustředí se na skutečně obdivuhodnou sílu charakteru oběti, ale o propastném zlu pachatele se nezmiňuje. Navalnyj byl zavražděn. Jeho vrahem je ruský prezident Vladimir Putin. To je jasné každému, kdo sledoval Navalného život. Jeho pronásledování, jeho neústupnost, okolnosti útoku jedem na něj, jeho uvěznění.

Putinova krvavá stopa se táhne od Grozného přes Aleppo až po Kyjev

Skutečnost, že šéf německé vlády někdy nazval Putina „bezchybným demokratem“, zní při zpětném pohledu ještě cyničtěji než dříve. Ne, tento muž vládne autoritářským, autokratickým a neo-hegemonistickým způsobem již mnoho let. Korupce, svévolná justice, vraždy novinářů, potlačování opozice, to jsou jeho prostředky. To, že jsme to neviděli, nepochopili a nevyslovili se k tomu včas, je jednou ze skvrn poválečných dějin Německa.

Dlouhodobá tolerance vůči Putinovi je
jednou ze skvrn německých poválečných dějin.

Putinova krvavá stopa se táhne od Grozného přes Aleppo až po Kyjev. Na právo a morálku kašle. Ani to nepředstírá, protože nemusí. Protože ho chrání jeho jaderná armáda. To také omezuje možnosti Západu, jak na Navalného smrt reagovat. Nástroje sankcí proti Rusku byly z velké části vyčerpány. Na nejvyšší úrovni nezbývá než mávnout rukou.

Veškeré zlehčování a relativizace Putina musí přestat

Zbývá jediná naděje: že konečně ustane veškeré mlčení, zlehčování a relativizace Putinova režimu. Ten vede nemilosrdnou válku proti zemi, jejíž suverenitu se zavázal respektovat. Jako zbraň využívá energii. Dovoluje svým vojákům provádět masakry, jako byl ten v Buči, a drží ruku nad používáním jedovatého plynu syrským diktátorem. Co víc potřebujete vědět, abyste si mohli vytvořit pevný úsudek o Putinovi?

Důsledky toho přímo ovlivňují postoj Západu k válce Ruska proti Ukrajině. Ledový chlad, s nímž Putin porušuje své slovo, způsobuje, že víra v možné řešení prostřednictvím jednání slábne. Každý, kdo jej přesto propaguje, což by z politických důvodů nemělo být od počátku vyloučeno, musí rozptýlit veškeré pochybnosti o jeho trvání a odolnosti. Smrt Navalného to ještě více ztížila.

„Kritik Kremlu“ byl více než tři roky vězněn. Slovo je v uvozovkách, protože se zdá být příliš neškodné. Navalnyj se hlásil spíše k tradici protitotalitního odboje Alexandra Solženicyna, Andreje Sacharova a Natana Šaranského. Bojoval s otevřeným hledím, byl mučen, tráven, tolerován a trpěn. Záběry, jak sedí ve skleněné lóži jako obžalovaný před ruskou justicí, se vryly do kolektivní paměti všech svobodymilovných lidí.

Lidé, na které nechceme zapomenout

V prosinci 2021 obdržel Navalnyj v nepřítomnosti Sacharovovu cenu, kterou mu udělil Evropský parlament ve Štrasburku. Cenu převzala jeho dcera Darja Navalnaja. Tehdy se zrodil nápad: co takhle instalovat v centru Berlína – ideální by byl Pariser Platz – pamětní desku s digitálním běžícím pásem, která by připomínala jeho a mnoho dalších disidentů. Na ní by byla zobrazena jména a krátké životopisy všech, kteří byli na celém světě pronásledováni za své odhodlání bojovat za svobodu, demokracii a právní stát. V němčině a angličtině.

Titulek by mohl znít: “Lidé, na které nechceme zapomenout”.

Malte Lehming je redaktorem Tagesspiegel.

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Ruský opoziční předák Alexej Navalnyj je vyfocen na ulici pokrytý toxickou zelenou barvou poté, co byl v Moskvě napaden, Jevgenij Feldman, autor: Malte Lehming, zdroj: Der Tagesspiegel, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]