Bez skutečné cesty k palestinskému státu dohoda destabilizuje Blízký východ.
Během prvních tří let ve funkci založil americký prezident Joe Biden svou blízkovýchodní strategii na jediném, přímočarém projektu: normalizaci vztahů mezi Izraelem a Saúdskou Arábií. Washington se domníval, že taková dohoda stabilizuje bouřlivý region a omezí stále agresivnější Írán. Spojené státy by pak mohly přesunout své zdroje z Blízkého východu do Asie a Evropy. Arabský svět by se dokonce mohl stát součástí ambiciózního euroasijského obchodního koridoru spojujícího Indický oceán se Středozemním mořem, který by mohl konkurovat čínské iniciativě Belt and Road.
Na podzim roku 2023 se zdálo, že američtí představitelé jsou ke zprostředkování dohody blízko. Saúdská Arábie naznačila, že je připravena normalizovat vztahy s Izraelem, pokud Washington výměnou za to uzavře s Rijádem bezpečnostní pakt. Spojené státy byly připraveny Saúdům jejich přání splnit. Ačkoli by pakt teoreticky prohloubil regionální závazky Spojených států, američtí představitelé doufali, že díky nově silným izraelsko-saúdským vztahům bude Saúdská Arábie jen zřídka potřebovat americkou vojenskou pomoc.
Pak přišel říjnový útok Hamásu na Izrael. Útok, při němž zahynulo zhruba 1.200 lidí, rozbil představu, že aktéři Blízkého východu mohou izraelsko-palestinský konflikt jednoduše ignorovat. Když Izrael odpověděl zničující invazí do Gazy, při níž dosud zahynulo více než 37.000 Palestinců, rozzuřil tím občany arabského světa a Írán a jeho regionální spojence postavil do první linie obránců palestinské věci. Arabští vládci byli nuceni změnit kurz. Saúdská Arábie odstoupila od normalizační dohody a trvala na tom, aby Izrael nejprve akceptoval palestinské sebeurčení. Od Izraele se distancovali i jeho sousedé.
Američtí představitelé si změnu situace na místě uvědomují. Stále se však drží své vize z doby před 7. říjnem. Navzdory masovým demonstracím jezdí sem a tam do Rijádu, aby prosadili dohodu mezi Izraelem a Saúdskou Arábií. Ve skutečnosti se zdá, že si myslí, že dohoda přichází v nejlepší době. Američtí politici navrhli, aby Rijád normalizoval vztahy s Izraelem, pokud bude souhlasit s příměřím v Gaze. Pro Washington zůstává izraelsko-saúdská normalizace řešením neduhů Blízkého východu.
Tento názor je však stále více mylný. Saúdská Arábie vztahy s Izraelem výměnou za ukončení války nenaváže. V tuto chvíli Rijád naváže vztahy s Izraelem pouze v případě, že židovský stát přijme jasná a neodvolatelná opatření k vytvoření palestinského státu. A izraelští představitelé o to nemají naprosto žádný zájem.
Pokud si Spojené státy stále přejí dohodu mezi Izraelem a Saúdskou Arábií, budou muset Izraelce přimět ke změně jejich postoje. Musí zajistit nejen příměří, ale také pozitivní, dlouhodobý plán pro budoucnost Gazy, který by skončil palestinskou státností. Jinými slovy, musí ukázat arabským vůdcům, že užší spolupráce s Izraelem nebude dále rozdmýchávat konflikt v regionu, který podkopává jejich vlastní důvěryhodnost a zároveň posiluje Teherán a jeho partnery. V opačném případě Spojené státy tlakem na normalizaci ztrácejí čas – a ohrožují bezpečnost do kouta zahnaných arabských vlád.
Neustoupí
Od začátku války v Gaze mají Spojené státy na Blízkém východě rozhodně smíšené diplomatické výsledky. Na jedné straně Washington odradil Írán a Izrael z akutně hrozící přímé konfrontace po vzájemném ostřelování raketami v dubnu. Nyní se snaží zabránit tomu, aby Izrael a Hizballáh vstoupily do totálního konfliktu. Ale pokud jde o jádro věci – boje v samotné Gaze –, americká diplomacie dosáhla jen velmi málo. Washingtonu se nepodařilo ovlivnit vedení války, zajistit příměří ani získat od Izraele jakékoli závazky ohledně budoucnosti Gazy nebo palestinského státu. Tyto neúspěchy ohrožují úspěchy USA v jiných oblastech. Dokud budou boje pokračovat, bude se například zintenzivňovat izraelský střet s Hizballáhem. Ostřelování mezi oběma stranami vyhnalo od začátku války v Gaze z domovů desítky tisíc Izraelců, a tak Izrael nyní považuje zajištění své severní hranice za nedílnou součást kampaně za zničení Hamásu. Taková eskalace by mohla podnítit Írán a jeho regionální aktéry k zásahu na pomoc svému libanonskému partnerovi.
