„Hrozba je reálná a stálá“

Rok po 7. říjnu: Judith Stelmach o rozdělení společnosti, dvojím metru vůči Izraeli a íránském útoku.

Blíží se výročí masakru ze 7. října a osud mnoha rukojmích je stále nejistý. Co uplynulý rok udělal s izraelskou společností?

Společnost se zcela vychýlila ze svého kurzu – téměř ve všech ohledech. Především byla masivně otřesena důvěra mezi obyvatelstvem a státem. To, co se dříve považovalo za samozřejmé – totiž že stát své občany ochrání – se nenaplnilo. Tento pocit opuštěnosti není výplodem naší fantazie, ale skutečností. V izraelské společnosti panuje velký zmatek ohledně toho, kde se nyní nachází a co zbylo ze sebeobrazu, který existoval do 7. října. Každý obyvatel Izraele je zasažen, ať už přímo, nebo nepřímo, protože téměř každý zná někoho, koho události zasáhly.

Život se zásadně změnil také v ekonomické a sociální oblasti. Mnoho lidí muselo ze dne na den opustit své domovy a neví, zda se do nich budou moci někdy vrátit. Evropa si dlouho neuvědomovala, že postižen není jen jih, ale také sever země. Dodnes se tam nemůže vrátit 68.500 lidí. Přibližně třetina z původních 75.000 evakuovaných na jihu země se stále nemůže vrátit.

Izraelská společnost uvízla v hluboké krizi.

Izraelská společnost se nachází v hluboké krizi. Ještě před 7. říjnem ji rozdělila debata o soudní reformě, kterou její odpůrci označují za justiční převrat. Toto rozdělení bylo vážné již dříve, ale nyní se k němu přidala katastrofa ze 7. října. Zpočátku to vedlo k protipohybu: vznikl pocit soudržnosti a občanská společnost projevila působivou solidaritu – což bylo nezbytné, protože vláda a ministerstva v prvních dnech a týdnech nefungovala. Postupem času se však stále zřetelněji projevovaly rozdílné názory na to, jak se z této krize dostat. Tyto rozdíly v průběhu měsíců prohloubily společenskou propast.

Jak se projevuje rozdělení země?

Záleží na úrovni. Ve skutečnosti existují dvě velké skupiny: ti, kteří odmítají vládu a požadují nové volby a odstoupení Netanjahua, a ti, kteří jsou pro rozšíření politiky budování nových osad a dokonce pro zalidnění pásma Gazy. V každodenním životě však styčné body mezi těmito skupinami nejsou nijak zvlášť velké, i kdyby jen geograficky. Osadníci žijí převážně v osadách na Západním břehu Jordánu, zatímco odpůrci vlády pocházejí spíše ze střední třídy a žijí v centru země nebo v severních oblastech. Obě skupiny se proto jen zřídkakdy setkávají přímo. Názorové rozdíly jsou však velmi přítomné prostřednictvím médií a veřejných diskusí. Během demonstrací také často dochází ke střetům s menšími extremistickými skupinami, které se snaží narušit protesty proti vládě.

V posledních týdnech se změnilo tematické zaměření demonstrací. Nyní se více zaměřují na propuštění rukojmích a možnou dohodu, zatímco požadavky na odstoupení vlády ustoupily do pozadí. Poté, co se na konci srpna objevila zpráva, že v tunelu v pásmu Gazy bylo nalezeno šest zavražděných rukojmích, vyvolalo to mezi izraelským obyvatelstvem obrovské pobouření. Záchrana rukojmích se stala nejpalčivějším tématem a tábory se kromě extrémních skupin sblížily. Přesto stále panuje nejistota, jak by mohla vypadat smysluplná dohoda o propuštění rukojmích, a obavy, že by se nemuseli vrátit všichni rukojmí, zůstávají velké.

Většina lidí pocitově ví, že současná situace není dobrá. Diskuse, které jsou často jak emocionální, tak i věcné, tuto nejistotu odrážejí. Kromě toho je v nich cítit hluboký smutek, který v posledních dnech vystoupil do popředí s blížícím se výročím masakru. Vzpomínkové akce již začaly. Mnoho lidí kolísá mezi krátkými okamžiky naděje, když se objeví pozitivní zprávy, a zklamáním, když se tyto naděje rychle rozplynou. Smrt vůdců Hizballáhu lze považovat za úspěch, ale otázka zůstává: co to znamená pro rukojmí, která ještě nebyla osvobozena? A jak lze zajistit bezpečnost izraelského obyvatelstva – zejména s ohledem na úterní masivní raketovou palbu z Íránu a nebezpečí dalšího rozšíření války?

Nedávné údery proti Hizballáhu ukazují, že Izrael může přece jen dosáhnout vojenského úspěchu. Jak to přijímá izraelská společnost?

Rozhodně se nám ulevilo, že armáda nyní převzala iniciativu. Dříve převládal pocit, že severní Izrael je ponechán na holičkách a že se vláda dostatečně nezajímá o osud lidí, kteří museli opustit své domovy nebo nadále žít pod neustálou raketovou palbou. Evakuace se týkala pouze osad vzdálených méně než čtyři kilometry od hranic, což je vzhledem k doletu raket, které mohou zasáhnout velké části země, dokonce i Jeruzalém, absurdní. Mnozí Izraelci si jen stěží dovedou představit každodenní život tam, kde převládají neustálé raketové poplachy, a každodenní život ovlivňují obavy o životy dětí, které například musí chodit do školy. Hrozba, pod kterou tito lidé žijí, je reálná a stálá.

