Nepřátelští přátelé

Osmanská říše byla dlouho útočištěm pro židovský život v Evropě, nyní jsou Turecko a Izrael na kordy.

Prezident Erdogan a premiér Netanjahu jsou zapřisáhlí nepřátelé, takže vztahy mezi Tureckem a Izraelem budou pravděpodobně i nadále napjaté. Odmítání židovství na Bosporu je samozřejmě novějšího data; v dobách Osmanské říše se Židé těšili ochraně.

„Turci se k nám vždy chovali jako k milence, a ne jako k partnerovi v otevřeně přiznaném manželství,“ prohlásil izraelský premiér David Ben-Gurion v roce 1958 po setkání se svým tureckým protějškem Adnanem Menderesem. Otec zakladatel Izraele hovořil turecky, protože stejně jako Menderes sloužil za první světové války v osmanské armádě u sultána. Turecko jako první muslimská země na světě již v roce 1949 uznalo Izrael a vidělo v židovském státě spojence proti panarabským snům socialistické strany Baas Gamála Abdela Násira.

Spolupráce s Tel Avivem se rozšířila 28. srpna 1958, kdy v Istanbulu nouzově přistálo letadlo izraelské společnosti El Al. Teprve o třicet let později vyšlo najevo, že izraelský premiér Ben-Gurion i ministryně zahraničí Golda Meirová se pod záminkou nouzového přistání snažili navázat kontakt s tureckým premiérem Adnanem Menderesem.

Tajná dohoda předpokládala strategické partnerství s obrannou vojenskou aliancí na dobu padesáti let. Izrael i Turecko znepokojovaly z hlediska bezpečnostní politiky velké otřesy na Blízkém východě: Egypt a Sýrie se v únoru 1958 spojily a vytvořily Sjednocenou arabskou republiku a krvavé svržení hášimovské monarchie v Iráku v červenci 1958 oslabilo prozápadní „bagdádský pakt“, vojenské spojenectví mezi Tureckem, Anglií, Irákem a perským šáhem.

Staré sítě

Migrace sousedních států do sovětské sféry vlivu představovala pro tureckého premiéra Menderese, který v roce 1952 vedl Turecko do NATO, riziko pro národní bezpečnost. Sovětský svaz a jeho noví spojenci na Blízkém východě hrozili Ankaře obklíčením, a proto se zdálo vhodné uzavřít spojenectví s Izraelem. Navíc mnoho pozdějších izraelských politiků bylo politicky činných již v době Osmanské říše, a proto měli úzké vazby na Istanbul a Izmir.

V roce 1927 měla Turecká republika ještě 81.000 židovských občanů. Navzdory ojedinělým antisemitským pogromům, jako například v Thrákii v roce 1934, se Turecko stalo důležitým exilem pro pronásledované evropské Židy během nacistického režimu v Německu. Teprve státní represe od roku 1942 a vznik Izraele v roce 1948 si vynutily emigraci, takže dnes v zemi zůstává pouze 14.500 Židů. V roce 2011 vydal premiér Recep Tayyip Erdogan dekret, kterým nařídil navrácení zkonfiskovaných nemovitostí a náboženských budov, které byly zabaveny ve 40. letech 20. století. Arabský antisemitismus adaptovaly v Turecku levicové nebo islamistické sily až velmi pozdě.

Normalizace vztahů je velmi nepravděpodobná už jen kvůli osobnímu nepřátelství mezi Erdoganem a Netanjahuem.

Až do 19. století se militantní nenávist vůči Židům na Blízkém východě omezovala převážně na křesťanské komunity. Po staletí se vyvíjela z protižidovských spisů arménské a řecké pravoslavné církve, které připisovaly Židům kolektivní vinu za Ježíšovu smrt na kříži. Většinová muslimská společnost však tuto teorii hříchu většinou odmítala. Antisemitské pogromy dosáhly svého vrcholu v 19. století v důsledku legend o rituálních vraždách, které podněcovali představitelé církve a podporovali evropští konzulové. Křesťané se dopustili pogromů na Židy v Bejrútu (1824/1862), Antiochii (1826), Hamá (1829), Damašku (1840), Dajr al-Kamaru (1847) a Aleppu (1850). Osmanská ústřední moc proti nim postupovala s největší přísností.

Po přijetí desítek tisíc sefardských Židů ze Španělska v roce 1492 se Osmanská říše stala útočištěm židovského života v Evropě a po staletí útočištěm židovských přistěhovalců ze západní, střední a východní Evropy. Ještě na počátku 20. století přijala Osmanská říše až 50.000 židovských uprchlíků z Ruska a Rumunska, kteří utíkali před pogromy. Mnozí z nich se usadili v oblasti Jeruzaléma. Ještě před Theodorem Herzlem se o židovské osídlení osmanské Palestiny zasazovaly první sionistické organizace, jako například Chibbat Zion, Bilu a Židovská kolonizační asociace (JCA) barona Maurice de Hirsche. Správní obvod Jeruzalém, který zahrnoval také oblasti Hebronu, Jaffy, Gazy, Beer Ševy, Nábulusu a Akky, dosáhl v roce 1911 díky přílivu židovských přistěhovalců nejvyššího počtu asi 80.000 židovských obyvatel.