Není těžké pochopit, proč se Spojeným státům nepodařilo zastavit krveprolití. Američtí představitelé vyvíjeli tlak na arabské státy, zejména na Egypt a Katar, aby zajistili souhlas Hamásu s dohodou o příměří. Svůj značný vliv na Izrael však téměř nevyužili. Namísto hrozby omezení nebo ukončení ofenzivní pomoci Washington hlavně sdělil Izraeli, že pokud přestane bojovat, může mít formální vztahy se Saúdskou Arábií. To není slib, který by Spojené státy mohly splnit. Saúdové odmítli nabídnout normalizaci výměnou za pouhé příměří a je nepravděpodobné, že by to přehodnotili.
I kdyby Rijád na takovou dohodu přistoupil, není zaručeno, že by s ní Izrael souhlasil. Zatím odmítl všechny výzvy, ať už z Washingtonu nebo OSN, k ukončení konfliktu. Zvažuje pouze dočasné stažení svých sil, aby osvobodil izraelská a zahraniční rukojmí. Izrael se ukázal být natolik odhodlaný vést válku, že dokonce ohrozil své vztahy s arabskými státy, s nimiž udržuje vztahy. Egypt a Jordánsko – které normalizovaly vztahy s Izraelem v roce 1978, resp. 1994 – ochladily diplomatické styky, uvedly své vojenské síly do stavu pohotovosti a varovaly, že jejich mírové smlouvy s Izraelem jsou ohroženy. Bahrajn a Spojené arabské emiráty, které normalizovaly vztahy v roce 2020, omezily diplomatické kontakty a obchodní vztahy.
Washington minimálně využil svého značného vlivu na Izrael.
Tyto kroky mají jasnou předlohu. Izrael svým chováním rozbouřil arabský svět a ohrozil jeho stabilitu. Egypt zažil masové domácí protesty na podporu Palestinců a představitelé země se obávají, že by se tyto demonstrace mohly obrátit proti nim. Káhira se mezitím dostala pod přímý tlak Izraele, který porušil dohodu mezi zeměmi z roku 1978 tím, že obsadil hraniční přechod Rafáh v Gaze. Izrael tak učinil, aniž by o tom egyptské představitele řádně informoval. Rozsáhlé pouliční demonstrace zažily i další arabské vlády, které mají vztahy s Izraelem, včetně Jordánska a Maroka. Obávají se, že by toto rozhořčení lidu mohlo nakonec přerůst v povstání typu arabského jara nebo vyvolat opětovný nárůst extremismu a terorismu.
To, že Izrael nebere ohled na zájmy svých arabských spojenců, lze částečně vysvětlit jeho snahou o zničení Hamásu. Vychází však také z pocitu izraelských představitelů, že jejich země nepotřebuje pro zajištění své bezpečnosti regionální mírové smlouvy. Izrael předpokládá, že v případě potřeby bude Washington kontrolovat chování arabských států. Počítá také s tím, že hněv těchto zemí vůči Izraeli je vyvážen jejich strachem z Íránu. Například když Teherán v dubnu vypustil na Izrael rakety a bezpilotní letouny, Jordánsko a země Perského zálivu spolupracovaly se Spojenými státy a téměř všechny z nich zachytily. Izraelští představitelé očekávají, že s pokračující eskalací vztahů s Íránem nebudou mít monarchie v Perském zálivu jinou možnost než se s Izraelem a Spojenými státy semknout a že Abú Dhabí a Rijád vypoví své vlastní normalizační dohody s Teheránem.
Izraelští představitelé se však mýlí. Ačkoli není možné zjistit jejich přesnou motivaci, Jordánsko a státy Perského zálivu pravděpodobně pomohly sestřelit íránské bezpilotní letouny a rakety nikoli proto, aby ochránily Izrael, ale aby zabránily větší válce, která by jistě následovala, kdyby byl Izrael vážně zasažen. Od normalizace vztahů s Íránem se Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty staly bezpečnějšími. (Před těmito dohodami Íránem podporované skupiny běžně zasahovaly území obou zemí.) Nemají zájem na tom, aby své dohody nedodržovaly, zejména proto, že jejich obyvatelé nyní Írán nevnímají jako nepřítele. Jejich nepřítelem je naopak Izrael.
Dohodnout se, nebo se nedohodnout
Aby Spojené státy překonaly obavy arabských vlád z užší spolupráce s nezměněným Izraelem, mohly by se pokusit učinit svým partnerům nabídku, kterou nemohou odmítnout. Výměnou za posílení izraelsko-saúdské spolupráce by Washington mohl Saúdům například slíbit nejen bezpečnostní pakt, ale i pakt, v němž by Rijád mohl udržovat úzké vazby s Čínou. Spojené státy by mohly Ammánu slíbit, že budou reagovat, pokud bude Jordánsko napadeno Íránem, a že zabrání Palestincům v přílivu přes jordánské hranice. Mohly by Egyptu poskytnout další hospodářskou podporu a také záruky, že se Izrael stáhne z Rafáhu a upustí od jakýchkoli akcí, které by mohly Palestince vytlačit na Sinajský poloostrov.
