Ach, muž

Muži volí pravici častěji než ženy. Velká část z nich se cítí být odstrčená – a mnozí z nich skutečně odstrčení jsou. Toho využívají pravicoví extremisté.

Deník Financial Times nedávno zveřejnil velmi sledovaný článek, který potvrdil to, co mnozí odborníci již dlouho tušili: mezi muži a ženami existuje „ideologicko-politická propast“ – a ta se prohlubuje.

Za posledních 15 let volili muži na celém světě pravicové strany výrazně častěji než ženy. Například krajně pravicová, populistická a otevřeně konspirační strana Vox dokázala získat přibližně dvakrát více hlasů španělských mužů než žen. V polských parlamentních volbách loni na podzim volili muži a ženy zhruba stejně bývalou vládní stranu Právo a spravedlnost (PiS), ale ještě pravicovější Konfederaci volilo téměř třikrát více mužů než žen. Údaje ze studie o evropských stranách s autoritářskými nebo populistickými tendencemi z roku 2009 ukázaly, že muži obecně volili tyto strany přibližně dvakrát častěji než ženy. V případě nacionalistických Švédských demokratů to bylo dokonce až pětkrát častěji.

Nejde však o čistě evropský fenomén: brazilský exprezident Jair Bolsonaro získal ve volbách v roce 2018 mezi Brazilci o deset procentních bodů více než mezi Brazilkami. Podobný genderový rozdíl přinesl loni v listopadu vítězství novému argentinskému populisticko-libertariánskému lídrovi Javieru Mileiovi.

V některých zemích se zdá, že při rozhodování o volbách je gender úzce spojen s dalšími sociálními nebo demografickými proměnnými, jako je třída, vzdělání a zaměstnání. Nicméně v mnoha zemích má proměnná „muž“ zřejmě velký význam – bez ohledu na další faktory.

To lze pozorovat i v USA, kde se ženy přiklánějí spíše k levici, zatímco muži k pravici. Vzniká tak genderová propast: rozdíly ve volebním chování mezi pohlavími byly při volbě Donalda Trumpa v roce 2016 patrnější než v předchozím půlstoletí. O roli etnické příslušnosti ve volebním chování v USA již bylo řečeno a napsáno mnoho, ale zdá se, že podobně rozhodující, i když poněkud odlišnou roli hraje i pohlaví. Například bílí muži od roku 2016 spolehlivě tvoří „tvrdé jádro“ Trumpových příznivců. Ve volbách v roce 2020 si však vedl o dvanáct procentních bodů lépe i mezi afroamerickými muži než mezi Afroameričankami. Dokázal získat 18 % černošských mužů (což je u republikána pozoruhodné).

Tito mladí muži také nabývají dojmu, že jim většina levice nemá co nabídnout.

Každý, kdo se zajímá o demokracii, by na základě těchto údajů mohl dojít k závěru, že je třeba se zaměřit zejména na zájmy žen a podpořit jejich účast ve volbách. Vzdát se nebo ignorovat přibližně polovinu voličů by však nemělo smysl ani z hlediska celého státu a jeho společnosti, ani z hlediska vlastních volebních vyhlídek.

Problém není v tom, že by muži byli „přirozeně“ náchylní a zvláště podporovali autoritářské populisty. Ve skutečnosti jsou američtí muži mnohem spíše politicky pasivní. Většinu mladých mužů lze označit za nejisté a dezorientované. Antidemokratické a násilnické síly se snaží této bezcílnosti využít. Politika tak nenápadně proniká do života mnoha mužů: ti hledají sounáležitost, smysl a radu a nacházejí směsici podvodníků, politických šarlatánů a násilnických extremistů, kteří se je snaží naverbovat a vést je na mimořádně ošklivou cestu. Aktivně se tomu brání jen málokdo.

Jejich popkultura se zaměřuje na lidi jako Elon Musk, generální ředitelé a podnikatele v Davosu, zkrátka na úspěšné muže, kteří se zdají být na vrcholu společnosti. Životní styl těchto mužů samozřejmě v žádném případě neodpovídá životnímu stylu naprosté většiny. Ukazují to samotné ekonomické údaje: američtí muži s pouhým středoškolským vzděláním vydělávali v roce 1979 po zohlednění inflace 1.017 dolarů měsíčně, zatímco dnes je to 881 dolarů. Více než deset procent mužů v produktivním věku není zaměstnáno vůbec.

