14. května 2024 jsem se sešel v šumperské knihovně T. G. Masaryka k zajímavému rozhovoru se spisovatelem Miroslavem Václavkem. Bavili jsme se o jeho úspěšné knize Železné včely, ale také o politice, Slovensku, Rusku, o zlu nejen v naší společnosti.
Asi dva týdny různě po vlacích jsem četl Železné včely, tvůj skvělý román. Občas jsem si říkal, že to asi nedočtu. Bylo to velmi syrové, sugestivní. Vcítil jsem se do mnoha postav tvé knihy.
Já si myslím, že právě takhle by literatura měla vypadat. Samozřejmě, když je to takové téma (předválečné roky a roky 2. světové války ), tak nelze prostě vůbec nic balit do čehokoliv, schovávat nebo něco omlouvat, tak jak je zvykem v dnešní době, když omlouváme války, a to, co z nich plyne.
Prostě rádi to omlouváme a vysvětlujeme a už jsme zapomněli, jaké to vlastně doopravdy je. Takže jsem tu knihu napsal takovou, aby se to čtenáři co možná nejvíce přiblížilo. A pak jsem ji ještě napsal takovou, aby to v zásadě byl také jakýsi film, aby ten čtenář byl vlastně divák v kině. Napsal jsem ji také ne příliš silnou, ne mnoho stran. To byl taky záměr, protože kolikrát se stane, když je prostě knížka tlustá, tak se v ní čtenář ztratí, a když je v půlce, tak by si mohl říct: “Co já to vlastně čtu?“
Takže jsem ten román záměrně takto koncipoval, aby byl, dejme tomu, se silnějším obsahem.
Kniha ti vyšla v roce 2014. Co tě vedlo k jejímu napsání?
Když někdo píše a tvoří, tak buď to odněkud doluje, nebo je to pro něj nějakým způsobem těžký se k tomu příběhu dostat. Pak ho napíše nějakým způsobem a koncipuje, aby to bylo čitelné a čtenáře to chytilo. Já to mám jednoduché, protože ke mně ten příběh přišel tak jako jiný příběh, který zrovna píšu. Prostě mám ten příběh v hlavě úplně hotový, se vším všudy, a pak si jenom sednu a hodím ho na papír a pak do té knihy. Takže já to mám takhle easy. Prostě si v zásadě někam sednu s počítačem, kdykoliv a kdekoliv na jakémkoliv místě, a začnu psát a je to úplně jedno, kde jsem, protože ta věc je předem hotová a já jsem se pro ni naladil. Prostě na ten příběh, v zásadě na to všechno. A pak už to jenom nějakým způsobem skrze mě přichází na tento svět.
Co to znamená, že k tobě ten příběh přišel?
Něco podobného popisoval kytarista Keith Richards z Rolling Stones. On dělá písničky. Prostě jeho kytara je jako rádio, která je nějak naladěná a do ní ta jeho muzika přichází.
Já to vlastně hraji jako on, takže v zásadě to mám asi podobně, ale ten mechanismus nepotřebuji znát, nebo vlastně není to pro mě důležité. Prostě, abych věděl jak nebo odkud to brnkám, odkud to ke mně chodí a proč. A to je pro mě důležité. Samozřejmě pak tam ještě nepochybně nějakou roli hrají geny, protože můj prastrýc Bedřich Václavek byl, zase tady dejme tomu, marxisticky orientovaný literární kritik a taky spisovatel. Takže tam je to prostě ještě i dané, teda geneticky. A pak je tam něco, nazývejme to třeba dar. Tedy ten máme každý nějaký. Ale ne každý takový dar přijme. Skrze naše dary můžeme nějakým způsobem dokonce třeba i měnit svět, ale mnozí se toho bojí. Je dobré to přijmout a nějakým způsobem to akceptovat. Fakticky otevřít ty dveře a vejít dovnitř.
Třeba když píšu, je to pro mě takové fyzické, v tom světě, se vším všudy. Definuji si tím začátek, pak čas a prostor s postavami, s příběhem. Pak se zase vracím nazpátek. Je to i fyzicky namáhavý proces. Člověk si potřebuje i chvilkama oddychnout. Tady v tom času a prostoru. Takže pro mě to jsou úplně živé věci, kterých jsem svědkem, které popisuji.
