Erdoganova strategie pro Čínu se zaměřuje i na Západ

Turecko se sbližuje s Ruskem a především s Čínou. Erdogan se zřejmě domnívá, že to je slučitelné s členstvím v NATO a posiluje to jeho pozici vůči Západu. A Čína má radost z nových příležitostí.

Turecko přechází do diplomatické ofenzívy, aby ospravedlnilo svou zahraniční politiku, která je podle některých názorů příliš přátelská vůči příliš mnoha subjektům. Turecký ministr obrany Yasar Guler 11. srpna v rozhovoru prohlásil, že členství Turecka v NATO nebrání tomu, aby Turecko navázalo vztahy se Šanghajskou organizací pro spolupráci (SCO). Stalo se tak zhruba měsíc poté, co turecký prezident Recep Tayyip Erdogan otevřeně prohlásil, že Turecko chce být součástí SCO, a poté, co turecký velvyslanec v Pekingu uvedl, že vstup do SCO a zemí BRICS by doplnil členství Turecka v západních organizacích a nebyl by s ním v rozporu.

To je pro mnohé matoucí. SCO je politická, hospodářská a bezpečnostní aliance, kterou v roce 2001 založily Čína a Rusko a která se od té doby rozšířila o Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Uzbekistán, Indii, Pákistán, Írán a Bělorusko. Jejím cílem je posílit spolupráci a důvěru mezi členskými státy, udržovat regionální bezpečnost a stabilitu, bojovat proti terorismu a extremismu a podporovat hospodářský rozvoj.

Únik z područí Západu

Není to vojenská organizace, takže není přímým konkurentem NATO, ale mnozí se domnívají, že je to organizace, která legitimizuje neliberální normy a umožňuje výjimky z platných mezinárodních norem, a poskytuje tak jakési útočiště národům, které se chtějí vymanit z kontroly organizací ovládaných Západem. (Zájem Turecka o vstup není úplně nový, ale v poslední době projevuje mnohem větší naléhavost).

BRICS zahrnuje země, které se chtějí postavit politické a hospodářské moci bohatších států Severní Ameriky a západní Evropy. Pro mnohé na Západě nepředstavují nic menšího než výzvu jejich vlastnímu modelu světa.

Turecko ve své snaze spolupracovat s oběma skupinami prokázalo ochotu udržovat dobré pracovní vztahy se dvěma největšími vyzyvateli západní moci, s Ruskem a Čínou. Udržuje opatrné, ale sousedské vztahy s Ruskem a v poslední době posiluje své vztahy s Čínou. V posledních pěti letech se zvýšil objem bilaterálního obchodu a zintenzivnily se oficiální návštěvy (letos do Pekingu odcestovali turečtí ministři zahraničních věcí, energetiky a přírodních zdrojů a průmyslu a technologií). Ačkoli nedávná prohlášení poukazují na posílení bezpečnostních vazeb mezi oběma zeměmi, čínsko-turecké vztahy jsou ve skutečnosti založeny na společných hospodářských zájmech.

Turecko potřebuje čínské investice

Vzhledem k současnému mezinárodnímu podnikatelskému prostředí, výzvě globální hospodářské restrukturalizace, pokračujícímu dopadu pandemie Covidu a důsledkům válek na Ukrajině a Blízkém východě je pro pochopení budoucnosti globálního obchodu a investičních koridorů zásadní, jakým způsobem Turecko a Čína utvářejí své vztahy. Zatímco Západ zvažuje z ekonomických a bezpečnostních důvodů snížení rizika nebo oddělení, zdá se, že Turecko se ubírá opačným směrem. Jeho strategická poloha, členství v západních organizacích a hospodářské vazby na Evropskou unii budou nevyhnutelně utvářet současná i budoucí bezpečnostní ujednání.

Zájem Turecka o Čínu je jasný: potřebuje investice do klíčových odvětví, aby zlepšilo svou energetickou bezpečnost a podpořilo svůj technologický rozvoj. Potřebuje také zahraniční kapitál, aby omezilo inflaci (která přesahuje 60 %), posílilo svou měnu a financovalo probíhající rekonstrukci po loňském ničivém zemětřesení. Ankara si uvědomuje, že Čína potřebuje řešit některé své vlastní hospodářské problémy, které lze alespoň zmírnit prostřednictvím nových obchodních cest a trhů. Turecká vláda je zjevně přesvědčena, že obě země mají ideální předpoklady k tomu, aby si vzájemně pomáhaly.

Ankara vyzvala Čínu, aby zvýšila své investice do řady odvětví včetně solární a jaderné energie, high-tech infrastruktury a umělé inteligence. A nově zřízené očkovací centrum Sinovac je dobrým příkladem toho, jak mohou obě země zlepšit vztahy v některých oblastech. Ale mnohem důležitější příklad – dohoda mezi čínským výrobcem automobilů BYD a Tureckem o výstavbě výrobního závodu v provincii Manisa – ukazuje, jak mohou obě země ještě více zužitkovat své vztahy. Dohoda vznikla poté, co EU přijala řadu opatření ke snížení dovozu čínských elektromobilů do EU. Mimo jiné byla zvýšena cla z 10 % na 17,4 %, která jsou uvalena právě na společnost BYD. Přestože jsou tato cla pouze dočasná, EU pravděpodobně v říjnu rozhodne, zda je zavede natrvalo. V takovém případě téměř jistě dále sníží podíl společnosti BYD na evropském trhu.

