Kult krutosti

Jed autoritářství pronikl hluboko do společnosti. Také v Rakousku vede před celostátními volbami do Národní rady krajní pravice.

V německy mluvících zemích začala volební sezona na začátku září. A nervy jsou napjaté. V zemských volbách v Durynsku a Sasku dosáhla krajně pravicová AfD více než 30 procent a v Durynsku se dokonce stala nejsilnější stranou. Ačkoli se to očekávalo, šoková vlna zasáhla tvrdě.

Význam těchto voleb zdaleka přesahuje rámec okrajových regionálních voleb. Vládnoucí semaforová koalice v Berlíně si už neví rady a vleče se do posledního roku svého funkčního období. Mezitím jsou krajně pravicové – ve skutečnosti bídně maskované nacistické strany – schopny získat relativní většinu. Volby se nyní konají také v Rakousku, a to koncem září. A krajně pravicová Strana svobodných (FPÖ) je prakticky ve všech průzkumech na prvním místě, následovaná konzervativci (ÖVP) a sociálními demokraty.

Známý poválečný řád umírněných stran – které se střídají ve vládě – s liberální demokracií, pluralismem, svobodou médií a umění se všude zmítá v obranném boji, který je stále zoufalejší.

Krajně pravicové strany již nejsou volebními hnutími, která by se dala banalizovat jako „pravicově populistická“; v posledních letech se dramaticky radikalizovaly. Zatímco ještě nedávno se obecně soudilo, že radikální pravicové strany se budou muset umírnit, aby měly šanci získat většinu, dnes už tomu tak není. Dokonce by se dalo říci, že je tomu dnes naopak. Čím větší radikalismus, čím větší polarizace a nenávist, čím šílenějším způsobem se otáčí šroubem eskalace, tím větší úspěch mají pravicové strany. Využívají sociální média k tomu, aby podněcovaly odpor a zahořklost u svého publika; a publikum, které je stále neukázněnější, zase ovlivňuje strany.

V Rakousku FPÖ ve svém volebním programu hlásá homogenizaci lidu.

Durynští voliči udělali ze strany číslo 1 stranu, jejíž předák otevřeně prohlašuje, že je třeba „dobře zvládnuté krutosti“, například k opětovnému vyhnání migrantů z Německa. Za pokřik „Alles für Deutschland“, zakázané heslo NSDAP Sturmabteilung (SA), byl odsouzen soudem. V Rakousku FPÖ ve svém volebním manifestu hlásá homogenizaci národa, protože kulturní a etnická diferenciace a heterogenita jsou pro národ špatné. Její kandidát na úřad spolkového kancléře Herbert Kickl dokonce považuje za hodný zvážení plebiscit o zavedení trestu smrti. Na svých shromážděních se strana stále častěji uchyluje k násilným projevům. Na mnoha místech fakticky ovládla aparát strany krajně pravicová volební skupina „Identitáři“, která rozdmýchává paniku konspiračními teoriemi, jako je „Velká výměna“.

Vrcholní představitelé strany – včetně vládních funkcionářů FPÖ, jako je například náměstek salcburského hejtmana – otevřeně ukazují znak bílé nadřazenosti. Předseda strany Herbert Kickl se chlubí, že obvinění z „pravicového extremismu“ nosí jako medaili. Evropští politici strany nedávno prohlásili, že ženské trio ve vedení Evropské unie jsou tři „čarodějnice“, které „pocítí bič“. Vídeňský regionální lídr FPÖ chce proti migrantům nasadit armádu – nikoli na hranicích, ale v ulicích hlavního města. „Rétorika nemůže být více protidemokratická a otevřeně nacionálně socialistická,“ uvedla minulý týden petice umělců soustředěných kolem nositelky Nobelovy ceny Elfriede Jelinek a hvězdného režiséra Mila Raua.

Jed autoritářství pronikl hluboko do společnosti. Extremismus je hlasitý a dominantní a mnozí si na něj zvykli. Nenormální je přijímáno jako normální. Lidé si o svých životech vytvářejí lži. Například: nebude to tak zlé. Nebo že voliči fašistických stran mají prostě skutečné obavy (například z migrace a s ní spojené kriminality mládeže či islamistického teroru) nebo že jsou prostě frustrovaní z politického systému. Jako příčina se uvádí také ekonomický a sociální úpadek, který zažívá část pracovní síly. Mnohé z toho není v žádném případě lživé, ale líčení krajně pravicových voličů jako lidí, kteří volí extremistické strany z racionálně pochopitelných důvodů, zamlčuje skutečnost. Často se předpokládá, že lidé jednoduše naletí na lži a falešné zprávy pravicových agitátorů. Jako by tito voliči byli jen oklamaní, poněkud hloupí a infantilní lidé, kteří nevědí, co činí. Lidé, kteří se omylem stávají voliči fašistických stran.

