Za celosvětový vzestup pravicových sil je zodpovědná také politika zavedených stran. Na nápravu už mnoho času nezbývá.
I když obávaná extremistická vlna v letošních volbách do Evropského parlamentu všechno nespláchla, krajní pravice si vedla dobře v Itálii, Rakousku, Německu a zejména ve Francii. Její nedávné zisky navazují na úspěchy krajně pravicových stran mimo jiné v Maďarsku, Itálii, Rakousku, Nizozemsku a Švédsku. Ve Francii nelze drtivé vítězství Národního shromáždění (dříve Národní fronty) Marine Le Pen odmítnout jako pouhé protestní hlasování. Strana již ovládá mnoho místních samospráv a její úspěch tento měsíc přiměl prezidenta Emmanuela Macrona k vyhlášení předčasných voleb – což je riskantní krok, který by jí mohl zajistit parlamentní většinu.
Svým způsobem to není nic nového. Již dříve se vědělo, že demokracie na celém světě se dostává pod stále větší tlak a že výzvy autoritářských stran se stupňují. Průzkumy ukazují, že stále větší část obyvatelstva ztrácí důvěru v demokratické instituce. Zvláště znepokojivý je však vzestup krajní pravice mezi mladšími voliči. Nikdo nyní nemůže popřít, že tyto volby byly výzvou k probuzení. Dokud však nepochopíme základní příčiny tohoto trendu, snahy o ochranu demokracie před kolapsem institucí a extremismem nebudou pravděpodobně úspěšné.
Krize demokracie v celém průmyslovém světě se dá jednoduše vysvětlit tím, že systém nesplnil to, co sliboval.
Krize demokracie v průmyslovém světě se dá jednoduše vysvětlit tím, že systém nesplnil to, co sliboval. Ve Spojených státech se reálné (o inflaci očištěné) příjmy v nejnižší a střední části spektra od roku 1980 téměř nezvýšily a zvolení politici pro to udělali jen málo. Hospodářský růst je slabý také ve velké části Evropy, zejména od roku 2008. Třebaže nezaměstnanost mladých lidí v poslední době klesla, ve Francii a několika dalších evropských zemích je dlouhodobě velkým ekonomickým problémem.
Západní model liberální demokracie měl zajistit pracovní místa, stabilitu a kvalitní veřejné statky. Zatímco po druhé světové válce byl do značné míry úspěšný, zhruba od roku 1980 nesplnil očekávání téměř ve všech oblastech. Politici na levici i na pravici nadále prosazovali politiku navrženou odborníky a prováděnou vysoce kvalifikovanými technokraty. Ti však nejenže nedokázali vytvořit sdílený blahobyt, ale také vytvořili podmínky pro finanční krizi v roce 2008, která způsobila, že se zbývající pozlátko úspěchu rozpadlo. Většina voličů dospěla k závěru, že politikům záleží více na bankéřích než na zaměstnancích.
Můj vlastní výzkum ve spolupráci s Nicolásem Ajzenmanem, Cevatem Girayem Aksoyem, Martinem Fiszbeinem a Carlosem Molinou ukazuje, že voliči mají tendenci podporovat demokratické instituce, pokud mají přímou zkušenost s demokracií, která nabízí hospodářský růst, nezkorumpovanou vládu, sociální a ekonomickou stabilitu, veřejné služby a nízkou nerovnost. Není proto překvapivé, že nesplnění těchto podmínek vede ke ztrátě podpory. A i když se demokratičtí činitelé zaměřili na politiky, které přispívají k lepším životním podmínkám většiny obyvatel, nekomunikují s veřejností dobře. Například důchodová reforma je zjevně nezbytná k tomu, aby se Francie vydala cestou udržitelnějšího růstu, ale Macronovi se nepodařilo získat veřejnost pro jím navrhované řešení.
Demokratičtí lídři stále více ztrácejí kontakt s hlubšími zájmy obyvatelstva.