Nejde však jen o peníze, ale také o společenské postavení a spokojenost s vlastním životem. Ženy častěji absolvují střední školu než muži a mají také lepší výsledky na pomaturitních studiích. Tyto ženy zřejmě nemají takový zájem o muže, kteří jsou méně vzdělaní a vydělávají méně než ony; muži bez vysokoškolského vzdělání se méně často žení. A dále: více než 1,5 milionu mužů ve věku 20 až 24 let nechodí do školy, nevzdělává se ani nepracuje. Zároveň mají titíž muži výrazně méně sexu než předchozí generace nebo jejich pracující vrstevníci.

Není překvapením, že podle průzkumu společnosti Equimundo pociťují mladí muži bez vysokoškolského vzdělání nejméně optimismu a smyslu života ze všech sledovaných skupin. Mnozí z nich již nemají spolehlivý způsob obživy. Uvádějí také, že mají nejmenší sociální podporu a nejsou si jisti, jak vést vztahy – s přáteli, ale zejména vztahy milostné. Svůj nízký sociální status pociťují velmi zřetelně. Zároveň je skupina „mladých mužů“ v populární kultuře často ztotožňována s výše zmíněnými muži na vrcholu společnosti. To také v těchto mladých mužích vyvolává dojem, že většina těch nalevo jim nemá co nabídnout, protože jsou navzdory všemu privilegovaní a oni je nemají šanci dostihnout.

Bílí supremacisté už léta verbují mladé muže na herních platformách.

Mnozí z nich své pocity dusí uvnitř sebe, což vede k tomu, že téměř tři čtvrtiny obětí takzvaných „smrtí ze zoufalství“ – především drogami nebo sebevraždami – jsou muži. Tato úmrtí jsou nyní v USA tak častá, že ještě před pandemií koronaviru vedla k poklesu průměrné délky života amerických mužů. Je to tragédie pro tyto muže, pro jejich rodiny, pro jejich nejbližší okolí i pro místní komunity.

Někteří muži mezitím obviňují „ty druhé“. To je pro naši demokracii tragické. Pro dvě třetiny mladých mužů, kteří výzkumníkům řekli „nikdo mě pořádně nezná“, by byl velmi důležitý pocit sounáležitosti a společenství. Pro muže, kteří tvrdí, že se nezapojují do žádných společenských aktivit, by byl pravděpodobně ještě důležitější. To uvedl až každý šestý Američan se středoškolským vzděláním nebo bez vzdělání. Pokud nemají žádné společenské „povinnosti“ a aktivity, mají spoustu času na surfování po internetu a hraní her.

Přesně tam začínal Steve Bannon. Bývalý šéfideolog Donalda Trumpa vyprávěl novináři Joshua Greenovi o objevu, který učinil po koupi herní společnosti – dávno předtím, než se stal politicky aktivním. Vypozoroval „neuvěřitelnou sílu v těchto vykořeněných bílých mužích bez domova“. V roce 2012, po převzetí Breitbartu, najal krajně pravicového influencera Mila Yiannopoulose, „aby touto armádou zatřásl“. Yiannopoulos tvrdil, že „feministické tyranky“ ničí videoherní průmysl, čímž podnítil kontroverzi Gamergate – pomlouvačnou kampaň proti herním vývojářkám. Jak Bannon vysvětlil, tito lidé se „dostanou dovnitř přes Gamergate nebo něco podobného a pak si uvědomí politiku a Trumpa“.

Bannon nebyl jediný, kdo si všiml tohoto dosud nevyužitého rezervoáru potenciálních rekrutů. Gavin McInnes, zakladatel šovinistického a násilnického hnutí Proud Boys, se ve více než polovině videí, kterými své hnutí uvedl, zaměřil na mužskou oběť. Svým stoupencům dával najevo: „Feminismus už není o rovnosti. Jde o to, vzít mužům jejich mužnost.“ Mužům, kteří se cítili ohroženi ve své mužnosti, nabízel násilí jako „protilátku“, aby demonstrovali svou sílu a mužnost. Stejně jako někteří fanoušci bojových umění procházejí muži v hierarchii Proud Boys čtyřmi stupni – nejprve se podřizují násilí ostatních členů skupiny (například dostávají rány pěstí do břicha, dokud nedokážou napočítat pět snídaňových cereálií, což má údajně demonstrovat „kontrolu nad adrenalinem“) a v posledním stupni páchají politicky motivované násilí na ostatních členech americké společnosti.