Píšu i poezii, takže umím s tím slovem zacházet ještě jinak, aby kreslilo nějaké obrazy, aby tam byly nějaké jemné odstíny a pastely a tak dál a tak dál. Takže to už je trošičku, takové to, dejme tomu, řemeslo. To člověk taky potřebuje, protože třeba malíř se taky musí naučit techniku, aby byl schopen to své umění na plátno přenést.
Kniha vyšla v roce 2014. Jaká byla reakce prvních čtenářů?
Myslíš jako zpětná vazba? No že to je prostě úžasné.
Když jsem byl asi ve 3 nebo 4. kapitole, říkal jsem si „ty jo, teda to má sílu“. Říkal jsem si, že kdybych to psal já, stálo by mě to mnoho psychických sil.
Nepochybně. Psychických i fyzických. Ono to spolu úzce souvisí, takže opravdu je to tak.
Protože je tam válečná vřava, která v knize hospodaří?
Když si člověk troufne na nějakou podobnou knížku, která je úzce spojena s nějakým válečným konfliktem, tak o tom musí něco vědět. Takže mám doma třeba velikou knihovnu, kterou mám opravdu velmi dobře načtenou. Taky samozřejmě literaturu faktu, stovky knížek. Když jsem začal psát tuto knihu, stavěl jsem ji na reálných faktech a ty tvoří nějaký základ. Používám kulisy příběhu, toho „filmu“, kde v té knížce stavím dál lidské osudy. Prostě když člověk píše něco takového, tak musí mít historické vědomosti, které nemůže v tom psaní někde lovit. Prostě to musí mít v hlavě, jako ucelenou věc, která má více vrstev a více přesahů. Snažit se nefabulovat, aby to stálo na reálných základech, protože o to mi samozřejmě šlo.
Navíc třeba to téma, že prostě kulku, kterou vyrobí otec ve fabrice a ona potom na bojišti zabije jeho syna… tak tady jsem si už říkal, že to je trošičku přitažené za vlasy, ale prostě použil jsem to jako takovou metaforu a poselství a určité sdělení a říkal jsem si, že to je značně nepravděpodobné, aby se to stalo. Ale pak jsem se dozvěděl o nějakém příběhu, že existovala v historii nějaká bitva mezi rakouskými vojáky a českými legionáři a tam se něco podobného také stalo. Muž, který byl legionář zastřelil jednoho z těch rakouských vojáků. Přišel k němu, otočil ho na záda a poznal v něm svého vlastního syna.
Autor musí vždy čtenáře vtáhnout do děje?
Nepochybně. Kvalitu knihy poznáš už v první větě. Prostě ti podá ruku.
U mě první věta nefunguje. Od roku 2014 do dnešní doby se ve světě stalo mnoho zásadních věcí a samozřejmě nezastírám, že na mnoha místech tvé knihy, když jsem ji četl, viděl jsem podobnost s tím, co se děje teď kolem nás. To, co provádí Putin na Ukrajině.
Tak tak.
A říkal jsem si, jako že z tohoto pohledu je ta kniha vlastně nadčasová.
Univerzální. Já jsem ji totiž i takhle pojal a prostě udělal jsem to takhle záměrně, aby se nikdo z nás nemohl vymlouvat na to, že nemá svůj podíl odpovědnosti na tom, co se dnes děje. Samozřejmě to platí i do budoucna, protože každý máme vždy svůj díl. Třeba v nějakém konfliktu, nebo když se dostane k moci nějaký darebák. Takže to znamená, že jsme třeba my, kteří víme, že to je darebák, neudělali dost pro to, aby se k té moci nedostal. A ta pointa je tedy v tom, že tím vlastně zabíjíme své vlastní děti. Dovolíme nějakým Hitlerům, Stalinům, Babišům nebo jinému gaunerovi dostat se k moci. Takový člověk vždy nevyhnutelně rozpoutá nějaký konflikt, nějaký problém. Když to nebude přímo válečný konflikt, tak to může být nějaká represe, která je uvedena do života v dané společnosti. My těm dětem takhle můžeme zkazit jejich život. A nikdo pak nemá nárok vymlouvat se na to, že nevěděl.
Je to tak.
Když se podíváme do historie, mezi komunistickým režimem v Sovětském svazu a režimem v nacistickém Německu byly velmi těsné vazby, samozřejmě i obchodního druhu, kdy Německo dodávalo spoustu zbraní do Ruska.