Tyto sliby by však byly pro Spojené státy v jejich již tak napjaté situaci finančně i politicky nákladné. A stejně není moc pravděpodobné, že by měly nějaký účinek. Arabské vlády by nepochybně uvítaly větší podporu USA. Washington jim však nemůže přímo poskytnout nic, co by je ochránilo před hněvem jejich občanů. Existuje pouze jedna schůdná cesta k větší arabsko-izraelské spolupráci, která zahrnuje ukončení války v Gaze a vytvoření suverénního palestinského státu.
Washington se proto musí přestat soustředit na to, jak dosáhnout normalizace vztahů, a začít se soustředit na to, co se stane s Gazou v blízkém i dlouhodobém horizontu. V tomto směru jej čeká mnoho práce. Spojené státy nepředložily věrohodný plán pro den po skončení konfliktu, čímž riskují anarchii a nekonečnou humanitární katastrofu v pásmu Gazy. Bez tlaku USA by Gaza mohla dokonce skončit pod neomezenou vládou Izraelských obranných sil. Izraelská vláda by pak mohla nařídit IDF, aby postupně vytlačily obyvatelstvo Gazy do Egypta a otevřely území židovským osadníkům. Pokud by se to podařilo, mohl by Izrael vytlačit Palestince i ze Západního břehu Jordánu. Možná k tomu ani nebude potřebovat armádu. Místo toho by mohl jednoduše vyčerpat prostředky již tak oslabené palestinské samosprávy, čímž by jí znemožnil poskytovat služby, a pak by nechal řádit násilné osadníky. Dokud tyto scénáře definitivně nezmizí, žádný arabský stát nebude souhlasit s normalizací vztahů s Izraelem.
Existuje pouze jedna schůdná cesta k větší arabsko-izraelské spolupráci.
Aby Spojené státy zachránily Palestince a podpořily arabsko-izraelské vztahy, musí podporovat alternativní cestu pro budoucnost Gazy. Mohou začít tím, že předloží strategii, jak obnovit Gazu a zajistit její bezpečnost. Takový plán musí mít podporu arabských států, které jsou nezbytné pro zajištění vnitropalestinského konsensu, jenž může zajistit bezpečnost pásma. Jedině Washington však může tlačit na Izrael, aby ukončil válku a přijal takový návrh, a jedině Washington může být prostředníkem mezi izraelskými a arabskými vůdci ohledně bezpečnostního uspořádání pro Gazu. Arabské státy mohou váhat, zda vůbec s Izraelem spolupracovat, ale američtí představitelé by jim (a Izraelcům) měli připomenout, že z pokračujících nepokojů nemá nikdo prospěch a že mají společný zájem na vytvoření udržitelného poválečného plánu. Alternativou je koneckonců věčná válka v Gaze a možná i na Západním břehu a v Libanonu, která by destabilizovala celý region.
Až bude existovat reálný plán na obnovu Gazy, mohou Spojené státy začít pracovat na svém větším úkolu: vytvoření palestinského státu. Musí přimět Izrael, aby uznal právo Palestinců na sebeurčení, zavázat se k vytvoření palestinského státu s hlavním městem Východní Jeruzalém a vytvořit diplomatickou cestu k jeho realizaci. Tento proces by musel začít trvalým příměřím v Gaze, v němž by Izrael souhlasil s ukončením okupace Gazy a umožnil jednotné palestinské samosprávě spravovat Gazu i Západní břeh Jordánu. Takové závazky by mohly stačit k získání Saúdů a dalších arabských vlád a otevřít dveře k hlubším vazbám.
Je jisté, že tento proces bude nesmírně obtížný. V Izraeli vládnou tvrdě pravicoví politici, kteří o palestinské státnosti nechtějí ani slyšet; propast mezi nimi a arabskými vládami je obrovská. Spojené státy však přesto musí vyvinout důrazné úsilí, aby tyto strany sblížily. Dokud nebude existovat jasná cesta k palestinskému státu, bude se Blízký východ točit v neustálém kruhu konfliktů bez jakékoli naděje na regionální stabilitu. A šance, že by Izrael a Saúdská Arábie mohly normalizovat své vztahy, bude jen velmi malá.
Maria Fantappie je vedoucí programu pro Středomoří, Blízký východ a Afriku v Istituto Affari Internazionali v Římě.
Vali Nasr je profesorem mezinárodních vztahů a blízkovýchodních studií na Škole pokročilých mezinárodních studií Univerzity Johnse Hopkinse. Je spoluautorem knihy Jak fungují sankce: Írán a dopady hospodářské války.
Úvodní foto: Jews in Solidarity with Palestinians, zdroj článku: Foreign Affairs, autor: Maria Fantappie and Vali Nasr, překlad: Bohumil Řeřicha/Robert Nerpas
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.