Američtí pravičáci kdysi propagovali “inteligentní fašismus”. Někteří se domnívali, že USA se měly spojit s nacistickým Německem proti Sovětskému svazu. A teď?
„Pokud tato země někdy potřebovala Mussoliniho,“ prohlásil republikánský senátor David A. Reed v červenci 1932, „tak je to nyní.“ K tomu nikdy nedošlo. Prezidentem byl místo toho zvolen Franklin D. Roosevelt a Amerika ve druhé světové válce bojovala po boku demokracií.
Ale co kdyby k tomu nedošlo? Co kdyby se prosadila izolacionistická pravice a odmítla by pomoci Británii? Co kdyby Amerika dala Hitlerovi volnou ruku proti Stalinovi, jak v té době požadovali osobnosti jako bývalý prezident Herbert Hoover a Charles Lindbergh?
Tento scénář se může zdát nepředstavitelný, ale nebyl. Stejně jako americká levice ve 30. letech obdivovala Stalina, pravice uctívala Hitlera a Mussoliniho jako odhodlané vůdce, díky nimž byly jejich země opět skvělé.
Dnešek je základem budoucnosti. Amerika stojí před stejnou volbou jako v roce 1940: buď podpořit demokracii, nebo si zvolit fašismus.
Když Donald Trump radí ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi, aby si „dělal, co sakra chce“ se státy NATO, když nazývá politické oponenty „havětí“, když vyzývá k hození Ukrajiny přes palubu a když prohlašuje, že bude „diktátorem“ první den v Bílém domě, nevymýšlí žádné nové argumenty ani doktríny. Právě naopak. Navazuje na dlouhou tradici americké pravice, konkrétně na nepřátelství k demokracii a právnímu státu.
Tato tradice začala během 1. světové války, kdy proněmečtí pravičáci – jako vlivný novinový sloupkař a vydavatel časopisu Henry Louis Mencken – tvrdili, že císař Wilhelm byl bojovník za svobodu a že Amerika by těžila z pruského vítězství. Antisemita a rasista Mencken opovrhoval americkou demokracií a pomáhal opozici během vstupu nejen do první, ale i druhé světové války. Věřil, že to, co nazýval „inteligentním fašismem“, by mohlo osvobodit Ameriku od průměrnosti masové společnosti.
Další prominentní agitátorkou pro nacionálně-socialistické Německo byla náboženská fanatička Elizabeth Dillingová, která cestovala po Americe, mluvila na velkých shromážděních a vypovídala před Kongresem o hrozbě pro Ameriku ze strany židovských radikálů. V Německu byla známá jako „ženský führer“. Když se v roce 1938 zúčastnila norimberské stranické konference, chválila „velké zlepšení podmínek ve srovnání s rokem 1931“ a dodala: „Osobně děkuji Bohu za odpor, který Německo vede proti komunismu.
V podobném tónu mluvil generál George Van Horn Moseley, který odešel z armády v roce 1938, vystupoval na izolacionistických setkáních a v Kongresu uvedl, že španělský frankismus a německý nacismus „jsou pouze protijedy a zmizí, až se nemoc komunismu vyléčí“. Podle jeho názoru by Židé, kteří emigrovali z Evropy do Ameriky, měli být sterilizováni.
Merwin K. Hart, přední antisemita a předseda Ekonomické rady New Yorku, prohlásil v září 1940, že je čas „odložit slovo ‚demokracie“ a že židovští uprchlíci plánují přivést Ameriku do války. Taky že Amerika potřebuje silného muže, jako je Franco.
Po druhé světové válce se nic nezměnilo. Předváleční izolacionisté se znovu vynořili na pravici a požadovali, aby Amerika nevstoupila do NATO. Anglie a Francie byly dle nich socialistické země, které oloupily Ameriku. Chybou dle nich bylo, že se USA nespojily s nacistickým Německem proti Sovětskému svazu a americké válečné zločiny byly stejně špatné jako ty německé.
Senátor Joseph McCarthy například zahájil svou politickou kariéru zastíráním válečných zločinů příslušníků 1. tankového pluku SS „Adolf Hitler“, kteří zavraždili desítky amerických válečných zajatců.
Během studené války se pozornost přesunula z Německa, prosperující demokracie, k řadě dalších diktátorů – včetně Rafaela Trujilla, vůdce Dominikánské republiky, Augusta Pinocheta, chilského prezidenta, a Jonase Savimbiho, vůdce rebelů z Angoly. Krajní pravice obzvláště milovala apartheid, byl pro ni vzorem toho, jak by Amerika měla řešit rasové vztahy.
Přesto sotva skončila studená válka, pozornost se obrátila zpět k Evropě. Patrick J. Buchanan, bývalý poradce prezidentů Richarda M. Nixona a Ronalda Reagana, kandidoval na prezidenta s krédem „Amerika na prvním místě“. Chválil srbského vůdce Slobodana Miloševiče, obhajoval Putina jako velkého vůdce, který se staví proti právům homosexuálů a podporuje křesťanství, a odsoudil americké členství v NATO. Zní to povědomě?
Konzervativci už celé století pranýřují globalismus, demokracii a elity establishmentu. Trump je ale prvním politikem, kterému se to podařilo dostat se až do prezidentského křesla. Jeho provokativní hnutí MAGA je blíže než kdy jindy k vytvoření nového vedení Republikánské strany. V jeho středu je kult silného muže, který chce utvářet Ameriku ke svému zlověstnému obrazu.
Jacob Heilbrunn je šéfredaktorem amerického časopisu „The National Interest“. Nedávno mu vyšla nová kniha „America Last: The Right’s Century-Long Romance With Foreign Dictators“.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Evidence příjmení a křestních jmen, osobních údajů Poláků vězněných německou policií v nacistickém táboře v Němci okupované Lodži během druhé světové války, autor neznámý, autor: Jacob Heilbrunn, zdroj: Der Tagesspiegel, autorka: Rachel Kleinfeld, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.