V knize píšu o gulagu, kde v zimě zavražděným lidem uřezali ruce, aby jim mohli sejmout otisky prstů do nějaké evidence. Když někdo přišel do gulagu, se zlatým zubem vytrhli mu ho okamžitě. Když ho při tom nezabili, tak měl obrovské štěstí.
Ale v zásadě skoro neexistuje rozdíl mezi koncentrákem nacistickým a tím komunistickým, takže ty všechny ostatní hrůzy se tam děly naprosto identicky a ze stejných naprosto zvrácených důvodů. Byl to důsledek zločineckých ideologií.
Lidstvo je vlastně nepoučitelné.
Ano. Člověk se tomu diví, protože dnes mají lidi přístup ke všem informacím. Ale lidi nejsou schopní si z té záplavy informací vybrat ty relevantní . Naopak. Čím větší přístup k informacím lidem poskytneš, tím je to horší. Mnozí si vytahují z internetu tak strašné hlouposti a nesmysly.
Ale to poučení prostě, tak tam jako taky příliš nevidím. Ono už stačí, jen když se podíváš třeba na politický systém. Máme tady systém, kdy nějaká koalice stran nebo někdo vyhraje volby, tak prostě vládne nějakým způsobem čtyři roky. Samozřejmě předtím se vede nějaká volební kampaň, lítá spousta hesel a co oni všechno neudělají pro blaho národa. A volič za ty čtyři roky zapomene, co mu říkali, co mu tam tvrdili, co mu všechno udělají, co mu naslibovali. A ten volič zapomene na všechno. A to je vlastně to samé s tím ponaučením.
A v tomto je ještě jeden obrovský problém, že tady selhává školský systém, že se děti na ZŠ učí paleolit a já nevím, co všechno. Věci, které tady byly před miliony let, ale co tady bylo před třiceti, čtyřiceti, padesáti nebo šedesáti lety, tak to se prostě ty děti pořádně nedozví. V rodinách jim to nikdo neřekne, protože tam jsou na tom stejně, protože je to taky nikdo pořádně nenaučil. Historická paměť prostě zanikla s tím, jak ti lidé, kteří to zažili na vlastní kůži, prostě odešli, zemřeli.
A teď nastalo vakuum, kterého se zmocnili nejdříve komunisti a jejich režim. Tam všechno překroutili, vylhali, a teď to vakuum pokračuje. V této chvíli jde o vakuum naprosté. A to je živná půda tady pro ty Okamury a Babiše a jim podobné darebáky, kteří vše degradovali a přisvojili si pro sebe. Dezinterpretují to ve svém vlastním zájmu a ve svých vlastních prostorách.
Tak myslím si, že nás dva může hřát aspoň to, že o naše rodiny jsme se postarali, co se týče výuky dějepisu. 😊
Tak nepochybně postarali. Samozřejmě. Já osobně jsem ještě na gymplu dcerám přepisoval stránky v učebnici. To bylo prostě něco. Nepravdy a nepřesnosti. Tak jsem to mnohokrát přeškrtl a vložil jsem tam list papíru, kam jsem napsal, jak to prostě bylo. Nikdy nepřišla žádná negativní reakce ze strany vyučujících. Ti na to prostě asi taky vejrali.
Zásadní věc. Teď se mi vybavil můj příběh. Na základce, u mých dětí, jsem řešil zápis z dějepisu, kde bylo jasně napsáno, že 2. světovou válku začalo fašistické Německo, ale o Sovětském svazu tam nebyla žádná zmínka. Šel jsem tenkrát na rodičák, tak jsem to tomu vyučujícímu říkal, že se mi to nelíbí. Že se jedná o dezinterpretaci dějin. Vyučující mi řekl něco v tom smyslu: „Ale nechte to být, takhle to stačí.“
Jo takhle, tak samozřejmě, protože nepochybně to byl člověk, který nějakým způsobem inklinoval k dezinterpretaci dějin. Nebo mu to bylo jedno. Něco podobného dnes praktikují rusáci. Oni nehovoří o 2. světové válce. Nikdy o ní nehovořili, vždy měli pouze svoji Velkou vlasteneckou válku, která začala 21. 6. 1941, kdy Německo věrolomně napadlo SSSR. Samozřejmě to, že se to ještě dodnes interpretuje v našich školách podobným nebo totožným způsobem, tak to je prostě důsledek toho, co komunisti udělali s historií, jak ji prostě přetvořili k obrazu svému, bolševickému. Lhali, naprosto ji zneuctili a prostě vymysleli si svoji vlastní verzi. To už není ani dezinterpretace. To je prostě jiná verze historie, kterou si oni vytvořili.
