Neliberální otřesy

Po osmi letech vlády skončila na podzim vláda PiS v Polsku. Demokracie v zemi však zdaleka není zachráněna.

V říjnových parlamentních volbách v Polsku zvítězili demokraté nad populisty. Po pěti měsících právních a politických turbulencí je však stav demokracie v zemi stále špatný. Příčiny této mizérie však nemusí nutně souviset s provinčním myšlením. Poláci mají možná pověst introvertů, anarchistů a neochotných ke kompromisům (parafrázujeme-li Jeana-Jacquese Rousseaua, polská láska ke svobodě nejde ruku v ruce s občanskou ctností). Současná patová situace je však spíše důsledkem osmileté vlády populistů, kterou je nyní obtížné zvrátit. Zřejmě stále platí staré komunistické přísloví: z obsahu (demokratického) akvária lze uvařit rybí polévku, ale ne naopak.

Poláci však mají (historicky vzato) bohaté zkušenosti s budováním demokratického systému na troskách autoritářského režimu. Kdo, když ne oni, by tedy mohl překonat populistické dědictví? To se však snáze řekne, než udělá, protože při zpětném pohledu se zdá, jako by odvrácení se od komunismu bylo tím snazším úkolem. V roce 1989 konfliktní strany v Polsku – vládnoucí Sjednocená strana práce a odborová Solidarita, která stála v čele opozice – přinejmenším sledovaly společný cíl: snažily se připojit k prosperující, mírumilovné a demokratické části Evropy. Sovětský svaz pod vedením Michaila Gorbačova tomu nechtěl ani nemohl zabránit, a tak se oběma soupeřícím stranám podařilo zasednout ke „kulatému stolu“ a dohodnout se na rozdělení moci.

Dnes je však taková dohoda nemyslitelná: liberální a neliberální politické tábory jsou beznadějně rozděleny a nemají základní konsenzus ohledně kapitalismu, demokracie a evropské integrace. Navíc dohoda o rozdělení moci již nemůže být jen o tom, že si mezi sebou rozdělí lukrativní posty, ale spíše o tom, že bude reflektovat zájmy většiny občanů. Společná vize do budoucna však neexistuje. A tak zatímco se politici nadále snaží zasadit protistraně smrtící ránu, Poláci přemýšlejí o tom, co pro ně tento boj o moc znamená. Bude budoucnost lepší než přítomnost? Existují o tom oprávněné pochybnosti, protože země se v současné době nachází ve stavu politického chaosu, který vládě ztěžuje dosažení pokroku v sociálních otázkách.

Populistické dědictví nelze tak snadno zvrátit čistě právními prostředky.

Začněme právním dilematem. Neliberální strana, která je v Polsku posledních osm let u moci, si říká „Právo a spravedlnost“ (PiS), ale v rozporu se svým názvem byly zákony, které přijala, zaměřeny především na spravedlnost pro vládnoucí stranu a lidi, které nominovala do různých státních orgánů. Dokonce i soudy jsou dnes obsazeny soudci vybranými podle stranicko-politických kritérií a v mnoha případech nezákonně. A dokonce i prezidenta, který může svým vetem blokovat nové zákony, takto nominovala PiS.

Není proto tak snadné zvrátit populistické dědictví čistě právními prostředky. To s sebou nese ošemetnou otázku: lze právní stát obnovit nezákonnými prostředky? Nová vláda si zatím vystačila s parlamentními prohlášeními, která prezident nemůže vetovat. Formálně však nepředstavují pramen práva. Ačkoli tedy můžeme souhlasit s Maximilienem Robespierrem, že revoluce nemají úspěch s trestním zákoníkem v ruce, Robespierre není liberální hrdina a v Polsku nikdo nechce gilotiny.

S tím souvisí další známý problém: jak přesvědčit neliberální voliče, aby podpořili liberální projekt? Přestože PiS nebyla schopna po posledních volbách sestavit vládu, zůstala stranou s největší podporou obyvatelstva. V Polsku, stejně jako v jiných částech Evropy, však liberálové a populisté nejsou na stejné vlně. Reprezentují odlišné hodnoty, pocházejí z různých sociálních prostředí a vzájemně se obviňují z ničení demokracie a v některých případech i individuálních kariér.

V polské předvolební kampani proto liberálové slibovali odstranění neliberálního „zla“. V důsledku toho nyní sílí tlak na odstranění osob jmenovaných PiS nejen z ministerstev a soudů, ale také z veřejných společností, muzeí, škol, nemocnic a dokonce i divadel. To však má zničující důsledky: demokracie totiž může fungovat jen tehdy, když poražení přijmou porážku ve volbách. Je však nepravděpodobné, že by poražená strana spolupracovala, pokud ji vítězové zahnali do kouta. Pokud se navíc v důsledku toho postaví na odpor nebo se vzbouří, jako tomu bylo v Polsku, vypukne chaos.

Strany se odtrhly od jakéhokoli společenského základu a místo toho se staly ignorantskými, arogantními a sebestřednými.

V atmosféře občanské války se daří populismu. To je pro demokracii osudné. Nicméně zajistit autokratickým politikům místo k ústupu a umožnit jim znovu se prosadit není pro demokracii také dobré. Mělo by tedy porušování zákonů z řad bývalého režimu zůstat nepotrestáno?

