Srbsko se sbližuje s Ruskem a Čínou. Kandidát na vstup do EU se ocitá na kolizním kurzu s EU – Bělehrad potřebuje novou zahraniční politiku.
V roce 2024, téměř čtvrt století po posledním velkém balkánském konfliktu, je Srbsko stále ve vleku katastrofální politiky bývalého prezidenta Slobodana Miloševiće. Tato politika vedla v 90. letech 20. století k násilnému rozpadu Jugoslávie a nakonec ke ztrátě faktické suverenity bývalé autonomní provincie Kosovo. Zahraniční politika Srbska, která je stále silně diktována otázkou Kosova, nevyhnutelně staví Srbsko do kolize s jeho deklarovaným cílem členství v EU.
Na začátku funkčního období prezidenta Aleksandara Vučiće se srbská zahraniční politika stále vyznačovala rovnováhou mezi Východem a Západem. Od zmanipulovaných voleb v prosinci 2023 se však Srbsko stále více přibližuje Rusku a Číně. Zahraničněpolitický přístup Bělehradu je sice oficiálně prezentován jako strategie na obranu národních zájmů Srbska, slouží však především k zajištění vlastních zájmů vládnoucí strany – jinými slovy k získání mezinárodní podpory s cílem udržet stávající režim co nejdéle u moci. Stejně jako předtím jiná ministerstva a nezávislé státní instituce, i srbskou zahraniční politiku si současný režim přivlastnil. Dvanáct let Vučićovy vlády ukazuje, že změna kurzu zahraniční politiky může nastat pouze za nové demokratické vlády.
Aby demokratické síly v Srbsku vytvořily skutečnou alternativu k současnému režimu, musí vypracovat zahraničněpolitickou strategii, která se zaměří zejména na čtyři klíčové otázky: Kosovo, budoucí integraci země do EU, místo Srbska v evropské bezpečnostní architektuře a vztahy s ostatními zeměmi západního Balkánu.
Za prvé:
Pokud jde o Kosovo, budoucí srbská vláda by měla iniciovat úplné obnovení normalizačních rozhovorů s Prištinou. K tomu je zapotřebí nejprve ukončit neustálé řinčení šavlí protialbánskou propagandou podporovanou Vučićovou vládou. Aby bylo dosaženo trvalých výsledků, musí být normalizační rozhovory vedeny v dobré víře a musí vytvořit atmosféru vzájemné důvěry. Na rozdíl od současné vlády by nová vláda měla být při jednáních maximálně zdrženlivá, pokud jde o možné nacionalistické snahy v Kosovu. Normalizace také znamená, že budou dodržovány všechny dohody uzavřené předchozími srbskými vládami – že Srbsko nebude bránit členství Kosova v mezinárodních organizacích, včetně jeho budoucího členství v EU.
Dalším předpokladem úplné normalizace je ochota podstoupit velká vnitropolitická rizika.
Dalším předpokladem úplné normalizace je ochota podstoupit velká vnitropolitická rizika. Uznání nezávislosti Kosova de iure nebude přijatelné pro žádnou politickou sílu v Srbsku, a to ani dnes, ani v dohledné budoucnosti. Požadavek na formální uznání nezávislosti Kosova na Srbsku by proto byl pro zemi zbytečným ponížením a trvale by brzdil integrační kurz Bělehradu do EU. To samozřejmě představuje pro EU obrovskou výzvu, neboť dosud dodržovala zásadu nepřijímat nové členy s nevyřešenými územními a svrchovanými nároky.
Za druhé:
Další překážkou budoucího členství Srbska v EU je jeho neochota připojit se ke společné zahraniční a bezpečnostní politice EU. Srbsko zůstává v Evropě izolováno a odmítá uvalit sankce na Putinovo Rusko v reakci na útok na Ukrajinu. Skutečnost, že EU a USA mlčky akceptují odmítnutí Bělehradu podílet se na sankcích, je způsobena především vývozem munice ze Srbska na Ukrajinu. Zahraniční politika budoucího demokratického Srbska musí vycházet z poznání, že sladění se zahraniční politikou EU není jen formálním předpokladem pokroku v přístupových rozhovorech, ale je také nezbytné pro ochranu národních zájmů ostatních států. Je nezbytné zabránit tomu, aby většina členských států EU vnímala Srbsko jako Putinova trojského koně v Evropě.
