Západ a Palestinci

Proč do země stále proudí miliardy, aniž by se cokoli změnilo k lepšímu?

Podpora Palestinců je vlastně logická a morálně správná: tento národ je již více než sedm desetiletí bez vlastního státu. Mnoho Palestinců žije v uprchlických táborech, stará se o ně organizace zřízená speciálně pro ně, UNRWA, a jsou také do značné míry závislí na pomoci zvenčí.

Proč se jejich osud trvale nezlepšuje, přestože jim byly v posledních desetiletích poskytnuty stovky miliard eur?

A proč většina arabských států nepodporuje Palestince? Saúdská Arábie sice koncem loňského roku obnovila finanční podporu, kterou přerušila v roce 2016, ale podmínila ji normalizací vztahů Fatahu s Izraelem.

Odpověď je jednoduchá: pro mnohé v arabském světě nejsou Palestinci „skuteční Arabové“. Jsou spíše zbraní Arabů proti Izraeli, proti nenáviděnému židovskému státu. Vztahy mezi některými arabskými státy a Izraelem se však mezitím zlepšily, alespoň na vládní úrovni. V důsledku toho se verbální podpora palestinské věci snižuje. Arabští vládci nyní tolerují dokonce i otevřenou kritiku, například ze strany saúdského novináře a blogera Rawafa al-Saína.

Nabízí se proto otázka, proč má Západ tolik sympatií k národu, jehož většina stále hlásá vyhlazení Izraele jako svůj cíl. Podle průzkumu, který v listopadu 2023 provedla organizace Arab World for Research and Development, více než dvě třetiny Palestinců neuznávají právo Izraele na existenci a devět z deseti respondentů nevěří v mírové soužití.  Tři čtvrtiny z nich v průzkumu uvedly, že považují masakry Hamásu ze 7. října za oprávněné. Nelze přesně říci, jak tento průzkum odráží smýšlení palestinského obyvatelstva. Neexistuje však ani důkaz, že by podobné průzkumy byly zcela mylné.

Takže po sedmi desetiletích práce UNRWA, po miliardách a miliardách finanční podpory, po nesčetných kolech jednání s OOP a dalšími, ještě radikálnějšími politickými uskupeními, zatím nedošlo k žádnému skutečnému zlepšení.

Mýtus o osadnickém státě 

Někteří lidé o to ani nestojí. Je to také otázka statusu, přesněji řečeno statusu uprchlíka, který Palestinci na rozdíl od ostatních uprchlíků na světě předávají svým dětem a vnukům – další důsledek zvláštního postavení, kterému se Palestinci těší v rámci OSN.

Další otázkou je, jestli by někdo dovolil jiné etnické skupině vyzývat ke zničení jiného členského státu OSN, a přesto ji nadále podporoval. Nechal by islamistům a teroristům na Západě také volnou ruku a nadále je financoval? Určitě ne. Proč ale Západ dělá výjimku pro Palestince?

Levičáci budou nyní poukazovat na kolonialismus, na vinu Evropanů za vykořisťování cizích zemí. Budou tvrdit, že Izrael je ztělesněním osadnického státu, který brutálně utlačuje, vyhání a zotročuje původní obyvatelstvo – Palestince. Budou proto sympatizovat s „odbojem“, tj. s Hamásem.

Tento názor, stejně jako mýtus, že bílý muž vymyslel obchod s otroky, je bohužel založen na záměrně šířených lžích. Každý, kdo to tvrdí, je slepý k historii. V průběhu staletí bylo ve jménu islámu zotročeno pravděpodobně více lidí (a v některých případech stále je, jak ukazuje utrpení jezídů) než ve jménu křesťanství a Blízký východ byl skutečným ohniskem otrokářství. Kolonialismus není cizí ani této části světa.

Židé žijí v Izraeli již více než 3000 let. Mimochodem, nepřetržitě. Jeruzalém je v Bibli (křesťanském Starém zákoně) zmíněn dokonce 669krát. Dokonce i Korán zmiňuje “Izraelity” 43krát a Svatou zemi přiznává Židům (súra 5,20-21). Islám vznikl teprve v 7. století našeho letopočtu, je tedy jen z poloviny tak starý jako judaismus.

Západní politika ústupků 

Pojem „Palestinci“ se používá teprve zhruba sto let. Označuje arabsky mluvící obyvatele bývalého mandátního území Ligy národů Palestina, kteří pocházejí z oblasti západně od řeky Jordán. Ať už si však o jejich právu na vlastní stát myslíte cokoli, je nesporné, že potřebují pomoc, protože trpí.

Aby však Západ skutečně pomohl, musí přestat s politikou appeasementu. Nesmí se nechat zastrašit strachem z násilných demonstrací a dokonce i teroristických činů ve vlastní zemi.

Zároveň může a měl by kritizovat izraelskou politiku osidlování, aniž by byl okamžitě obviněn z antisemitismu. Pokud uplatňujete stejná měřítka, můžete samozřejmě kritizovat Izrael stejně tvrdě jako jiné země. Nepřípustné je však uplatňovat dvojí metr. Přesně to se však až příliš často děje.

Teroristické organizace jsou srovnávány s demokratickými státy, Hamás a další brutální řezníci jsou jednoduše přijímáni nebo dokonce oslavováni. Špatné chování není sankcionováno, ale odměňováno.

20. století nás naučilo, že appeasement, ústupky agresorům, nikdy nebyly dobré, a naučilo nás to i jednání Západu s Ruskem v tomto století. A když se ústupky teroristům dělají pod rouškou „deeskalace“, jsou nakonec kontraproduktivní. 

Kde skončí naše peníze? 

Německá a evropská politika nemá mnoho pák, jak ovlivnit situaci. Na druhé straně, EU a Německo každoročně převádějí Palestinské samosprávě obrovské částky peněz. Jak je možné, že vláda Fatahu nadále vyplácí důchody příbuzným teroristů? Jak je možné, že navzdory finanční pomoci ze Západu stále neexistuje motivace k přerušení spirály násilí?

Každý dárce si musí položit otázku, co se děje s jeho penězi. Akceptuje EU jednoduše, když je porušena dohoda o příměří (jako to udělal Hamás 7. října 2023) a odmítnuta mírová smlouva s Izraelem, která potvrzuje jeho právo na existenci? Smíří se s tím, že se z jejích peněz financují učebnice, které agitují proti Izraeli? Souhlasí s tím, že školami UNRWA prošly již celé generace Palestinců, ale nenávist se nezmenšila?

Zatím neexistuje žádná životaschopná koncepce, jak by se Palestinci mohli ve střednědobém a dlouhodobém horizontu znovu postavit na vlastní nohy, jak vybudovat demokratickou společnost, která by nebyla primárně poháněna nenávistí k Izraeli, a jak by mohl vzniknout palestinský stát, který by nebyl ovládán radikálními silami. V krátkodobém horizontu se samozřejmě nic neobejde bez pomoci a peněz třetích stran. Navíc stát je z definice suverénní, třetí strany nemají právo mu diktovat.

Na druhou stranu, žádná třetí země není povinna spolufinancovat projekt, který je prakticky od samého počátku odsouzen k neúspěchu, jen proto, že se tak děje odjakživa.

Úvodní foto: Čtyři protestující vyjadřují solidaritu s Palestinci, Alasdair Hickson, zdroj článku: Jüdische Allgemeine, autor: Jacques Abramovicz, překlad: Bohumil Řeřicha