Komunisti měli vlastně svoji historii, kterou si pojmenovali a ta se vyučovala všude na vysokých školách. Bylo to marxisticko-leninské pojetí historie. Oni to tak nazývali.
Například v Polsku, tam se třeba jako konec WWII vůbec neslaví, protože pro ně to nebyl žádný konec války a už vůbec to nebylo žádné osvobození. Protože tam jenom jeden ohavný teroristický režim vystřídal ten druhý.
Když NKVD převzalo Osvětim, tak tam internovali příslušníky Armie Krajowej a tam je prostě zabíjeli úplně totožným způsobem jako Němci před nimi. Zde se prostě jenom přeměnil ten hákový kříž na srp a kladivo. Nepřítel pro obě strany zůstal stejný, svoboda. Jak nacisti, tak komunisti prostě likvidovali lidi, kteří bojovali za svobodu.
Vezměme si teď třeba takovou Katyni. Relativně nedávno vyšlo najevo, že tam vlastně vyhlazování etnických Poláků začalo už v roce 1937, kde ruští komunisti vyvraždili dohromady asi 600 000 Poláků ze stejných důvodů jako nacisti vraždili židy, jen se o tom prostě neví. A pak tu máme samozřejmě taky povraždění polské elity. 25 000 důstojníků polské armády, což byli samozřejmě vzdělaní lidé, vysokoškolsky vzdělaní lidé. Oni byli největším nepřítelem proruského bolševika, protože dokázali rozpoznat jejich nebezpečný systém. Oni mohli být pro sovětského komunistu nebezpečím, které někam vede polský lid a mohli být schopni odporu a vzdoru. Proto je tam povraždili.
Co se to podle tebe děje v Rusku? V těch národech, které si oni podrobili a které spadají do Ruské federace? Co je to za mor, nebo nevím, jak bych to nazval, že ten národ je obklopen jakousi aurou, kdy se cítí být ubližován zvenčí, že oni jako RF mohou všechno. Jsou agresivní a naprosto si nejsou schopni přiznat svoji vlastní chybu.
Je to důsledek toho, že když tam bolševik svého času převzal moc, vyvraždil cca 50 milionů lidí, elitu národa. Lidi vzdělané, inteligentní, kteří tvořili hodnoty té země.
Tyhle všechny ti bolševici vyvraždili úplně do posledního a na jejich místo dosadili nevzdělané lidi z vesnic. A z těch si vytvořili svůj obraz společnosti, svého bolševického lidu. Ti samozřejmě neměli kontakt se zahraničím, neuměli jiný jazyk, nikdy nikde nebyli. A tak je to dodnes od roku 1918.
V dnešní době jim tam cpou do hlav jen svoji moskevskou propagandu, nic jiného. Zákonitě ti lidé jsou mentálně v úplně jiném vesmíru. Je to jiný časoprostor. Dá se hovořit o rozdílu mezi městy a vesnicemi. V Moskvě nebo Petrohradu jsou lidé, kteří mají peníze, snaží se být inteligentní. Vznikla nějaká nová vrstva, ti dobře ví, o co jde. Proto si také dovolili svého času protestovat proti Putinovi. Ale to není Rusko. Rusko je za Uralem, kam prostě nedolehne nic jiného než televizní kanál Rassia1 a nějaký omezený ruský internet. Tam neznají cizí jazyky. Nepotřebují je. Mají svoji ruskou televizi, a to jim stačí. Kdybys jim tam ukázal nějaký eshop v Americe, tak ti řeknou, že to je vylhané. Že je to západní konzum, kde nemají jejich milovanou vodku a chleba. Prostě to oni v Rusku se mají dobře. A to, co nám ukazuješ přes internet Ty, je lež.
Když jsou potom konfrontováni s tím okolním světem, dneska už samozřejmě jsou, tak z toho mají obrovský komplex. A mnohdy je napadá, jak je možné, že my na tom nejsme dobře, když nám říkali celý život, říkali to pěti generacím před námi, že jsme ti nejlepší. Že žijeme v té nejlepší zemi, v Rusku. Máme se nejlépe.
