Hamed Abdel-Samad byl kdysi radikální muslim, ale dnes je jedním z nejznámějších a nejnenáviděnějších kritiků islámu v Německu. Nyní napsal novou knihu o islámu.
Hamed Abdel-Samad nikdy necestuje sám. Od roku 2013, kdy jeden egyptský duchovní v televizi vyzval, aby byl za kritiku islámu zavražděn, ho v Německu doprovází šest bodyguardů. Nemá již stálé bydliště a své knihy píše v hotelových pokojích. Ve své poslední knize „Islám. Kritické dějiny“ rozvíjí svou tezi, že islám a islamismus spolu souvisejí: v islámu jsou hluboce zakořeněny základní kameny islamismu, rozdělení světa na věřící a nevěřící, antisemitismus a směšování náboženství a státu. Pokud to bude Západ i nadále ignorovat, hrozí návrat do předosvícenských časů. Téhož večera, kdy Abdel-Samad hovoří s NZZ, dochází při čtení k incidentu.
Pane Abdel-Samade, když jste v Berlíně představoval svou knihu, urazil vás jeden mladík, který citoval súry z Koránu a poté spolu s dalšími asi dvaceti mladíky opustil místnost. Stává se to často?
Na takové jednání jsem si už zvykl. Často se stává, že na mou přednášku přijde skupina mladých muslimů, kteří se rozprostřou v sále a působí dojmem, že nejsou spolu. Buď začnou hlasitě křičet, nebo se jeden z nich postaví a uráží mě. Jiný scénu natočí a později se na internetu oslavují jako hrdinové islámu. Nekladou otázky, nečekají na odpovědi. Chtějí demonstrovat svou moc. Mladík mě označil za nemocného, což je typická islamistická strategie překrucování faktů. Ve skutečnosti jsem lékař, který popisuje nemoc islámu. Pokud se však pacientovi moje diagnóza nelíbí, prohlásí mne za nemocného. Pojem „islamofobie“ je produktem této strategie.
Tato strategie je úspěšná po celém světě. Nedávno jedna americká univerzita ukončila spolupráci s profesorkou, protože ukazovala obrázky Mohameda ze 14. století. Muslimští aktivisté a islámské organizace si stěžovali, že to bylo islamofobní. Co se to děje?
Toto je klasický případ předvídavé poslušnosti. Zastrašování funguje. Nesmíte kreslit karikatury proroka, přestože v západní demokracii je běžné dělat si legraci z Ježíše a dalších náboženských zakladatelů. Když však jde o Mohameda, do hry vstupuje strach a politická korektnost. Islamisté a takzvaní levicoví liberálové si rozdělují práci: islamisté nám vyhrožují smrtí, pokud nakreslíme nebo kritizujeme proroka, a levicoví liberálové to označují za islamofobní nebo rasistické.
Čemu přičítáte toto nerovné zacházení s náboženstvími?
Prvním důvodem jsou ekonomické zájmy Západu v islámských zemích. Potřebuje investice z Kataru a Saúdské Arábie. Vyvážíte tanky a mercedesy, teď potřebujete plyn a ropu, abyste doplnili to, co chybí z Ruska. Turecko v současnosti hraje roli vyhazovače, aby k nám nepřicházeli uprchlíci. Další věcí je oportunismus: všechny německé strany kromě AfD se uchází o muslimské voliče, nechtějí je naštvat. A pak je tu samozřejmě strach. Nikdo nechce být 24 hodin hlídán policií jako Hamed Abdel-Samad jen proto, že kritizoval islám. Nikdo nechce být zastřelen na ulici jako Theo van Gogh, nikdo nechce skončit jako redaktoři Charlie Hebdo. Strach funguje také proto, že existuje dělba práce mezi islamisty a „probuzenými“ levičáky.
„Probuzení“ levičáci chtějí společnost bez diskriminace, islamisté jsou proti právům žen, Židů a homosexuálů. To jsou protichůdné pohledy na svět.
Když se podíváte pozorněji, nejsou od sebe tak daleko. Oba uvažují kmenově. Oba mají klanovou mentalitu, oba vidí lidi ne jako jednotlivce, ale jako představitele skupiny, etnické skupiny, náboženství nebo politického hnutí. Oba rozdělují svět na dobro a zlo, oba usilují o ideologii spásy, o utopii, která by měla zachránit svět před zlým Západem, před kapitalismem, před Izraelem a tak dále. Oba chtějí jazykovou policii, která by určovala, co se smí a nesmí říkat. V očích „probuzených“ nesmíte kritizovat muslima, pokud utlačuje ženu, protože není „bílý“. Od muslima se očekává, že bude hájit islám a kritizovat Západ, a v takovém případě je vítán.
Existuje také v Německu a dalších západních zemích obecná potřeba znovu přijmout náboženství? Katrin Göring-Eckhardt ze strany Zelených v roce 2015 prohlásila, že se těší na více věřící Německo. Ministryně zahraničí Annalena Baerbock nedávno prohlásila, že íránská mravnostní policie nemá s náboženstvím nic společného.