Zabití vůdců Hizballáhu, jako je Nasralláh, poskytuje úlevu, ale je to jen malý okamžik úlevy.

Velmi trpí také hospodářství na severu země. Mnoho lidí přišlo o zdroj příjmů a není jasné, jak bude organizována obnova. Mnozí si proto oddechli, že se nyní aktivizovala armáda. Úlevu přináší i zabití vůdců Hizballáhu, jako je Nasralláh, ale to je jen malý okamžik úlevy. Velkou obavou zůstává, co se bude dít dál. Nikdo nevěří, že míru bude dosaženo pouhým odstraněním vůdců. Zde již není naivita na místě. Je jasné, že toto není rychlá cesta k míru. Většina Izraelců chce prostě znovu žít bezpečně ve svých domovech a ví, že po vojenské akci musí následovat diplomatické úsilí a udržitelné dohody.

Izrael se v uplynulém roce dostal pod palbu ostré kritiky na mezinárodní úrovni do částečné izolace. Zástupci mnoha zemí opustili sál během Netanjahuova projevu v OSN. Cítí se izraelské obyvatelstvo opuštěné?

Všeobecně zde panuje pocit, že se na Izrael uplatňují dvojí standardy. Většina Izraelců, kromě několika extremistů, si je dobře vědoma toho, že izraelská armáda není bezchybná a že došlo k příliš mnoha civilním obětem. Přesto stále převládá názor, že Izrael byl a je napaden, a proto má plné právo na sebeobranu. Očekávání mezinárodního společenství, že Izrael by měl jednoduše mlčet a nastavit druhou tvář, je vnímáno jako nerealistické a nespravedlivé – zejména proto, že zároveň často chybí stejně silná kritika skupin, jako je Hamás nebo Hizballáh. Převládá dojem, že Izrael je vždy vykreslován jako padouch, zatímco ostatní aktéři jsou vnímáni jako ti slabší nebo dokonce „chudáci“. Tato nerovnováha způsobuje velkou frustraci.

V uplynulém roce se mnoho členů izraelské vlády vyznačovalo velmi nelidskou rétorikou. Odráží to názor obyvatelstva?

Taková tvrzení podporuje jen malá menšina. Je sice pochopitelné, že se jen málo lidí dokáže vcítit do druhé strany, protože mnozí se zabývají vlastním utrpením a bolestí, ale tato extrémní prohlášení většinu neodrážejí. Celá opozice a všechny levicové, liberální a progresivní síly takové výroky odmítají. Dokonce i ve straně Likud se stále ještě ozývají – i když jich není mnoho – hlasy, které se veřejně postavily proti této rétorice.

Írán zaútočil na Izrael asi 180 raketami. Jaká je situace v zemi?

Poprvé od vypuknutí války vedl raketový útok z Íránu k tomu, že lidé museli do krytů téměř po celém Izraeli, protože velení domácí fronty nechtělo zbytečně riskovat kvůli nepřesnosti íránských raket. Díky izraelské protivzdušné obraně a podpoře USA byly téměř všechny rakety zneškodněny. Kromě jednoho Palestince, který byl zabit střepinou rakety poblíž Jericha, nedošlo k žádným obětem. Izraelské obyvatelstvo je však přirozeně velmi znepokojeno. Krátce před raketovým útokem provedli dva teroristé Hamásu útok v Jaffě, při kterém bylo zavražděno sedm lidí a mnoho dalších bylo zraněno. Násilí nebere konce a lidé jsou vyčerpaní, smutní a velmi napjatí vzhledem k nebezpečí další eskalace nebo dokonce regionální války. Není to dobrý začátek nového židovského roku, který pravděpodobně začne ve středu večer ve velmi depresivní náladě.

Máte po roce této války na několika frontách stále ještě naději na vyřešení konfliktu?

Jak řekl Viktor Frankl, naděje umírá poslední, a toho se držím. Bez naděje by nebylo možné ráno vstát. Nemyslím si, že tato naděje je nereálná, protože je v zájmu všech stran najít řešení. Jsem přesvědčena, že většina izraelského, palestinského a libanonského obyvatelstva si přeje mír. Nebude to naivní, idylický mír, ale v jádru chtějí lidé na celém světě totéž: dobrý život. Chtějí, aby jejich děti vyrůstaly v bezpečí a měly pozitivní budoucnost. A to vyžaduje mír.

Jsem přesvědčena, že řešení je možné, možná dokonce více než kdy jindy. Nedávný raketový útok z Íránu světu jasně ukázal agresivitu režimu ajatolláhů a mohl by vést k zesílení mezinárodního úsilí o potlačení této hrozby. Masivní úder proti vedení Hizballáhu nabízí příležitost k posunu v konfliktu. Zajímavé je, že libanonský premiér Nadžíb Mikátí tento týden po jednání s předsedou šíitského parlamentu Nabíhem Berrim veřejně vyjádřil podporu realizace rezoluce OSN č. 1701, která vyzývá libanonskou armádu, aby zajistila bezpečnost na jihu země a aby se Hizballáh stáhl za řeku Litani. Tyto signály ve mně vzbuzují optimismus. Uvidíme, zda bude tato příležitost využita. Ale je tu.

 Judith Stelmach je výzkumnou pracovnicí nadace Friedricha Eberta v Izraeli.

Úvodní foto: Poškozená budova v izraelském kibucu Be’eri po masakru, který 7. října spáchal Hamás, Tisková kancelář vlády Izraele, zdroj článku: IPG-Journal, autorka: Judith Stelmach, překlad: Bohumil Řeřicha