A teď si uvědomují svoji ubohost. Když tam prostě přijel nějaký člověk z města nebo ze Západu v mercedesu a on vesničan tam sedí v žigulíku a v gumákách. Prostě jsou plni svého komplexu a zášti co mají v sobě, co v sobě nesou mnoho desítek let. Prostě tu obrovskou předchozí zátěž. Nezamyslí se však, jak to změnit, aby se měli podobně dobře jako ti Němci nebo Ukrajinci. Raději se upnuli k odmítání lepšího a agresivitě.
Je to špatný.
Strašný, prostě úplně. Samozřejmě Rusové, kteří mají všech pět pohromadě, tak už dávno nejsou v Rusku.
Že někdo uteče z Ruska z nějakých důvodů, tak to nemusí znamenat, že přemýšlí jinak než ten ruský člověk z ruské vesnice. Může to být neustálý podporovatel Putina.
Pochopitelně. Prostě jsou u nich i motivy zištné. Ale v Rusku by se měl možná líp.
Ty hodnoty, které máme my (v Česku), tak těm on nerozumí a rozumět nikdy nebude. Akorát se s nimi absolutně míjí a maximálně to vede k nějakému konfliktu. Pak jsou i Rusové, kteří tomu rozumí, chápou to a jejich hlavním motivem je, aby z té země mohli odejít a tady začít nový život se vším všudy. Západní život postavený na svobodě a úctě k životu člověka.
Mám jednu ruskou kamarádku a ta mi to vysvětlovala následovně. V Rusku je 30 % společnosti, která se o konflikt na Ukrajině vůbec nezajímá. Pak je 30 % Rusů, kteří s ruskou agresí na Ukrajinu souhlasí, pak je nějakých 30 %, kteří jsou tak nějak proti a pak nějakých 10 %, kterým je to úplně fuk. No a takhle to tam funguje.
Já si myslím, že podobná procenta bychom našli asi v každém národě.
V zásadě asi ano, ale samozřejmě ten význam může být vždy trošku jiný. Ten souhlas s tím nebo ten nezájem změnit to k takovému způsobu života je také vyrovnání, že jo?
Obsah tvé knihy Železné včely je krásný popis toho, co může způsobit zlo v lidech.
Ano. Anebo, že prostě lidi nad tím zlem zavřou oči. Co to způsobí, co se stane, když lidi začnou nad zlem zavírat oči a omlouvat ho a nějakým způsobem si řeknou: „Prostě, hlavně, že mám práci. To ostatní je mi jedno.“
Každých sedmdesát let máme v Evropě válku, tak to znamená, že každých sedmdesát let by mohly vzniknout nové Železné včely.
V zásadě by mohly. Jenom se prostě změní jména těch postav. A ty země, odkud postavy jsou. Bude to fungovat úplně totožně.
V případě této ruské války je to ještě pravděpodobnější, protože oni jsou tam velmi promíchaní. Bohužel, Ukrajinci a Rusové. Je to pravděpodobnější. Byly by to Železné včely ještě více bratrovražednější.
Když se podíváme na dnešní Slovensko, kde většinová společnost dala prioritu zlu, dokonce opakovaně. Zlu, které má pravděpodobně na rukou i krev, viz Ján Kuciak a jeho snoubenka. To je nepoučitelnost? Co to vlastně je?
Já bych řekl, že bychom si to vysvětlení mohli zjednodušit, zosobnit. Rozdíl mezi Českem a Slovenskem. Karel Havlíček Borovský na jedné straně, Ĺudovít Štúr na straně druhé.
K. H. Borovský, když se svého času vrátil z Ruska, tak o svém pobytu napsal velmi nelichotivé protiruské psaní. Mělo to určitou odezvu u českých panslavistů, přešla je chuť na Rusko. Borovský byl mimořádně inteligentní člověk. Třeba jeho diagnóza komunismu je úžasná záležitost.
„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá mít žádné jmění, nýbrž aby bylo všechno společné a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tady hned na první pohled každý, že takové učení je nanejvýš bláznovské a že se mohlo jen vyrojit z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy chtěli z člověka učinit něco buď lepšího, neb horšího, ale vždy něco jiného, než je člověk.“ — Karel Havlíček Borovský
A Ĺ. Štúr? Tak ten naopak tvrdil Slovákům, že oni patří pod Rusko, aby se učili rusky a jejich místo je být součástí ruského impéria. A to je ten důvod, proč to tak je.