Orientalista Alexander Schölch uvedl, že důležité pilíře osmanské centralizační politiky tvořilo několik faktorů, například telegrafní a železniční síť a integrace Osmanské říše do světového trhu. Pro socioekonomický vzestup tohoto regionu bylo rozhodující provádění úspěšné reformní politiky po roce 1856. Imigrační vlna až 30.000 židovských přistěhovalců v 80. letech 19. století přiměla osmanskou vládu k postupnému zpřísňování zákonů o nabývání půdy. Sionistické skupiny však dokázaly nařízení obcházet tím, že podplácely zkorumpované místní úředníky nebo dávaly peníze místním Židům, aby získali rozsáhlé pozemky od arabských vlastníků půdy.

Údajné židovsko-sionistické spiknutí

Abdülhamid II. vládl Osmanské říši v letech 1876-1909 a v konzervativních kruzích mimo Turecko je považován za posledního velkého islámského panovníka. Jeho vláda byla poznamenána válkami a neustálými konflikty s hlavními evropskými mocnostmi. Abdülhamid byl autokrat a mistr diplomacie, kterého opoziční Mladoturci a část armády donutili v roce 1908 obnovit ústavu a povolit parlamentní volby. O rok později pokus reakčních sil o obnovení sultánovy moci selhal, což vedlo k jeho definitivnímu svržení. Abdülhamid II. je dodnes v islamistických a nacionalistických kruzích v Turecku a arabském světě považován za průkopníka boje proti sionismu, který se stal obětí židovského spiknutí.

Jak vysvětlují historici Bernard Lewis, Feroz Ahmad a Elie Kedourie, byli to především britští diplomaté, kteří po roce 1909 šířili v islámsko-konzervativních kruzích antisemitské konspirační teorie v souvislosti s případem sultána Abdülhamida II. V centru dění stál velvyslanec Sir Gerard Lowther. Abdülhamidovo sesazení považoval za židovsko-sionistické spiknutí, které bylo připraveno a řízeno ze Soluně, ovládané Židy.

Mladoturecký výbor pro jednotu a pokrok a jeho nejužší kruh, jehož členy byli i Židé, působil ze Soluně. Členy této tajné organizace, která se stavěla proti absolutistickému sultánovu režimu, byli státní úředníci, důstojníci a nižší hodnosti armády. Lowther viděl spojitost mezi Mladoturky a Herzlovým sionistickým hnutím i tam, kde žádná neexistovala. Ani mladoturecké hnutí nebylo ovládáno Židy, ani jeho židovští členové jeho výboru nebyli sionisty. Po více než dvě desetiletí se toto vyprávění o židovském spiknutí proti sultánovi znovu objevovalo ve filmech a televizních seriálech a šířilo se po celém islámském světě.

Základem konspiračního vyprávění a důvodem pádu islámského vládce je ostré odmítnutí, které sultán vydal v reakci na Herzlovu nabídku. „Nemohu prodat ani centimetr půdy, protože nepatří mně, ale mému lidu. Můj lid za tuto říši bojoval a zúrodnil ji svou krví. Musíme ji znovu pokrýt svou krví, než nám bude odebrána. Židé by měli své miliony šetřit. Pokud bude moje říše rozdělena, mohli by Palestinu získat zadarmo. Ale nejdříve bude rozdělena naše mršina. Nepřipustím vivisekci,“ prohlásil Abdülhamid II. Theodor Herzl cestoval do Osmanské říše celkem pětkrát, aby zde prosadil své plány na vytvoření židovské domoviny, ale neuspěl. V arabském světě i v Turecku se Abdülhamid stal mýtickou postavou v antisemitských a islamistických kruzích.

Dlouholeté strategické partnerství mezi Izraelem a Tureckem skončilo v roce 2009, kdy si tehdejší turecký premiér Erdogan a izraelský prezident Peres v Davosu vyměnili boxerské údery kvůli izraelské vojenské ofenzívě v Gaze. Násilné izraelské zadržení tureckého humanitárního konvoje Mavi Marmara kvůli údajnému pašování zbraní v roce 2010, které mělo za následek smrt devíti aktivistů, a války v Gaze v letech 2014, 2018 a 2023 způsobily úplné ochlazení bilaterálních vztahů.

Normalizace je velmi nepravděpodobná, už jen kvůli osobní nevraživosti mezi Recepem Tayyipem Erdoganem a Benjaminem Netanjahuem. Oba dva se navzájem častují nenávistnými výroky. Izrael a Turecko se pravděpodobně budou moci znovu sblížit pouze v případě, že bezpečnostní hrozba v regionu bude vyžadovat strategické spojenectví, jako tomu bylo v roce 1958.

Rasim Marz je historik a publicista specializující se na dějiny Osmanské říše a moderního Turecka.

Úvodní foto: Státní návštěva Isaaca Herzoga v Turecku, březen 2022, Prezidentský komplex Turecka, Ankara, zdroj: Neue Zürcher Zeitung, autor: Rasim Marz, překlad: Bohumil Řeřicha