Objednáno a nevyzvednuto

Západní Balkán postrádá upřímnou perspektivu EU. Mistrovství Evropy ve fotbale opět ukázalo, kam to vede: region se propadá do nacionalismu.

Tři největší poražení tohoto mistrovství Evropy nejsou Německo, Francie a Portugalsko, jak by si někteří mohli myslet. Z finančního hlediska – které je pro některé mnohem bolestivější než kontroverzní výkon Marca Cucurelly – jsou zde tři země, které ztratily nejvíce: pokud jde o pokuty, v čele jsou Chorvatsko, Albánie a Srbsko. Nejvyšší pokutu ve výši 220.875 eur muselo zaplatit Chorvatsko, na druhém místě je Albánie se 171.375 eury a těsně za ní Srbsko, které muselo UEFA zaplatit 166.625 eur. Pokuty byly uloženy především za přestupky, kterých se dopustili fanoušci, včetně vhazování kelímků s pivem na hřiště, používání pyrotechniky nebo „přenosy zpráv nevhodných pro sportovní událost“. Zejména posledně uváděný čin byl na letošním mistrovství Evropy ve fotbale velkým problémem a ukazuje, jak se fotbal může opakovaně stát dějištěm nacionalismu a pravicového extremismu.

V německém diskurzu se objevil zejména Merih Demiral a někteří turečtí fanoušci, kteří předvedli takzvaný „vlčí pozdrav“ krajně pravicových Šedých vlků. Řada dalších incidentů během mistrovství Evropy však zůstala pod pokličkou. V rakouském fanouškovském bloku se například objevil transparent „Braňte Evropu“ neofašistického „Identitárního hnutí“. Někteří maďarští fanoušci cestou na zápas s Německem drželi transparent s fotografií DJ Gigiho D’Agostina a nápisem „Free Gigi“. Zpívali melodii píseň „L’amour toujours“, která se loni stala hymnou krajní pravice. Ve Švýcarsku a Německu dokonce někteří fotbaloví fanoušci při veřejných projekcích předváděli pozdrav Hitlerovi.

Fanoušci Chorvatska, Albánie a Srbska se postarali o smutné okamžiky mnoha eskapád: „Zabij, zabij, zabij Srba“ se ozývalo z tribun během zápasu mezi Albánií a Chorvatskem. V bloku albánských fanoušků visely také dva transparenty s nápisem „Kosovo je Albánie“. O několik dní dříve vyvolali rozruch srbští fanoušci, když mávali vlajkami, na nichž bylo Kosovo zobrazeno jako součást Srbska. Incidenty na mistrovství Evropy nebyly ojedinělými případy. V předchozích letech to byly často země ze západního Balkánu, které na sebe strhly pozornost kvůli nacionalistickému skandování nebo dokonce násilnostem při fotbale. V roce 2014 byl například zrušen mezinárodní zápas mezi Srbskem a Albánií, když se nad hřištěm náhle vznesl dron s vlajkou zobrazující „Velkou albánskou říši“, která zahrnuje i části Srbska, Černé Hory a Severní Makedonie. Na stadionu tehdy vypukly nepokoje a UEFA reagovala přísnými tresty.

Proč se zdá, že právě západobalkánské státy tak často vynikají svým nacionalismem?

Proč se zdá, že nacionalismem tak často vynikají státy západního Balkánu, přesněji řečeno země bývalé Jugoslávie a Albánie? Na jedné straně za to mohou krvavé války v 90. letech, které zanechaly mnoho otevřených ran a nevyřešených konfliktů. Od konce kosovské války mezi Srby a kosovskými Albánci však uplynulo téměř čtvrt století. Od jugoslávských válek téměř 30 let. Přesto jsou balkánské konflikty ve fotbale stále přítomné. Čas všechny rány nezahojí.

Nacionalismus je dnes na Balkáně oblíbenou kartou, kterou politické elity v celém regionu používají k vzájemnému podněcování. Je to snadný způsob, jak vyhrát volby a pohnout masami. Pravicové a dokonce nacionalistické postoje se staly hlavním politickým proudem. Nedávno přijatá rezoluce OSN o zavedení Mezinárodního dne památky genocidy ve Srebrenici to znovu jasně ukazuje. V Srbsku reagovala politická elita rozhořčením a protikampaní. „Nejsme národem genocid“, bylo možné číst na plakátech v srbském hlavním městě Bělehradě a dokonce i na kanálech prezidenta Vučiće na sociálních sítích – přestože to nikdo netvrdil.