Pak samozřejmě jsou tady ještě i nějaké důvody, které mají příčinu v nedávnější historii, když tady byl ten takzvaný socialismus. Na Slovensku se za bolševika investovalo. Hospodářsky šli nahoru s ohledem na to, co měli do té doby. Oni to vnímají velmi pozitivně, protože Slovensko byla zcela zanedbaná krajina, kde nebylo nic, vůbec nic. A nepomohla tomu ani 1. republika.
Za komunistů se tam investovalo, byť komunisticky. Vzniklo tam pro ně mnoho dostatečného a oni to vnímají úplně jinak než my, protože u nás ten komunismus byla destrukce, zničení společnosti, zničení ekonomiky, zničení společnosti, vztahů, hodnot a mravů.
Idea Československa byla naprostým šílenstvím, ten stát nemohl dlouhodobě fungovat. Mohl by fungovat do dneška jen s tím, že by se jmenoval úplně jinak. Jeho hlavní město by muselo být úplně jinde. Úřední jazyky by musely být minimálně čtyři a pak by to možná mohlo fungovat. No, ale prostě takhle to tenkrát vymysleli, že si Masaryk s Benešem vzali tužku a nakreslili si hranice, až do Rumunska. Vymysleli si tu lež o národě československém.
Prostě tento mnohonárodnostní, multietnický, multináboženský stát vystavěli na nacionalistickém konceptu a ještě k tomu vylhaném, který neměl oporu ani mezi obyvateli v obou zemích. Prostě nebyl, nebyl žádný čechoslovakismus.
V Čechách, na Moravě a ve Slezsku byli druhou nejsilnější národností entitou Němci, a ty úplně odstrčili. Vůbec se o ně ani nezajímali. V roce 1919 udělali tu takzvanou pozemkovou reformu, což znamenalo strašlivý věci, prostě krádeže. Tak si vezmi, že oni třeba lidem v Sudetech zabavili nějaké hospodářství a doslova jim řekli, že to je odčinění Bílé hory. Takhle to oni zdůvodňovali a pak to chtěli pronajmout nějakým novým příchozím Čechům z vnitrozemí. A ti samozřejmě neuměli hospodařit, takže to tam leželo ladem, zarostlo to plevelem.
Jsme v Jeseníkách. Chatu Alfrédku postavil Alfréd Harrach a Československý stát mu to v roce 1931 zabavil. Pak tam směli chodit primárně jen Češi. Ekonomika státu začala v Sudetech stagnovat a propadat se, byla krize. V Sudetech byl hlad. Jeden německý sociální demokrat, jehož jméno si teď nevybavím, popsal tu dobu ve své knize. Tam popisuje hrůzy, kdy místní žili v nějaké cimře, kde jim pršelo na hlavu a normálně byli hladoví. A když pak přišel v Německu k moci Hitler s tou svojí sociální demagogií, no tak ti lidi na něj slyšeli. Prostě prvorepublikové Československo jim nenabídlo nic. Kdyby v roce 1918 Masaryk řekl, že budeme fungovat multinárodnostně, včetně jazyků, různých náboženství, podílení se na správě země stejnou měrou, prostě pojďme tady něco vybudovat společně… Neřešme, kdo je Čech, Slovák, Němec, jakým jazykem kdo mluví, tak by to fungovalo dodnes.
Mluvil jsi o tom rozdílu mezi námi a Slováky. Jak je možné, že český volič je schopný si zvolit za předsedu vlády Slováka Babiše? Slovák by nikdy nezvolil Čecha, Moraváka nebo Slezana za svého předsedu vládu.
To je pořád ještě důsledek prvorepublikové propagandy, toho čechoslovakismu, že jsme ti bratři a stále se to živí. Že my jsme se Slováky jako ta rodina. Myslím, že Slováci to takhle vůbec nevnímají, a klepou si u toho na hlavu. Oni se v tom už dávno nevidí?
Slovenský nacionalismus by nikdy Čecha do politiky nepřijal. Nejsme bratři.
Před První republikou není mezi námi žádná historická vazba. Slovensko v zásadě nemělo nikdy ani svoji vlastní samostatnost nebo nějakou státní existenci, než se stalo Československem. Z většiny šlo o území, které náleželo Maďarsku a po staletí jsme s nimi my Češi, Moravané měli jen povrchní kontakt. Pro nás byly důležité Uhry.