Je to návrat do předmoderních časů. Dříve levice propagovala osobní svobody, sexuální svobodu a rovná práva. Vždy však měla slabost pro autoritářské ideologie a diktátory, od Stalina přes Fidela Castra až po ajatolláha Chomejního. Mnozí ho zpočátku podporovali, protože si mysleli, že se nyní uskutečňuje utopie, že utlačované národy povstávají proti Západu. Zejména Zelení podporovali politický islám v Německu jako žádná jiná strana. Nyní nemohou najednou vystoupit a říci: „Mýlili jsme se, za útlak žen je zodpovědné především náboženství“. Chtějí od sebe oddělit diktaturu a náboženství, přestože po staletí tvořily jeden celek.
Íránská společnost je jednou z nejpokrokovějších v islámském světě. Žijí zde mladí lidé toužící po svobodě a vzdělaná střední třída. Vznikne v Íránu liberální islámský stát?
Nevím, zda existuje nebo může existovat liberální islám. Liberálně smýšlející muslimové jsou v Íránu, v jiných islámských zemích i v Evropě. Ale islám sám o sobě nemůže podporovat liberalismus. Co znamená liberalismus? Znamená to, že žena má kontrolu nad svým tělem. Znamená to přijmout kritiku náboženství, být otevřený demokracii a svobodě názorů. To vše islám odmítá. Měli bychom přestat doufat, že islám přinese změnu. Muslimové však mohou o náboženství přemýšlet jinak. Mohou znemožnit náboženství a nastolit liberální demokracii, pokud z této rovnice vynecháme islám.
Ve své knize varujete, že by se Evropa mohla vrátit do středověku. Myslíte to vážně?
Lidé v Evropě věří, že středověk nechali za sebou. Už žádné náboženské války, žádné násilí ve jménu náboženství, žádná inkvizice, žádný útlak žen. Ale mýlí se. Středověk se vrací s imigrací, s tímto radikálním islámem, který přichází do Evropy také s muslimy. Neříkám, že všichni muslimové jsou radikální, ale je mezi nimi velká menšina, která tento radikální islám reprezentuje a šíří. Do Evropy přišel terorismus, klanová kriminalita a náboženská šikana ve školách. Události jako Silvestr v Berlíně a v Belgii a Francii, kde mladí lidé během mistrovství světa ve fotbale demolovali centra měst. To všechno jsou jevy, které jsou jen špičkou ledovce toho, čemu čelíme.
Jak souvisí silvestrovské nepokoje v Neuköllnu s náboženstvím?
Nepředpokládám, že mladí lidé, kteří se bouřili, jsou striktně věřící. Ale doma měli náboženskou výchovu. Tito mladí lidé si často osvojili konspirační teorii, že Západ chce zničit islám, jsou formováni nábožensky založeným patriarchátem, který od nich vyžaduje, aby bránili vlastní komunitu a potlačovali sexualitu. To vše vytváří hněv, který hledá východisko. Možná za to není přímo zodpovědné náboženství, ale náboženství tuto kulturu určuje a z této kultury vycházejí takové jevy, jako je terorismus, klanový zločin a také násilí mládeže.
Při čtení vaší knihy má člověk dojem, že v současné době upíráte své naděje na pokrok spíše k islámským společnostem ve státech Perského zálivu než k těm evropským.
V současné době skutečně dochází v arabském světě ke změně paradigmatu, přinejmenším mezi intelektuály. Moje kritika islámu je nyní přijímána lépe v arabském světě než v Evropě. Tam lze poznat, že náboženství má svůj podíl na ekonomické, politické a sociální bídě. Zde na Západě naopak žijící muslimové a levicoví liberálové islám oslavují. Oslavují islám, a pokud kritizujete Mohameda nebo korán, jste rasista a islamofob. Ve skutečnosti vidím větší pokrok v debatě v arabském světě než v Německu.
Cítíte se v arabských zemích bezpečněji než v Evropě?
Když jsem pozván na přednášky do Dubaje, Bejrútu, Tunisu nebo Casablanky, levicoví intelektuálové mě oslavují jako osvícence. Noviny píší o mých vystoupeních příznivě. Mladí lidé mě zdraví na ulici, dělají si se mnou selfie a děkují mi za mou práci. Když však jdu po ulici v Berlíně nebo v Paříži, navzdory policejní ochraně na mě plivou a napadají mě. V Evropě se něco pokazilo a politici nám dluží odpověď na otázku proč.
Vyrostl jste v Egyptě, v přísném náboženském prostředí. Váš otec byl imám a vy jste byl aktivista Muslimského bratrstva. Co jste se tam naučil?