Demokratičtí lídři stále více ztrácejí kontakt s hlubšími zájmy obyvatelstva. V případě Francie to částečně odráží Macronův autoritářský styl vedení. Odráží to však také obecnou ztrátu důvěry v instituce a úlohu sociálních médií a dalších komunikačních technologií při prosazování polarizujících postojů (na levici i na pravici) a při zatlačování velké části obyvatelstva do ideologických komor. Rozhodující političtí činitelé a mainstreamoví politici jsou také poněkud necitliví k ekonomickým a kulturním turbulencím, které přináší masová imigrace. V Evropě značná část obyvatelstva v posledním desetiletí vyjadřovala obavy z masové imigrace z Blízkého východu, ale středoví politici (zejména středoleví) se k této otázce stavěli odmítavě. To poskytlo velkou příležitost protiimigračním okrajovým stranám, jako jsou Švédští demokraté a nizozemská Strana pro svobodu, které se nyní staly formálními nebo neformálními koaličními partnery vládních stran.
Problémy, které brání prosperitě všech lidí v industrializovaném světě, se v době umělé inteligence a automatizace stanou ještě výraznějšími – v době, kdy rostou obavy ze změny klimatu, pandemií, masové migrace a různých hrozeb pro regionální a globální mír. Demokracie je však stále nejlépe vybavena k tomu, aby se s těmito problémy vypořádala. Historické i současné poznatky ukazují, že nedemokratické režimy hůře reagují na potřeby svého obyvatelstva a méně účinně pomáhají znevýhodněným občanům. Ať už je čínský model jakkoli slibný, je zřejmé, že nedemokratické režimy v konečném důsledku dlouhodobě snižují růst.
Demokratické instituce a političtí představitelé se však budou muset znovu zavázat k budování spravedlivé ekonomiky. To znamená upřednostňovat pracovníky a běžné občany před nadnárodními společnostmi, bankami a globálními korporacemi a posilovat důvěru ve správný druh technokracie. Nebude stačit nechat nevnímavé a odtažité úředníky prosazovat politická opatření v zájmu globálních korporací. K řešení klimatických změn, nezaměstnanosti, nerovnosti, umělé inteligence a dislokací způsobených globalizací musí demokracie spojit odborné znalosti a podporu veřejnosti.
Mnoho voličů nedůvěřuje středovým stranám.
Nebude to snadné, protože mnoho voličů nedůvěřuje stranám středu. I když je krajní levice, kterou ve Francii reprezentuje Jean-Luc Mélenchon, důvěryhodnější než etablovaní politici, pokud jde o její angažovanost ve prospěch pracujícího obyvatelstva a nezávislost na zájmech bank a globální ekonomiky, není jasné, zda by levicově populistická politika skutečně přinesla ekonomiku, kterou voliči chtějí.
To ukazuje cestu vpřed pro strany středu. Mohou začít manifestem, který odmítne slepou oddanost globálním korporacím a neregulované globalizaci a nabídne jasný a realizovatelný plán, jak spojit hospodářský růst a snížení nerovnosti. Měly by také najít rovnováhu mezi otevřeností a rozumným omezením migrace.
Pokud francouzští voliči ve druhém kole parlamentních voleb podpoří dostatečný počet prodemokratických stran proti pravicově nacionalistickému Národnímu shromáždění, může se Macronovi jeho odvážná sázka vyplatit. Ale i kdyby to vyšlo, věci nemohou pokračovat jako dosud. Aby demokracie znovu získala podporu a důvěru veřejnosti, musí se stát přátelštější k pracujícím a rovnostářštější.
Daron Acemoglu je profesorem ekonomie na Massachusettském technologickém institutu a spoluautorem (s Jamesem A. Robinsonem) knih Why Nations Fail: The Origins of Power, Prosperity and Poverty a The Narrow Corridor: States, Societies, and the Fate of Liberty.
Úvodní foto: Collapsing Grain Elevator 5453 A, zdroj článku: IPG, autor: Daron Acemoglu, překlad: Bohumil Řeřicha/Robert Nerpas
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.