Vyvrcholení represí

Navalného smrt je pro ruskou opozici hlubokou ranou. Ještě však není vše ztraceno. Může jeho žena jít v jeho stopách?

Smrt Alexeje Navalného ve vězeňském táboře IK-3 v oblasti věčně zmrzlé půdy za polárním kruhem je dramatickou a zlověstnou událostí. Těžko překvapivá, a přesto těžko uvěřitelná. Několik dní před ukrajinským ústupem z Avdijivky a krátce před výročím vraždy Borise Němcova se zpráva o Navalného smrti čte jako špatný vtip.

Smrt Alexeje Navalného je třetím šokem pro Putinův systém v krátké době. Téměř dva roky po invazi na Ukrajinu a osm měsíců po vzpouře wagnerovců jsou tyto dny dalším důkazem toho, jak moc veřejnému dění v Rusku dominují náhlé, šokující a utajované události. Zdá se, že násilí je posledním zbývajícím způsobem politiky. Ruské společnosti nezbývá než sledovat Putina, Prigožina a Navalného v jejich triumfech a tragédiích.

Kreml se již čtvrt století snaží zakrýt skutečné mocenské mechanismy za hustou kouřovou clonou inscenací a manipulací, a to především před vlastními občany. Politika je v Rusku divadlo. Osvědčená strategie, která živí cynismus a podporuje apatii. Výše zmíněné otřesy jsou však příliš silné na to, aby je cenzura a propaganda udržely pod kontrolou. Pokaždé se chtě nechtě odhalí dosud podceňovaná slabina systému.

Lidé dlouho věřili v kolektivní charakter rozhodování v ruském vedení. Jednou z oblíbených tezí bylo, že Putin je tak dlouholetý a nezpochybnitelný především proto, že dokáže obratně manévrovat a zprostředkovávat jako arbitr mezi různými skupinami elity. Po 24. únoru 2022 však Rusko i svět poznaly, že zásadní rozhodnutí se přijímají v mnohem užším kruhu, než se obecně předpokládalo, možná dokonce zcela autokraticky. Systém, který takto ovládá jeden člověk, je osudově svázán s jeho životním cyklem.

Zdá se, že násilí je posledním zbývajícím
způsobem politiky.

Povstání wagnerovců také otřáslo starým ruským mocenským axiomem: Rusko je silný stát, protože jeho monopol na násilí je tak nákladný a přehnaně organizovaný. Více než tucet kompetentních služeb, úřadů a spolupracujících soukromých bezpečnostních firem, několik milionů mužů ve zbrani, neustále se zvyšující rozpočty na bezpečnost – a přesto se Prigožinově koloně nepostaví do cesty ani jeden muž v uniformě z vlastní vůle a skutečného pocitu povinnosti, pokud z Moskvy nepřijdou jednoznačné pokyny. Trvalo to snad tak dlouho právě proto, že se okruh konečných osob s rozhodovací pravomocí tak zmenšil? A nejsou příslušníci policie a armády všechno, jen ne imunní vůči paralyzujícímu vlivu všudypřítomné politické inscenace?

Smrt Alexeje Navalného se však vymyká interpretační suverenitě Kremlu. Velká část ruské společnosti ji považuje za vraždu, což není překvapivé vzhledem k nedůstojné hře na schovávanou kolem jeho těla a jasnému smíření se s fatálním výsledkem kvůli neustále zpřísňovaným podmínkám ve vězení. V úvahu připadá i skutečný, opakovaný atentát na jeho život, i když pravdu se pravděpodobně nikdy nedozvíme. To však již není důležité, stejně jako otázka, zda Prigožinovo letadlo skutečně spadlo z nebe samo od sebe. Lidé věří nevyvratitelně intuitivnímu. V systému zinscenované, falešné politiky záleží jen na tom, čemu lidé věří. A pro naprostou většinu z nich to bylo takto: Vladimir Putin, ruský autokrat, nejprve ukryl svého nejdůležitějšího oponenta Navalného co nejdál a pak ho nechal popravit. Jeví se to jako projev síly a suverenity, zejména v očích vládnoucí politické elity?

Odpověď zní ano. Smrt Alexeje Navalného je pro ruské disidenty, kteří v jeho osobě našli oporu a orientaci jak v exilu, tak v samotném Rusku, hluboce skličující. Navalnyj jako nikdo jiný vycítil, kolik dynamiky a protestního potenciálu se skrývá v údajně apatické ruské společnosti. Úspěšně vytvářel spojenectví mezi roztříštěnou opozicí, oživoval veřejnou politiku prostřednictvím pouličních kampaní a debatních formátů, pomáhal inspirovat masové demonstrace a opakovaně vymýšlel inovace, které oslovovaly mladé, necynické příznivce – někdy na YouTube, jindy prostřednictvím sítě aktivistických štábů.