Národ, který je nám nejbližší, jsou Poláci. Jagellonci vládli v zemích Koruny české. Tam jsou naše staleté vazby. Vazby historické, obchodní. O Rakousku a Německu ani nemluvě. To je ta naše rodina. A jsme spřízněni taktéž s Lucemburky. Ale Slovensko k nám nikdy nepatřilo. Historicky ani mentálně.
Četl jsem jednu knihu od generála Podhajského. Popisuje v ní, jak v roce 1918 přišel na Slovensko. Tu zemi popisuje jako zpustošenou, utopenou v alkoholu. Všude kolem něj byly barabizny slepené z bůhvíčeho. Naprostý zmar, negramotnost, prostě nic.
Dnes slovenská vláda, po třiceti letech od rozpadu společného státu, vykopává příkop mezi Slovákem a Čechem a dělá mi to problém.
Já bych neřekl, že oni kopou nějaký příkop, ten příkop se tvoří sám. To není záměr Fica tady vybagrovat nějaký příkop. Stalo se to, že najednou, po všech těch letech přesvědčování o vzájemné lásce mezi Slováky a Čechy, jsme prohlédli. Vzbudili jsme se z našeho společného snu. A teď vidíme Slovensko, jaké vždycky bylo.
Anebo to byl jen sen slovenský?
Ne, prostě bublina praskla. Češi si prostě sundali růžové brýle. Příkop se tvoří logicky. Slováci se odřezávají od Evropy a hodili si lano do Ruska.
Včera jsem viděl nový slovenský film Válka policajtů. Je to z devadesátých let minulého století na Slovensku, o organizovaném zločinu. Film jasně podává důkazy, že je to naprosto jiný civilizační okruh.
Mentálně?
Absolutně se vším všudy. Co se dělo po pádu komunismu na Slovensku, se nedá k Česku přirovnat. Organizovaný zločin měl v té zemi vždy navrch. Tohle mi nedokážeme pochopit. A to je dnes prostě Fico. Když se podíváš na jeho kroky, všechny vedou k tomu, aby ovládl tuto zemi jako gangster. On se potřeboval dostat zpět k moci, protože mu vážně hrozilo, že ho budou stíhat za jeho zločiny.
Je namočený s jeho kumpány do tolika nekalých věcí… prostě měl strach, že ho zavřou. To je jediný jeho motiv. Teď postupně dostává pod kontrolu policii a justici, aby z toho vyvázl, aby ho nezavřeli do kriminálu.
Mimochodem, něco podobného udělal Zeman s Klausem, když uzavřeli opoziční smlouvu v České republice. Když tady v té době běželo vyšetřování s názvem Krakatice, případy politicky organizované zločinu. První, co udělal Klaus se Zemanem, tak bylo to, že všechny ty vyšetřovací týmy rozprášili.
Takže jsme velmi podobní Slovákům.
V tomto naprosto.
Jen s tím rozdílem, že Slováci mají devadesátky doteď. V Česku se poměry změnily.
Hodně tomu asi pomáhá i Evropská unie, že?
Nepochybně, ale taky u nás je patrna nějaká generační výměna. Ale i náš kontakt se Západem máme v Česku mnohem větší. Ve všech ohledech.
Pro Slováky je Západ stále něco méně akceptovatelného, méně uchopitelného.
Pro Čechy je Západ něco přirozeného, kam jsme vždy historicky patřili. Máme však za sebou historickou epizodu, kdy se nás snažili vytrhnout z toho Západu a přetáhnout nás na ten východ, ale to nefungovalo. Na Čechy to nikdy nefunguje a fungovat nebude. My jsme prostě základním stavebním kamenem Evropy už od 9. století.
A to byl vlastně ten prvopočátek, znovuzrození evropské civilizace. My jsme byli, skrze Velkou Moravu, součástí Franské říše.
Takže to je ten obrovský civilizační rozdíl, který se nedá dohnat během dvaceti let slovenského působení v EU.
Co říkají Železným včelám mladší ročníky? Čtou tvoji knihu?
Viděl jsem nějaké recenze od mladých lidí. Dokonce bych řekl, že knihu četla většinou mladá generace. Jejich zájem mě potěšil. Že se o to téma zajímají. Že to přečetli a hodnotili to většinou kladně.
