Feminismus musí znovu bojovat i na Západě. Ženy dosáhly na cestě k rovnosti hodně.

Ženy nemají ani dnes důvod k oslavám. Kult rozmanitosti je činí neviditelnými. A úroveň sexuálního násilí zůstává vysoká i v demokratických společnostech.

Některé dny má člověk dojem, že seznam úkolů feminismu lze považovat za úspěšně dokončený, alespoň v západních společnostech. Například když britská televize BBC přichází s projektem „50:50“, který chce stanovit přísnou kvótu pro ženy v žurnalistice. Nebo když německá autorka Sophie Passmann prohlásí svou léčbu botoxem za feministický nástroj moci.

Pak by se dalo věřit, že bitvy ženského hnutí na Západě byly vybojovány a že jde jen o potyčky: drobné rozdíly ve mzdách nebo neoptimální rozdělení domácích prací mezi ženy a muže. „Feministická zahraniční politika“ političek, jako je německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock, tento dojem posiluje.

Útoky z různých směrů

Všechno skvělé? Ne, bohužel ne. Ženy v západním světě v současnosti zažívají útoky z velmi odlišných směrů: od sexuálního násilí přistěhovalců, reakčních soudců a nekontrolovatelného chápání ochrany menšin.

Jistě: stav práv žen se na Západě neustále zlepšuje. Ženy mohou volit a pracovat. Manželé, kteří znásilní své manželky, se dopouštějí trestného činu. A to, že ženy v Paříži měly zákonem zakázáno nosit kalhoty, se dnes zdá jako vtip.

Dnešní liberální demokracie jsou však na hony vzdáleny tvrdé realitě života mnoha žen na Blízkém a Středním východě nebo v mnoha afrických zemích. V Evropě a USA se holčičky neprodávají za manželky starším mužům jako v Afghánistánu. Neexistuje také žádný zákon o šátcích jako v Íránu, který je vynucován brutální silou.

Ženám na Západě se tváří v tvář takovým podmínkám daří dobře, o tom není pochyb. Ale ne všem.

Násilí zůstává na denním pořádku

Tak třeba fyzické útoky. V porovnání s jinak nízkou kriminalitou stagnuje domácí násilí ve Švýcarsku na vysoké úrovni. V Německu se roky zvyšuje. Nebo zde, pár příkladů z Rakouska, jen z posledních týdnů: 24. února byly ve Vídni zavražděny čtyři ženy a jedna dívka. Mezi podezřelými jsou žadatel o azyl z Afghánistánu a Rakušan. O dva dny později zastřelil důchodce svou manželku. O něco později vyšlo najevo, že dvanáctileté dítě údajně celé měsíce znásilňoval gang mladíků.

Když se takové případy dostanou do titulků, někteří vidí vinu výhradně na cizincích, jiní jen na místních. Obojí je ignorantství. Statisticky nejnebezpečnějším místem pro ženy je jejich vlastní domov, kde jen bijí muži s migrantským původem i bez něj. Je ale pravdou, že násilí přistěhovalců narůstá a nekontrolovaný příliv mladých mužů z kultur s někdy silně archaickým obrazem žen narušuje bezpečnost ve veřejném prostoru. Nejen v Rakousku.

Ženy také zabíjejí jejich partneři, bývalí partneři, bratři nebo otcové v Německu, Itálii, Velké Británii, Španělsku, Francii a Švýcarsku. Jsou uškrceny, ubodány, upalovány, zastřeleny, znásilňovány a bity.

Každý, kdo si myslí, že pouze ty regiony světa, ve kterých stále dominují patriarchální struktury, mají co dohánět, pokud jde o genderovou rovnost, je slepý vůči nebezpečí, kterému jsou ženy vystaveny, a to i v demokraciích s vysokou mírou rovnosti. Zvláště velkým problémem je stále násilí. Ale není problémem jediným.

Ženská práva, o která se před desítkami let bojovalo, se mohou na Západě rázem stát znovu vyjednávacím nástrojem – například právo na sebeurčené těhotenství. Americký nejvyšší soud to demonstroval teprve v roce 2022, kdy za současného prezidentování Joea Bidena zrušil téměř půl století starý přelomový rozsudek Roe v. Wade. K tomuto datu platilo právo na potrat v celé zemi, ať už byli u moci republikáni nebo demokraté. Od té doby se jednotlivé státy rozhodovaly samy. Výsledkem je mozaika: v některých státech zůstávají potraty legální, a to i po výrazně delší období těhotenství než v Německu nebo Švýcarsku, jinde jsou prakticky nemožné.