Smrt Alexeje Navalného je pro ruské disidenty
hluboce skličující.

Nenechal se zlákat funkcí politika hlavního města Moskvy, ale vždy pěstoval kontakty v nejrůznějších částech země a věnoval tomu mnoho času a energie. A co je nejdůležitější, opakovaně čelil fatalismu zklamaných a starších lidí strategiemi, které fungují, nechal se téměř zvolit starostou Moskvy a jasně tak ukázal, proč akce nejsou zbytečné. Stručně řečeno, celé generaci svých krajanů ukázal přesně to, co se Kreml snažil skrývat, totiž jak může vypadat politika orientovaná na budoucnost, republikánská, plná naděje a otevřená dialogu.

Navalnyj také prokázal schopnost poučit se ze svého raného nacionalistického nevkusu, během věznění se naučil několik slov národního jazyka svých kyrgyzských spoluvězňů a v poslední době se zasazoval o práva diskriminovaných muslimských vězňů. Jeho dílo a život jsou nyní veřejně přístupnou didaktickou sbírkou konkrétních příkladů toho, že Rusko nepodléhá nevyhnutelnému kulturnímu prokletí autokracie a nemusí zůstat poddanskou společností neschopnou demokracie.

Kreml tyto schopnosti a strategie rozpoznal – a správně je vyhodnotil jako nebezpečí. Navalného organizace brutálně rozdrtil. Lze očekávat další vyšetřování a soudní řízení proti jejím členům. V tomto ohledu je smrt Alexeje Navalného logickým vyvrcholením represí, konečným odmítnutím tolerance potenciálně silných alternativ.

Za měsíc bude Putin podle plánu v plebiscitu potvrzen ve funkci prezidenta Ruské federace. Podle ústavy, kterou si sám upravil, bude mít až do roku 2036 čas na realizaci všeho, co si ještě usmyslí. Jeho veřejná, nadšená, historizující prohlášení jasně naznačují, že ani ukončení rusko-ukrajinské války nemusí nutně znamenat, že Putinovy geopolitické reorganizační ambice budou uspokojeny.

Navalného organizace byla brutálně rozdrcena.

Čím se již zjevně nechtěl příliš zabývat, je dolaďování domácího mocenského aparátu: volební kampaň vede jeho prezidentská administrativa spíše poklidně, volební lístek je kratší než kdykoli předtím a dokonce i experimentování s kvazi-alternativním kandidátem, jakým byl Boris Naděždin, bylo rychle odloženo.

A teď tohle: stínová hra fám a dohadů, které už nelze objasnit a zachytit, nové pochybnosti o kvalitě rozhodnutí z nejvyšších míst (v SSSR by byla přijata opatření, aby se o takového VIP vězně nepřišlo „omylem“), mučedník krátce před termínem voleb. Zároveň energická, autentická představitelka Navalného politického odkazu mimo dosah ruských tajných služeb. Brilantní, ideálně zinscenované vystoupení Julije Navalné se zapíše do dějin politických manifestů: nejenže se jí podařilo vstřebat a obsáhnout smutek a šok svého milionového publika, ale nevyhýbá se ani apelu na hněv, vztek a dokonce nenávist, kterou v současnosti pociťuje tolik Navalného příznivců. Z terapeutického hlediska je to zásadní krok na cestě od beznaděje k nové odvaze. Nikdo z ruské opozice dosud neměl důvěryhodnost, komunikační schopnosti, tým, zdroje a správné načasování pro takovou nabídku konsolidace.

Levicový sociolog a filozof Grigorij Judin ve svém nekrologu pro Navalného cituje Theodora Adorna (který zase cituje Christiana Grabbeho): „Nemůže nás zachránit nic než zoufalství“. Musíme se zbavit iluzí, dosáhnout nejhlubšího stupně sklíčenosti a zoufalství, než se nám vrátí schopnost jednat, než nás přestane brzdit sebeuklidňování – „jak dlouho ještě bude žít Putin“, „válka stejně brzy skončí“, „co mohu jako jednotlivec dělat“.

Navalnyj o své ženě říkával: „Je mnohem tvrdší než já.“ Ta tvrdost by se jí mohla hodit. Možná není na volebním lístku, ale najednou je něco jako kandidátka na prezidentku alternativního Ruska. Tři dny po smrti svého manžela. Jako by četla Adorna.

Alexej Jusupov je vedoucím ruského programu Nadace Friedricha Eberta. Dříve působil jako ředitel kanceláře FES v Myanmaru, Afghánistánu a Kazachstánu.

 

 

 

 

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Stíhání ruského opozičního předáka Alexeje Navalného za nezákonné shromažďování, Jevgenij Feldman, autor: Alexej Jusupov, zdroj: IPG-Journal, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]