Riskantní loterijní hra

K ruské invazi na Ukrajinu vedly tři klíčové faktory. Bylo možné válce zabránit?

Některé historické války se zkoumají dodnes. Věda si klade dvě otázky: Jaké byly příčiny? A bylo možné válce zabránit? Je velmi pravděpodobné, že válka mezi Ruskem a Ukrajinou přidává další příklad – alespoň v evropském kontextu – ke klasickým příkladům, jako je peloponéská válka a první světová válka.

Stejně jako řada válečných konfliktů v minulosti byla i tato válka výsledkem souběhu okolností a příčin na různých úrovních – od strukturálních krizí v mezinárodním uspořádání až po světonázor ruského vedení. Jednotlivé okolnosti mohly být různé, ale celkový vývoj byl brzy nezvratný. Náhody, zákonitosti, strategické pasti a sebenaplňující se proroctví se spojily ve výbušnou směs a explodovaly. Pro svět to znamenalo krizi mezinárodní bezpečnosti a pro Ukrajinu boj o přežití.

Hugo Grotius, jeden ze zakladatelů moderního mezinárodního práva, považoval války za nesmyslné. Byly pro něj důsledkem neslučitelných zájmů států, a tudíž přirozeným jevem. V Grotiových očích byly války ve většině případů zavádějícím a neúčinným nástrojem státní politiky. Považoval za zásadně lepší řešit rozpory a konflikty neválečnými prostředky: arbitráží, zprostředkováním nebo dokonce losováním či symbolickým soubojem. Podstatné je, že výsledek je zhruba stejný – ale za mnohem nižší cenu.

Podobně uvažovalo mnoho lidí, kteří se neproslavili tak jako Hugo Grotius. Téměř před každou velkou válkou se ozvali myslitelé, kteří přesvědčivě vysvětlovali její nesmyslnost. Z historického hlediska cena, kterou je třeba za válku zaplatit, stále stoupá a s vynálezem jaderných zbraní opět raketově vzrostla. Svět se sbližuje a je stále více provázaný – proč se tedy na tomto světě válčí?

Přestože jsou iracionální a jejich nesmyslnost je někdy do očí bijící, války vypuknou znovu a znovu.

Přestože jsou iracionální a jejich nesmyslnost je někdy do očí bijící, války vypuknou znovu a znovu. Proto existují i jiné názory než Grotiův. Teorie realismu například doporučuje, aby se státy řídily rovnováhou sil a realistickým hodnocením mezinárodní bezpečnostní situace, místo aby se řídily pouze vlastními touhami a idealistickými představami. Státy mohou dělat pouze to, co jim dovoluje existující rovnováha sil, a chybný úsudek může být pro stát, který bere princip rovnosti států příliš vážně, přijít mimořádně draho. Není náhodou, že zastánci tohoto realistického pohledu na věc kladou takový důraz na to, že Západ špatně zpracoval to, čemu se zpočátku říkalo „ukrajinská krize“. Domnívají se, že Západ slibem, že dveře do NATO jsou otevřené, dal Ukrajině příliš mnoho falešných nadějí, a tím způsobil, že se ukrajinská zahraniční politika odtrhla od bezútěšné reality. Na jedné straně Západ vytvořil pro Kyjev příliš mnoho rizik. Na straně druhé tím, že nebral ohled na ruské zájmy, zničil rovnováhu sil a nechal Ukrajinu samotnou v situaci, kdy byla přímo ohrožena její existence.

Pro realisty je primárním cílem státu zajistit si vlastní bezpečnost. Mimo jiné by se měl také vyhýbat válkám – zvláště když jsou šance na vítězství mizivé – a na oplátku přijímat ústupky. Podle této logiky je otázka, zda použít válku jako nástroj, otázkou poměru rizika a odměny. Pokud se s těmito riziky správně zachází, je to dobrý základ pro mezinárodní bezpečnost a může to snížit počet válek, protože ty jsou pro státy – zejména velké, obzvláště agresivní státy – příliš nákladné.

Ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi se cena za jeho invazi na Ukrajinu pravděpodobně nezdála příliš vysoká – a to je první lekce z posledních dvou let. Moskva se poučila z léta 2014, kdy musela minimalizovat riziko a pod tlakem hrozeb sankcí se stáhnout – v únoru 2015 pak následovala Minská dohoda. Rusko osm let pracovalo na posílení své odolnosti vůči západním ekonomickým sankcím. Úspěch těchto snah výrazně zvýšil ochotu Kremlu riskovat.

Západ zjevně nebyl připraven platit příliš mnoho za bezpečnost Ukrajiny.

Druhým poznatkem, který Rusové získali, bylo to, že Západ zjevně nebyl ochoten za bezpečnost Ukrajiny příliš platit. Během osmi let mezi lety 2014 a 2022 se sbližování Ukrajiny se Západem nikdy ani nepřiblížilo vztahu podobnému alianci. Členství v NATO bylo tématem pro předvolební slogany a diplomatickou rétoriku, ale nikoliv reálnou perspektivou.

Dodávky zbraní, iniciované americkým prezidentem Donaldem Trumpem, byly spíše symbolickým aktem a měly nahradit skutečné bezpečnostní záruky. USA zvolily jednodušší řešení „dilematu patrona“ a „obtíží ochránce“: místo aby vážně zvážily možnost bezpečnostních záruk, podpořily Ukrajinu penězi. Ukrajina zůstala z hlediska bezpečnostní politiky uvízlá v šedé zóně a stala se pro Rusko spíše slabým a pohodlným protivníkem.