Jediným způsobem, jak čelit nacionalismu na západním Balkáně, je podporovat jeho evropskou integraci.

Jediným způsobem, jak čelit nacionalismu na západním Balkáně, je podpora hospodářské spolupráce mezi těmito zeměmi a podpora jejich evropské integrace. Přes veškerou oprávněnou kritiku, která se na EU snáší, bychom neměli zapomínat, že EU je úspěšná. Od Schumanova plánu až po založení Evropského hospodářského společenství sblížilo vytvoření společného trhu jednotlivé země. Vytvořením unie států a následnou hospodářskou a politickou integrací se podařilo sjednotit velkou část Evropy, která byla zpustošena a rozdělena válkou. Toho samého může dosáhnout i na Balkáně.

Incidenty na letošním mistrovství Evropy znovu jasně ukazují, že EU nesmí západní Balkán opomíjet. Satirický film „Země nikoho“ z roku 2001 režiséra Danise Tanoviće vypráví o srbském a dvou bosenských vojácích, kteří během jugoslávské války uvízli v zákopu v zemi nikoho. Jeden ze dvou bosenských vojáků leží na mině. Pokud se pokusí vstát, mina exploduje. Mírové jednotky OSN nedokážou pomoci třem znepřáteleným vojákům, kteří dokonce z nutnosti začnou spolupracovat. Nakonec zůstane voják na mině sám. Modré přilby mu nemohou pomoci a ustupují.

Země západního Balkánu jsou samozřejmě strůjci vlastního nacionalismu a vlastních konfliktů, nikoliv Evropská unie. Nesmíme však dopustit, aby se EU stala podobnou modrým přilbám ve filmu. Země jako Bosna, Srbsko, Severní Makedonie a Albánie nesmějí zmutovat v zemi nikoho, obklopenou a zapomenutou EU. Neznamená to, že EU po jugoslávských válkách v 90. letech nic neudělala. Došlo k určitým pokusům vyrovnat se s minulostí a čelit nacionalismu. Proces evropského rozšiřování však v posledních deseti až patnácti letech pokročil jen málo nebo vůbec ne.

To má vliv i na náladu v těchto zemích. Ačkoli se evropská integrace dosud těšila široké podpoře, ta postupně slábne a v mnoha zemích se šíří určitá letargie. Je třeba udělat více pro to, aby země západního Balkánu získaly perspektivu a vizi do budoucna. Tam, kde roste zklamání, se obvykle objevuje větší nacionalismus. V případě západního Balkánu jsou zde i další aktéři. Vliv Ruska a Číny v regionu roste a nesmí se na něj zapomínat. EU a Německo musí oslovit země západního Balkánu a nabídnout jim perspektivu budoucnosti v EU, aby se zabránilo mocenskému vakuu na kontinentu. Neznamená to, že by se mělo tolerovat porušování lidských práv a protidemokratický vývoj. Naopak: Berlín a Brusel by měly na tyto tendence jasně a rázně reagovat, v případě potřeby i sankcemi vůči politickým elitám. A pokud se EU více zaměří na západní Balkán a nenechá tyto země napospas jejich vlastním náladám a nacionalismu, může být i příští mistrovství Evropy klidnější.

Epilog Bohumila Řeřichy:

Nacionalismus fotbalových trávníků není méně nebezpečný než nacionalismus militantních srbských extrémistů. Ten první nezabíjí (nebo alespoň ne často), druhý je očividně vražedný. V obou případech jsou lidé motivováni k násilí, které se nezakládá na rozumu, ale na slepé příslušnosti k mytizovaným skupinám. Jakmile je pocit sounáležitosti ke skupině silnější než zdraví rozum jedince, může být skupina snadno přeměněna na válečný „lidský stroj,“ jak píše ve své knize Tráva a sloni Raymond Rehnicer, bosenský Žid, architekt olympijského Sarajeva, který s rodinou uprchl před válkou do Prahy a později přednášel i na Karlově univerzitě.

Konstantin Hadži-Vuković pracuje v oddělení globální a evropské politiky v nadaci Friedricha Eberta. Vystudoval politologii a filozofii na Univerzitě Ludwiga Maxmiliána v Mnichově.

Úvodní foto: by Andrzej Mucka PEXELS, zdroj článku: IPG, autor: Konstantin Hadži-Vuković, překlad: Bohumil Řeřicha/Robert Nerpas