Ralf Dahrendorf kdysi chmurně prohlásil, že demokracie je forma vlády, a ne parní lázeň lidového cítění. Problémem však je, že stát řídí politické strany, na které má polská veřejnost stále menší vliv. Staly se z nich „kádrové“ a „kartelové“ strany s malým počtem členů a řadových voličů, které považují občany pouze za spotřebitele a podřizují se sofistikovaným nástrojům výzkumu veřejného mínění. Strany se tak odtrhly od jakéhokoli společenského základu a místo toho se staly ignorantskými, arogantními a samoúčelnými. Byť to bohužel platí pro celou Evropu, v Polsku je to obzvláště problematické.

Ačkoli koaliční vláda, která je u moci od října, tvrdí, že obnovuje demokracii, zatím obnovila především mocenskou základnu liberálních stranických kádrů. Důležité i méně důležité ministerské posty jsou namísto skutečných odborníků obsazovány stranickými funkcionáři, zatímco šéfy veřejnoprávních médií a státních podniků jmenují strany za zavřenými dveřmi a bez výběrových řízení.

Vláda sice tvrdí, že se jedná pouze o první fázi dlouhé demokratické transformace, ale oprávněně se nabízí otázka, zda bude mít veřejnost vůbec možnost smysluplně ovlivňovat vládní záležitosti. Pokud se na obzoru neobjeví žádná změna, budeme mít v budoucnu novou mocenskou elitu, aniž by občané mohli svůj hlas promítnout do rozhodování. To následně povede k tomu, že lidé budou frustrovaní nejen ze stranické elity, ale z demokracie jako celku.

Polsko je nejdůležitějším spojencem Ameriky v úsilí o zastavení ruské invaze na Ukrajinu.

Z globálního hlediska se proto nabízí otázka, zda by Evropa nebo dokonce Spojené státy mohly podpořit návrat Polska na cestu demokracie. Reakce evropských sousedů Polska je však spíše zklamáním: francouzská a německá vláda jsou sice potěšeny návratem bývalého předsedy Rady EU Donalda Tuska do funkce polského premiéra, ale zároveň se potýkají především s vlastními populistickými hrozbami.

Naopak v hlavních městech, jako je Řím, Bratislava a Budapešť, se na pokles populismu v Polsku pohlíží s obavami. Ačkoli předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen pochází ze stejné středopravicové frakce jako Tusk, někteří její eurokomisaři jsou přinejmenším méně liberální. Po nadcházejících volbách se navíc pravděpodobně zvýší přítomnost populistů v Evropském parlamentu. Byť Evropský soudní dvůr dosud liberální polské soudce podporoval, jeho moc je stále více zpochybňována – a to nejen v Polsku.

Americká vláda pod vedením Joea Bidena byla také ze strategických důvodů zadobře s vládou PiS. Polsko je nejdůležitějším americkým spojencem ve snaze zastavit ruskou invazi na Ukrajinu, a to bez ohledu na to, kdo stojí v čele vlády. Pokud by se do Bílého domu vrátil Donald Trump, samozřejmě by to posílilo populismus v Polsku i jinde.

Demokracie se nemůže rozvíjet pouze s pomocí dobrých úmyslů.

V této situaci je Polsko v lepší pozici než před pěti měsíci, ale návrat liberálů k moci neznamená automaticky konec neliberální politiky. Ačkoli se PiS může v příštích měsících rozpadnout, neznamená to, že hrozba zmizela. Naopak se budou nadále objevovat noví a agresivní lídři, kteří budou reprezentovat frustrovanou část voličů.

Demokracie se proto nemůže rozvíjet pouze s pomocí dobrých úmyslů. Musí být schopna řešit problémy občanů a nabízet konkrétní formy účasti na politických procesech. Za prvé, politické strany by měly především naslouchat organizacím občanské společnosti a odborníkům. Ti druzí poskytují informace a znalosti, ti první přispívají zkušenostmi z reálného života. Za druhé by státy měly úzce spolupracovat s místními, obecními a nadnárodními institucemi. Nadnárodní instituce mají větší váhu, zatímco místní organizace tvoří most mezi elitami a občany.

Jinými slovy, demokracii je třeba znovu objevit, protože její špatný vývoj v posledních letech vynesl k moci populisty, kteří tvrdí, že zastupují „malého člověka“ proti odtažité „elitě“. Znovuobjevení demokracie je však nepochybně velkým úkolem – nejen pro Polsko, ale pro celý evropský kontinent. Pokud se však z populistické rybí polévky nedá udělat klasické demokratické akvárium, měli bychom zkusit něco nového – a získat odvahu experimentovat.

Jan Zielonka je profesorem politiky a mezinárodních vztahů na Univerzitě v Benátkách a na St. Antony’s College na Oxfordské univerzitě. Je autorem kontrarevoluce. Ústup liberální Evropy (2019).

Úvodní foto: Setkání s Donaldem Tuskem v Ustroni, Silar, zdroj: IPG-Journal, autor: Jan Zielonka, překlad: Bohumil Řeřicha