Ztráta Číny byla ziskem Turecka. Poté, co EU zavedla svá protekcionistická opatření, Ankara uvalila dodatečné 40procentní clo na dovoz vozidel z Číny – jen aby později z toho vyjmula čínské společnosti investující v Turecku. Výjimka byla přizpůsobena potřebám společnosti BYD, ale mohla by přilákat i další výrobce. Pro Čínu to má ještě větší výhodu. Turecko a EU mají společnou celní unii, což znamená, že vše, co je vyrobeno v Turecku, je při prodeji do EU osvobozeno od cel. Továrny v Turecku navíc nemusí dodržovat předpisy EU týkající se pracovních a výrobních norem. Pokud konečné výrobky splňují normy evropských spotřebitelů, mohou být prodávány na trhu EU. To vede ke snížení výrobních nákladů.

To vysvětluje, proč se Erdogan, ministr průmyslu Mehmet Fatih Kacir a předseda představenstva BYD Wang Chuanfu zúčastnili slavnostního podpisu dohody v Istanbulu 8. července – pouhé čtyři dny poté, co se Erdogan zúčastnil summitu SCO v Kazachstánu a setkal se s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem.

Dlouhodobá strategie

Kromě okamžitých obchodních výhod, které čínským investorům nabízí blízkost Turecka k Evropě, je ve hře také dlouhodobá strategie. Z čínského pohledu je rostoucí ekonomická přítomnost v Turecku nedílnou součástí rostoucího využívání Středního koridoru – který je sám o sobě součástí iniciativy Nová hedvábná stezka –, neboť válka na Ukrajině omezuje využívání severního koridoru a válka v Gaze ohrožuje tranzit přes Rudé moře. Vzhledem k téměř existenční potřebě Číny prodávat své zboží znamenají nové obchodní cesty a nové trhy více než dolary a centy.

Totéž lze říci o Turecku. Pro Ankaru jsou peníze vítané, ale zlepšení její strategické pozice je ještě lepší. Vzhledem k tomu, že Rusko je oslabeno válkou na Ukrajině, Turecko vidí v Číně jediného vážného vyzyvatele západní (čti americké) globální dominance. I když může udržovat úzké spojenectví s Washingtonem, chce rozvíjet vlastní přístup k regionální bezpečnosti.

To přimělo Turecko k nákupu ruských systémů protivzdušné obrany S-400, což nakonec vedlo k jeho vyloučení z amerického programu F-35. Teprve souhlas Turecka s ratifikací členství Švédska v NATO oživil vztahy s USA. Ankara nyní souhlasila s tím, že za nejmodernější verzi letounu F-16 zaplatí 23 miliard dolarů. To je jen jeden z příkladů, jak Turecko využívá diplomacii k získání vlivu při jednáních se Západem. Součástí této strategie jsou jistě i rozvíjející se vztahy s Čínou.

Celkově se zdá, že nová zahraniční politika zaměřená na Čínu je plánovaným pragmatickým krokem Turecka, jehož cílem je zvýšit jeho strategické možnosti a autonomii, které nakonec využije jako vyjednávací žetony při jednáních s NATO a USA. Skutečnost, že se čínské vedení v této otázce vyhne konfrontaci se Západem, bude Turecku, které nechce ani tak zničit transatlantické bezpečnostní dohody, jako spíše získat okrajové výhody z jejich využívání, jen ku prospěchu.

Komentář Bohumila Řeřichy:

Antonia Colibasanu mi v toto realistickém komentáři připomněla knihu francouzského filozofa Bernarda Henri-Lévyho „Říše a pět králů – ústup Západu a osud světa“, kde varuje, že se ve světě vytváří říše pěti agresivních králů. Saudská Arábie, Irán, Turecko, Čína a Rusko. Podle mého názoru Erdoganovi ani Si Ťin-pchingově čínské říši nelze věřit. Tyto dvě země neuznávají pravidla západních demokracií, ale jde jim jen o jejich moc a co největší oslabení Západu. Jejich myšlení se odráží právě v současné válce na Ukrajině, kde Turecko přes třetí země dodává zbraně a důležité zbraňové součástky a obchází sankce, které západní státy uvalily na Rusko. Čína to dělá sofistikovaněji, ale hraje, podobně jako Turecko, na obě strany. Čína chce postupně ovládnout svět ekonomicky a zavazuje si státy úvěry, jejichž splácení pak tvrdě vyžaduje. Své si zažil Ekvádor ale v Číně je velmi zadlužen např. i autoritář Maduro, venezuelský prezident. Pocítily to i některé africké státy.

Nelze zapomínat, že po inauguraci v roce 2012 navštívil Vladimír Putin Čínu, kde se obě strany dohodly, že obě země půjdou tvrdě proti Západu. Obě chtějí získat co nejvíce spojenců v autoritářských zemích, neboť se řídí i tím, že když je můj nepřítel nepřítelem mého nepřítele, tak je mým přítelem. Jedinou cestou, jak čelit této strategii, je nejen jednota EU, ale všech demokratických zemí a nadřazení demokracie, svobody a lidských práv nad úzké tzv. „národní“ zájmy vlastních zemí.

Antonia Colibasanu je analytičkou Geopolitical Futures a přednáší na Rumunské univerzitě národní obrany v Bukurešti.

Úvodní foto: AI, zdroj článku: Cicero, autor: Antonia Colibasanu, překlad: Bohumil Řeřicha/Robert Nerpas