Pokud se Srbsko nepřizpůsobí společné zahraniční a bezpečnostní politice, bude muset akceptovat oslabení své vyjednávací pozice s vládou v Prištině. V důsledku Bělehradské dohody již jednání o normalizaci vztahů s Kosovem neprobíhají pod záštitou OSN, ale EU. Hrát na ruskou nebo čínskou strunu je proto pro Srbsko, které nadále usiluje o vstup do EU, sotva výhodné. Pro Bělehrad by bylo mnohem důležitější zintenzivnit vztahy s evropskými a americkými spojenci, z nichž mnozí jsou rovněž členy NATO.
Za třetí:
Vztahy mezi Bělehradem a vojenskou aliancí jsou napjaté kvůli bombardování NATO v roce 1999. V roce 2007 srbský parlament v rezoluci prohlásil zemi za vojensky neutrální stát. Čas zatím nedokázal zahojit rány v obyvatelstvu. Paradoxem je, že Srbové jsou nyní mnohem rozhodněji proti členství své země v NATO, než tomu bylo v letech po bombardování. Je to dáno především tím, že provládní média (která tvoří více než 90 % tiskového prostoru) od nástupu Vučiće k moci v roce 2012 neustále bombardují obyvatelstvo protizápadní propagandou. V důsledku toho je mladá generace výrazně pravicovější a protizápadnější než generace jejich rodičů.
Sázení na ruskou nebo čínskou kartu Srbsku sotva přinese nějaké výhody.
V této situaci je formální přistoupení Srbska k transatlantické vojenské alianci politicky nepředstavitelné, i když je to možná v národním zájmu země. Nová srbská vláda by mohla tento problém vyřešit tím, že by začala rozšiřovat regionální hospodářskou spolupráci s ostatními zeměmi západního Balkánu – která již existuje v rámci Berlínského procesu – o oblast obrany. Vytvoření regionální vojenské aliance by poskytlo bezpečnostní záruky všem zemím v regionu. Především by však taková aliance poskytla ostatním zemím jistotu, že budoucí vláda v Bělehradě nepředstavuje žádnou hrozbu. Nepřímo by také přivedla Srbsko pod bezpečnostní deštník NATO a Evropy.
Za čtvrté:
Ve vztazích s ostatními zeměmi západního Balkánu má každá vláda v Bělehradě politickou povinnost chránit zájmy srbských komunit žijících v těchto zemích a udržet dominantní hospodářskou roli Srbska v regionu. Za tímto účelem by nová demokratická vláda v Srbsku měla opustit politiku současného režimu, která byla pokřtěna na „srbský svět“ (Srpski svet). Podobně jako nacionalistická politika Velkého Srbska v 90. letech 20. století tato politika poškodila nejen vztahy se sousedními zeměmi, ale také se Srby žijícími v těchto zemích.
Od rozpadu Jugoslávie bylo Srbsko opakovaně v pokušení oddávat se revizionistickému přání, aby všichni Srbové opět žili ve společném státě. Bělehrad se však musí vzdát myšlenky pokoušet se o posun mezinárodně uznávaných hranic v regionu, protože by to nevyhnutelně vedlo k nové válce. Pouze EU může Srbům nabídnout společný politický deštník. Srbsko může tohoto cíle nejlépe dosáhnout, pokud bude spolupracovat s hlavními městy sousedních zemí – a to nejen se stranami, které tam působí a sympatizují se srbským nacionalismem.
Srbsko se musí oprostit od dědictví minulosti a vytvořit zahraničněpolitickou strategii, která se zaměří na normalizaci, spolupráci a integraci. Pouze tak může zaujmout stabilní, mírové a na budoucnost orientované postavení v Evropě a na západním Balkáně.
Srdjan Cvijic je politolog, vedoucí politický analytik Nadace otevřené společnosti v Bruselu a člen politické poradní skupiny Balkán v Evropě. Zabývá se vnějšími vztahy Evropské unie a je odborníkem v oblasti demokratizace.
Úvodní foto: Troy Troyan horse latched knowledge, zdroj článku: IPG, autor: Srdjan Cvijic, překlad: Bohumil Řeřicha/Robert Nerpas
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.