Třetí lekcí pro Rusy bylo, že jejich rozsáhlá strategie oslabení Ukrajiny se zdála být vcelku účinná. Když si realisté v Kremlu uvědomili, že v dohledné době se k Rusku přátelské Ukrajině nevrátí, byla tato strategie okamžitě modifikována. Projevilo se to tak, že Rusko klasifikovalo Ukrajinu jako hrozbu a snažilo se co nejvíce zničit její obranný, hospodářský a sociální potenciál. Vyvrcholením této snahy byla invaze.

Lze zde najít mnoho historických paralel, od konfrontace mezi Spartou a Aténami až po válku mezi Německým císařstvím a Francií. Jakmile se však vztahy mezi státy vyvíjejí tímto způsobem, logika bezpečnostního dilematu pravděpodobnost války zvyšuje. Skutečnost, že se zaprvé vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou vyvíjely popsaným způsobem, zadruhé, že Kyjev zůstal bez spojenců a zatřetí že Západ nebyl schopen zvýšit cenu, kterou Rusko muselo za válku zaplatit, vytvořila podmínky, za nichž se Kreml rozhodl k invazi.

​Zastánci názorů Hanse Grotia by pravděpodobně namítli, že i za těchto podmínek by bylo možné válce zabránit hledáním dialogu. Základem pro to by samozřejmě byla Minská dohoda v té či oné interpretaci. Nejlepší výklad této dohody pro Ukrajinu by znamenal, že Kyjev by formálně získal zpět kontrolu nad okupovanými územími na východě za podmínky, že by si Rusko de facto zachovalo kontrolu a stále by mohlo zasahovat do politických procesů na Ukrajině. V tomto scénáři by byla “krymská otázka” vyloučena – se všemi výhodami, které by to Rusku přineslo. Teoreticky mohla být jednání alternativou k válce, ale v praxi jim stály v cestě vážné překážky. Za téměř osm let jednání si obě strany nedokázaly důvěřovat natolik, aby se dohodly na příměří. Ze strategických důvodů nemohla ani jedna strana přijmout minský kompromis jako konečné řešení. Anexe Krymu Ruskem měla dlouhodobé destruktivní důsledky nejen pro dvoustranné vztahy, ale i pro jejich bezpečnost a politické prostředí. Od roku 2014 neexistovala žádná platforma ani cesta, na níž by se oba státy mohly dohodnout.

EU v testu rusko-ukrajinského konfliktu neuspěla.

Ani mezinárodní partneři již nemohli hrát účinnou roli. Zprostředkovatelské úsilí Německa a Francie v normandském formátu z různých důvodů nepomohlo. Nebyla v ně dostatečná důvěra a zprostředkovatelské úsilí trpělo tím, že nebylo podpořeno odpovídajícími mocenskými prostředky a vlivem. Celkově lze říci, že EU ve zkoušce rusko-ukrajinského konfliktu neobstála, a proto dnes čelí mnohem závažnějším bezpečnostním problémům. Pro smysluplná jednání, která by v této situaci mohla být alternativou k válce, by se muselo sejít mnoho faktorů, z nichž každý sám o sobě byl dost nepravděpodobný.

Válka je riskantní loterie pro všechny zúčastněné. Putin riskoval tím, že zvýšil sázky, a ještě více tím, že se rozhodl napadnout Ukrajinu. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj rovněž riskoval, když odolal tlaku, hrozbám a požadavkům Kremlu – ať už proto, že podcenil připravenost Ruska na válku, nebo proto, že přecenil ochotu svých partnerů donekonečna podporovat Ukrajinu. Nebo proto, že byl přesvědčen, že ústupky jsou receptem na porážku, a počítal s tím, že pokud dojde na válku, má relativně dobrou šanci na úspěch. Čas ukáže, kdo v této loterii kolik ztratí.

Tato válka nakonec vznikla souhrou tří klíčových faktorů: anexe Krymu v roce 2014 dostala Rusko do strategické slepé uličky, Putin si nebyl jistý, pro koho pracuje čas, a Ukrajina uvízla v „šedé zóně“ bez spojenců a bezpečnostních záruk. Existovaly dvě možnosti, jak válce zabránit: buď měly být Ukrajině poskytnuty rychlé a spolehlivé, skutečné bezpečnostní záruky, které mohly nabídnout pouze USA. Nebo by Ukrajina musela udělat Rusku tak dalekosáhlé ústupky, že by tím ohrozila svou vlastní státnost. Tato cena byla pro Kyjev nekonečně vysoká – a Moskva by byla pravděpodobně ochotna tyto ústupky přijmout jen do určitého bodu. V polovině roku 2021 už bylo pozdě.

 Dr. Nikolaj Kapitoněnko je docentem na Institutu mezinárodních vztahů na Kyjevské národní univerzitě Tarase Ševčenka a ředitelem Centra pro studium mezinárodních vztahů.

Úvodní foto: Zahájení výstavby bariér mezi Ruskem a Ukrajinou v roce 2014, Kabinet ministrů Ukrajiny, zdroj: IPG-Journal, autor: Nikolaj Kapitoněnko, překlad: Bohumil Řeřicha