Že nejsem jednotlivec, ale člen společenství – a že mám dělat všechno pro obec, všechno pro Boha, všechno pro proroka. A že jako jednotlivec nemám žádná práva. Mám pouze práva jako věřící praktikovat své náboženství kdekoli na světě. Naučil jsem se, že nerozhoduje o svém těle, to dělá společnost. Naučil jsem se bát se Boha, pekla, hříchu. Proto se vždycky směju, když někteří lidé říkají, že islám a svoboda si neodporují. Ne, odporují si téměř stoprocentně. Svobodným člověkem se může stát pouze ten, kdo se zřekne určitých hodnot svého náboženství. Každý, kdo tvrdí opak, je pokrytec a lže si do vlastní kapsy.
Muslimské bratrstvo je na Západě velmi aktivní, ale v politice a médiích je často sotva postřehnutelné. Jak si máme představit vnitřní fungování této organizace?
Je to jako s každou sektou. Považují se za vybranou elitu, za předvoj islámské revoluce. Jednotlivec už není slabý, není utlačovaný, ale je to Boží voják. Věří se, že Bůh nás potřebuje k dokončení svého projektu. To je obrovská síla pro mladé lidi, kteří nemají ve společnosti žádné slovo. Společně se modlí, probíhá bojový výcvik, politické diskuse a tajné struktury. Muslimské bratrstvo bylo v Egyptě vždy napůl zakázáno a napůl povoleno. Naše přednášky jsme veřejně neoznamovali, drželi jsme se v ústraní. Lidé jsou připraveni za myšlenku zemřít.
Islámské organizace a mešity v Evropě oficiálně popírají jakoukoli spojitost s radikálními ideologiemi, jako je Muslimské bratrstvo. Oprávněně?
Naprostá většina islámských organizací v Evropě je prodlouženou rukou zahraničních vlád, ty v Turecku nebo ve státech Perského zálivu. Jsou prodlouženou rukou ideologií, jako je Muslimské bratrstvo nebo salafismus. Neznám téměř žádné liberální nebo otevřené společenství, které by hlásalo jiný islám nebo evropský islám, možná dvě, z nichž každá má zhruba sto členů. Organizovaný islám do Evropy importuje stejné konflikty, které islámské země rozvrátily a politicky zdevastovaly. Nyní je přenášejí sem a dokonce na ně získávají státní prostředky. Přitom představují nanejvýš dvacet procent muslimů.
Právě jste řekl, že nemůžete být stoprocentní muslim a stoprocentně svobodný. Chcete lidem zakázat, aby praktikovali své náboženství?
Nežádám vás, abyste se přestali modlit nebo postit. To s tím nemá nic společného. Žádám vás, abyste se zřekli hodnot, které znesnadňují společné soužití. Například postoj k ženám, kritika náboženství a svoboda názoru. Můžete být praktikujícím muslimem a na kritiku náboženství reagovat rozumně, ne výzvami k vraždě nebo urážkami. Jde o hodnoty, na nichž je moderní Evropa postavena. Proč je relativizujeme jen proto, abychom integrovali muslimy? Nepotřebujeme ty muslimy, kteří to neakceptují, nepotřebujeme je integrovat. Musíme se jen ujistit, že nezpůsobují společnosti žádné škody.
V roce 1989 byla na Salmana Rushdieho vydána fatva. O 33 let později na něj byl spáchán útok. Vy sám jste již deset let pod policejní ochranou. Pociťujete i po tolika letech strach, když jdete na jeviště?
Pokaždé, když jdu na pódium, jsem si vědom, že to může být moje poslední čtení. A přesto se snažím ukáznit a říkám si: Tuto logiku fundamentalistů nemohu přijmout. Vyhrožují smrtí a očekávají, že se budu bát a mlčet. Pokud to udělám, splnil jsem přesně jejich poslání, ale ne své poslání spisovatele. Je to velmi těžká věc. Před třemi lety mi zemřela matka a já ji nemohl navštívit na smrtelné posteli. Nemohl jsem jít na její pohřeb, protože mi egyptské úřady zakázaly vstup kvůli mé kritice islámu. To jsou chvíle, kdy se ptám sám sebe: Jak často budu za své myšlenky trestán? V jakém světě to žijeme? To je opravdu špatně
Pokaždé, když jdu na jeviště, uvědomuji si, že to může být moje poslední čtení. Přesto se snažím ukáznit a říkám si: Tuto logiku fundamentalistů nemohu přijmout. Vyhrožují mi smrtí a očekávají, že se budu bát a mlčet. Pokud to udělám, pak jsem přesně splnil jejich poslání, ale ne své poslání spisovatele. Je to velmi obtížné. Před třemi lety mi zemřela maminka a já jsem ji nemohl navštívit na smrtelné posteli. Nemohl jsem jít na její pohřeb, protože egyptské úřady mi odmítly vstup kvůli mé kritice islámu. V těchto chvílích se sám sebe ptám: Jak často budu ještě trestán za své myšlenky? V jakém světě to žijeme? To je opravdu na nic.
Úvodní foto: Krev mučedníka Sherifa, fotografa, kterého zabily milice Muslimského bratrstva, na mé ruce, Elagamytarek, zdroj: Neue Zürcher Zeitung, autoři: Lucien Scherrer, Ferdinand Knapp, překlad: Bohumil Řeřicha
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.