Jed autoritářství pronikl hluboko do společnosti.

Ale krajně pravicové strany mají již dlouho oddanou voličskou základnu, která chce přesně to, co dostává. Sociologové Carolin Amlinger a Oliver Nachtwey toto rezonanční prostředí podrobně analyzovali. Typ, který je přitahuje, je typ „konformního rebela“. Mimochodem, za důležité poznatky o této sociální postavě vděčíme legendární studii o „autoritářském charakteru“ Theodora W. Adorna a dalších badatelů „kritické teorie“. Jedinec je zde definován výhradně v kontrastu ke společnosti. Pokud se něco pokazí, jedinec se rychle urazí a obviní stát a elitu.

Skepse vůči moci, která je sama o sobě zdravá, přerůstá v destruktivní „být proti“, v protiautoritářskou vzpouru s autoritářstvím, vůdcovským kultem a touhou týrat slabší. Tento typ má „četné rysy autoritářské osobnosti“, jako je „autoritářská agresivita, silácké chování, destruktivita, cynismus“. Jak si před téměř 90 lety všiml badatel Leo Löwenthal, „paranoidní vztah k okolnímu světu“, stejně jako lhostejnost a chlad vůči ostatním jedincům jsou charakteristickými znaky autoritářského povahového typu.

Pokud přední lidé lžou tak, až se „trámy ohýbají“, publikum jásá. Ne proto, že by lži nepoznali, ale proto, že jásající přívrženci obdivují jejich bezostyšnost. Chtěli by být také takoví. Francouzská teoretička a psychiatrička Cynthia Fleury nedávno způsobila značný rozruch svou studií o hluboce zakořeněné zahořklosti. Objevuje „subjekt zamilovaný do zášti“, který se stále více rozhořčuje, je stále více vyvoláván autoritářskou propagandou a trpí „ztrátou soudnosti“. Hovoří dokonce o „poruše rozhořčení“.

Fleury také ví, jak interpretovat touhu po násilném vyjadřování a obscénnosti: „Jedním z nejzřetelnějších a nejslyšitelnějších projevů nelibosti je obscénní používání jazyka. (…) Jeden musí udeřit, ublížit druhému, a protože toho nelze dosáhnout fyzickým násilím, jde o použití jazyka jako násilí. (…) V dnešní době je možné na sociálních sítích téměř vždy zvracet.“ Jde o to „uklidit“, vymanit se, nadchnout se představou, že konečně „umlčíme“ druhé.

V každém případě je načase přestat si lhát do kapsy. Nemáme co do činění se stranami, které se – „populisticky“ – jen trochu radikalizují, aby vzbudily pozornost a úspěch. A nemáme co do činění jen s dobře míněnými, frustrovanými lidmi, kteří tyto strany omylem volí. Jak poznamenal již v roce 1921 Sigmund Freud v knize Masová psychologie a analýza ega, agitace podněcuje regresivní uvolnění sebekontroly a legitimizovanou ztrátu funkcí superega. Publikum se stupňuje v sebepotvrzujících afektech, rozvíjí impulzy krutosti a zbabělosti a stává se exaltovaným. Jsme konfrontováni s fašizujícími masovými stranami, které sahají po moci, a s následovníky, kteří mají potěšení z kultu krutosti, jazyka pohrdání a rétoriky násilí. Nebo jednodušeji řečeno: lidé, kteří by za jiných okolností mohli být dobrými lidmi, se mění v bestie.

Epilog Bohumila Řeřichy:

Robert Misik v odstavci o jedu autoritářství jako by popisoval situaci v Česku. V posledních dnech se totiž ukázalo, že nejsme jiní jako Rakousko nebo Německo, i u nás máme jasnou fašistickou stranu, Okamurovu SPD, která svými rasistickými plakáty před krajskými volbami překračuje naprosto hranu a slušnost a rozšiřuje v české společnosti strach. Ano, i my si vytváříme lži a rádi také přijímáme, že lidé jednoduše propadnou lžím a fake news a že tyto strany volí z protestu. A že to není tak strašné, že jsou jen pomýlení, hloupí, kteří nevědí co činí. Oni ví, proč se stali voliči SPD stejně tak jako v Rakousku voliči FPÖ anebo v Německu AfD.

Robert Misik žije a pracuje ve Vídni jako novinář a spisovatel. Jeho nejnovější publikací je kniha Putin. Osud: Jak Vladimir Putin proměnil Rusko v despotismus a nyní ohrožuje Evropu.

Úvodní foto: Pohlednice zobrazující pogromisty oslavující panáky vodky vraždění a mrzačení Židů, archivy Blavatnik, zdroj článku: IPG-Journal, autor: Robert Misik, překlad: Bohumil Řeřicha