Každá liberalizace je vratná

Polsko také zažilo takový návrat: potraty jsou tam fakticky zakázány od roku 2020 – i v případě, že je v ohrožení život matky. Případ 30leté ženy, která pravděpodobně zemřela kvůli zanedbání zákroku, se dostal do mezinárodních titulků, ale judikaturu dodnes nezměnil. Národní konzervativní vláda PiS, která vládla do prosince 2023, se zákazu držela navzdory masivním protestům.

Příklady z několika států v USA a Polsku nám připomínají, že každá liberalizace je vratná a že po celém světě existují společenské síly, které chtějí vrátit kolo času.

Další hrozbou, ze zcela jiného ideologického tábora, je radikální politika identity, kterou prosazuje především levice, ale na některých místech ji podporují i ​​liberálové, například tolik diskutovaný německý sebeurčovací zákon.

Je to hrozba, která působí jako progresivní a osvícená a působí rafinovaně. Prostřednictvím jazyka znovu zneviditelní ženy, které tak dlouho bojovaly o to, aby byly viděny. Hovoří se o „flintas“ – souhrnném označení pro ženy, lesby, intersexuály, nebinární, trans a genderové lidi. Místo slov žena a matka jsou používány termíny „menstruující osoba“, „rodící osoba“ nebo „osoba s dělohou“.

Ohrožené úkryty

To, co má být inkluzivní a zahrnovat všechny myslitelné menšiny, je v konečném důsledku redukce žen na jejich biologii. Rostoucí počet lidí, kteří předhazují fráze o rozmanitosti, si ani nevšimnou, že vymazávají ženy, ani že nechávají muže na pokoji. Nikdo nikdy neslyšel o slovní akrobacii jako „mintas“ neboli „lidé s prostatou“. Zajímalo by mě, proč.

Podobně je tomu s částí transgender a queer hnutí, která je stále tvrdohlavější. V jeho pohledu na svět je vnímaná genderová role jako vrozená a biologické pohlaví jako přiřazené. Je to obrácení prosby tradičních feministek, jako je Alice Schwarzer, která – správně – řekla, že rozdíly mezi pohlavími jsou skutečné, ale sociální role jsou připsány.

Klasické aktivistky za práva žen se zabývaly dekonstrukcí stereotypů, nikoli biologické reality. To však pro část hnutí skončilo v 90. letech, kdy americká filozofka Judith Butler prohlásila celé ženství za konstrukt. Podle ní je v celé Evropě kategorie ženy dále oslabována takzvanými zákony na vlastní identifikaci – tedy zákony, které umožňují lidem prohlásit se k opačnému pohlaví pomocí jednoduchého aktu. Fraška ze Španělska ilustruje absurditu celé věci: desítky tamních státních úředníků se prohlásily za ženy, aby mohly využívat zákonných výhod. Těžko jim to můžete vyčítat. Nová judikatura vyzývá ke zneužití.

Radikální, kdo si myslí, že žena je žena

Je to všechno, jen ne legrační, když sexuální delikventi nebo pedofilové využijí nové možnosti sebeidentifikace a vnikají do šaten a toalet pro ženy a dívky. Zprávy o útocích přibývají, ale vždy pouze ze strany trans žen vůči ženám. Popírat, že přítomnost mužů může pro ženy představovat hrozbu, je víc než potyčka. Je to groteskní sociální regres a odehrává se všem před očima.

Feministky jako britská spisovatelka J. K. Rowling, které kritizují tento vývoj, jsou očerňovány jako „terfové“, jako radikální feministky odmítající trans gender. V postmoderním, „průnikovém“ feminismu je radikální uvažovat o ženách jako o ženách.

Ženy na Západě bojovaly proti patriarchátu. Byl to těžký boj, ale byl to jediný boj. Dnes se hrozby znásobily: od domácího násilí, které stále zuří, přes pokusy o zrušení liberálních práv až po probuzenou ideologii, která chce ženy jazykově vymazat. Takže ne: feminismus ještě nevyhrál.

Úvodní foto: Nápisy před univerzitou v Guadalajaře, Mtenaespinoza, zdroj: Neue Zürcher Zeitung, autorka: Beatrice Achterberg, překlad: Bohumil Řeřicha