McInnesova strategie je součástí dlouhé tradice. Extremisté po celém světě se neustále snaží vštípit mužům, kteří se cítí znevýhodněni nebo „vykastrováni“ v jiných oblastech svého života, nový pocit moci. Bílí supremacisté rekrutují mladé muže na herních platformách již řadu let. Tento fenomén je zřejmě na vzestupu. Od roku 2021 se počet pokusů více než zdvojnásobil: téměř každý pátý člověk, který používá herní platformy, uvedl, že v roce 2022 viděl rasistický obsah a reklamy.

Mnoho mužů v naší společnosti se cítí osamoceno, beznadějně a bezmocně, protože nedokážou adekvátně vyjádřit své problémy.

Muži se však stále častěji rekrutují nikoliv na základě výslovně krajně pravicové ideologie nebo rasismu, ale prostě proto, že se snaží zjistit, „jak být mužem“ – zvláště ve světě, kde se genderové role rychle mění. Stačí se podívat na internet a vyhledat typické otázky, které zadává muž, když nemá přátele nebo vzory, například jak si domluvit rande nebo jak si vybudovat svaly. Netrvá dlouho a algoritmy vtáhnou tyto nic netušící a pravděpodobně bezelstné vyhledávače do „manosféry“ – světa online svépomocných skupin pro muže, který začíná spoustou lákavých míst, kde se lidé dozvědí, jak by „měli“ žít. Konečným výsledkem je bažina misogynie, nenávisti a násilí.

V průzkumu Equimundo téměř polovina mladých mužů ve věku 18 až 25 let uvedla, že by důvěřovala jednomu nebo více aktivistům za práva mužů, antifeministům nebo zastáncům násilí v manosféře. Jedním z takových ovlivňovatelů je Andrew Tate, samozvaný misogyn a zarytý Trumpův příznivec. Manosféra těží ze zcela reálných problémů, kterým muži čelí, a svádí je na ženy. Tímto způsobem se propaguje údajná hra s nulovým součtem: pokud ženy „vyhrají“ nebo jakýmkoli způsobem bojují za svá práva, muži prohrávají.

Ve Spojených státech se po desetiletí vytváří cesta pro ženy a dívky, sebeurčení žen a dívek bez jakéhokoli doprovodného úsilí o rozvoj širšího a pevnějšího chápání mužnosti pro muže, kteří by měli stát při ženách. Nyní sklízíme zpětnou odezvu. Část možných řešení nepochybně spočívá v konkrétních opatřeních, která mužům pomohou cítit se bezpečněji – například vyšší mzdy pro tradičně „mužská“ dělnická povolání. Kromě toho by měly být umožněny cesty k (sociálnímu a ekonomickému) úspěchu, které jsou založeny spíše na manuální práci než na vysokoškolském vzdělání.

K tomu, aby se v lidech vzbudil politický hněv a ochota jednat, je však zapotřebí také vhodný politický narativ. Neměli bychom pouze zlepšovat materiální a ekonomickou situaci mužů, ale také přemýšlet o tom, jak mohou muži sami rozvíjet smysl pro cíl, identitu a status po boku silných žen. Léta kulturních vzorců vedla k obrazu silných, kompetentních žen na jedné straně a vyloženě nemotorných mužů, kteří „nedokážou zvednout zadek“, na straně druhé. Musíme chápat a modelovat muže i ženy jako kompetentní dospělé osoby. Ženy se učí být mentorkami mladých žen již desítky let. Nyní musí totéž udělat muži. Potřebují budovat skutečné vztahy, které budou protiváhou vlivným mužům z manosféry, kteří na sebe naopak vzali roli otců a velkých bratrů.

Autoritářské síly vždy upřednostňovaly a prosazovaly patriarchální genderové role. Každý, kdo se chce zasadit za demokracii a podpořit muže, musí rozpoznat účinek této písně Sirén a brát ji vážně. Mezi americkými psychology se říká: Hurt people hurt people (ublížení lidé ubližují lidem). Mnoho mužů se v naší společnosti se cítí osamoceno, beznadějně a bezmocně, protože nedokážou adekvátně formulovat své problémy tváří v tvář společnosti, která se zdá být zaměřena na jiné věci. To těmto mužům škodí, škodí to ženám a škodí to také naší demokracii. Tento problém musíme řešit. Společně.

Rachel Kleinfeld je vedoucí výzkumnou pracovnicí programu pro demokracie, konflikty a vládnutí v Carnegieho nadaci pro mezinárodní mír. Zaměřuje se na otázky právního státu, bezpečnosti a správy věcí veřejných v demokratických zemích.

Úvodní foto: Mužské nohy, Hindustanilanguage, zdroj: IPG-Journal, autor: Christian Weissflog, překlad: Bohumil Řeřicha