Když jsem tvoji knihu četl, tak jsem tam viděl jakousi podobnost s filmem a románem Nabarvené ptáče. Ta syrovost je hodně podobná tomu filmu.
To je logické, protože Nabarvené ptáče je román, který jednou provždy rozbil můj vnitřní svět a pak jsem se musel postavit úplně znovu. Ale když jsem psal Železné včely, tak jsem Nabarvené ptáče na mysli neměl. Ale asi tam jako něco v podvědomí prostě zůstalo. Jistá podobnost tam určitě může být.
Kdyby někdo zpracoval Železné včely jako film, možná by lidi v kině hodně plakali .
Ano, mnoho lidí nezná svoje dějiny. Dějiny vlastního národa či národů sousedních.
Od roku 2014, resp. od roku 2022, co začala ruská agrese na Ukrajinu, se občas setkávám v diskusích, kde se bavíme o nějakých geopolitických nebo historických faktech, s názorem, že dotyčný neví, co je pravda, čemu může věřit.
To je těžký.
A když se o tom s tím člověkem bavím a říkám mu, že tady a tady mám ty a ty zdroje, z těch ať z těch zdrojů čerpám informace pro mě a z toho si potom udělám nějaký obrázek pro sebe, tak i přesto, že si ty zdroje jasně pojmenujeme, ten člověk je schopný se zeptat, zda je to reálná pravda.
Nedávno jsem četl jeden zajímavý příběh. Autor v něm popisuje dobu komunismu v letech 1970 až 1980. Měl tam podobný problém. Protože byl masírován bolševickou propagandou. Nevěděl, čemu má věřit. Aby si v tom udělal jasno, jel za Václavem Havlem, který mu otevřel oči.
Žasnu, že je vůbec možný, že dnes někdo nepozná pravdu.
Pojmenoval jsi to na začátku, je to o té výchově, o výchově v rodině, v čem člověk vyrůstal.
Samozřejmě.
To znamená, že když dítě v době komunismu vidělo, že jeho rodiče vstupují do komunistické strany, která páchala zlo, pak z ní vystupují v roce 1989 a říkají, že oni nikomu neublížili, tak to musí mít devastující účinky na mentalitu a páteř toho člověka, který je dnes dospělý starší muž nebo žena.
Přesně.
Věřících komunistů nebylo snad ani 1 %, to byli z 99 % lidi, kteří byli v KSČ z kariérních důvodů a prostě byli ochotni to akceptovat. Pro mě osobně samozřejmě strašný přístup.
Ale ti lidi přece museli vědět, čemu slouží, nechápu to.
To nám ale dává tušit, že vztah ke zlu se dědí. To znamená, že tito bezpáteřní lidi jsou dnes tady taky. Mohou to být děti svých bezpáteřních rodičů.
Nepochybně. Podívej se na šumperskou radnici. Kdo tam dnes sedí, jak se k té moci dostal, jakou stranu tam zastupuje? Starosta Adámek přeci musí vědět, že když zastupuje ANO StBáka Bureše, zastupuje zlo. Dělá to kvůli moci, kvůli penězům?
Poučení z Železných včel pro mladého člověka, který nezažil bolševika, velmi povrchně studoval historii, může být takové, že zlo se může vyloupnout v každém z nás. Chápu to správně?
Ano, kdykoliv.
Je potřeba nemlčet?
Nemlčet. Když budeš pasivní, nebudeš s tím bojovat, vezme tě to sebou. To je to zásadní sdělení.
Děkuji moc za rozhovor. Na závěr prosím o krátký popis toho, co nyní píšeš a připravuješ pro tvé čtenáře.
Velmi podobné téma jako Železné včely. Kniha se bude jmenovat Liebengrad. Je to složenina dvou slov: německého „lieben“ (milovat) a „grad“ od koncovky ruského města Stalingrad.
Bude to příběh německého válečného zajatce v Sovětském svazu, který je tam internován ještě deset let po válce. Seznámí se na stavbě s krásnou ruskou dívkou a zamilují se do sebe. Milostný příběh dvou lidí, kteří by se měli nenávidět.
Občas dávám na můj profil na facebook krátké úryvky z materiálu. Podívej se tam, abys věděl, do čeho jdeš, až knihu budeš číst.
Rodina, láska, hudba, demokracie …