„Ještě se nechci vzdát naděje.“

Ať už jde o příjmy občanů, migraci, ochranu klimatu nebo mírovou politiku, SPD se právě loučí s rolí lidové strany. Co jí však nepomůže, je pocit nadřazenosti. Musí se znovu naučit tolerovat odlišné názory – a nesmí se vyhýbat obtížným rozhodnutím.

Výsledky voleb v Durynsku a Sasku vzbuzují obavy, že SPD ztratila orientaci. Čelí ještě svému úkolu lidové strany – být tu pro všechny, spojovat lidi, reagovat na obavy a strachy všech, zajišťovat pospolitost a soudržnost, vytvářet dobré životní příležitosti pro všechny? O tom lze pochybovat.

Lidovou stranu nedefinuje sledovanost ve volbách. Pro lidovou stranu je rozhodující, že není stranou klientelistickou. Není tu jen pro menšinu, která se považuje za morálně lepší než ostatní. Lidová strana se musí chápat jako zastánce všech, být tu pro všechny a vyvažovat protichůdné zájmy. Musí vyjadřovat pocit sounáležitosti. Musí ukazovat, že jako společnost můžeme a chceme držet pohromadě a společně řešit problémy.

Kroky SPD v posledních letech vyvolávají vážné pochybnosti, zda to stále odpovídá jejímu sebeobrazu. To platí zejména pro roli SPD v koalici semaforů. Oba partneři SPD jsou v podstatě klientelistickými stranami, nikoliv lidovci. Svou spásu hledají ve svém koutku. A Zelení dokonce považují svůj koutek za celek. Menšina, která chce, aby všichni ve společnosti byli jako oni, nikdy nemůže být lidovou stranou.

Úkolem SPD v koalici proto musí být odmítnutí klientelistických zájmů a ztělesnění celku: společného dobra. V současné době již tento úkol neplní. Co je skutečně potřeba, lze nejlépe ilustrovat na příkladu ze sportu: fotbalovému trenérovi Jürgenu Kloppovi se podařilo s pozoruhodnou lehkostí přesvědčit o své představě hry i divochy a egomaniaky ve svém týmu. Dokázal je přimět k pozitivní, týmové hře a zároveň jim předat hrdost a radost ze společné hry. SPD bohužel v současné době Jürgena Kloppa v politice nemá. A přitom má pět úkolů.

1. Sociální Německo

Mnoho lidí v zemi již neuznává desetiletí trvající srdečnou starost sociálních demokratů jako prioritní cíl SPD. Pomoc těm, kteří si nemohou pomoci sami, aby se mohli prosadit, byla vždy považována za sociální a spravedlivou. Historicky šlo SPD vždy o pracovitost a výkonnost ve prospěch všech. Starala se o vyrovnávání neodůvodněných znevýhodnění.

Myšlenkou sociální demokracie je proto od jejího založení organizovat spravedlivé příležitosti pro všechny lidi dobré vůle – a nikoli rozdělovat sociální dávky všem bez rozdílu. Sociální demokracie byla vždy stranou, která se v tomto smyslu zasazovala o rovné příležitosti a spravedlnost stejnou měrou.

Mnoho lidí má však nyní dojem, že tomu tak již není. SPD by si proto neměla stěžovat na své volební výsledky a nadávat voličům. Místo toho se prostě musí zlepšit.

Nejde jen o problém, že příjem občana se již dávno stal de facto nepodmíněným základním příjmem bez dávek. Skutečnost, která je s myšlenkou sociální demokracie jednoduše neslučitelná. Nejde ani jen o to, že bohatí a dobře vydělávající lidé u nás přispívají na sociální vyrovnávání méně než jinde ve světě.

Vědecké studie také ukazují, že německý sociální stát je natolik nespravedlivý, že rodiny se dvěma dětmi jsou ve skutečnosti znevýhodněny, pokud pracují více a vydělávají více peněz: sociální stát jim často odebere to, co si vydělali navíc. To je třeba naléhavě a velmi rychle změnit. Protože nic z toho nemůže být správné: kdo se snaží, musí být odměněn. Ti, kdo odmítají přispívat ke společnému dobru, musí nést následky. A ti, ke kterým byl život laskavý, musí na společné dobro odvádět větší část svých příjmů než ostatní. Pro moderní sociální demokracii patří motivace a sociální spravedlnost vždy k sobě.

K tomu patří i očekávání, že si uprchlíci v rámci možností sami zajistí živobytí a budou dodržovat pravidla platná v Německu. Každý, kdo kritizuje nedůsledné nedělní projevy politiků nebo skutečnost, že ne všichni uprchlíci jsou připraveni přispět naší společnosti, nesmí být morálně odsunut na vedlejší kolej. V podstatě každý, kdo to říká, má pravdu a vlastně hájí myšlenku sociální demokracie: nikdo by neměl žít na úkor ostatních. A to platí ve všech směrech.

2. Migrace

Nálada veřejnosti v souvislosti s migrací je po vraždách v Solingenu více než rozjitřená. V reakci politiků se najednou hovoří o „rychlých řešeních“, která by v rozporu s dřívějšími ujišťováními byla možná už dávno. To nevzbuzuje důvěru.

Nikdo by neměl zůstat sám se svými pochopitelnými obavami. To vše vyžaduje jasné a inteligentní vedení. Snad žádné jiné téma neobsahuje tolik sociální výbušnosti. Snad žádné jiné téma nevyžaduje tolik společného kompromisu. Především vedoucí vládní strana, SPD, se musí tomuto úkolu postavit čelem, pokud chce i v budoucnu zůstat lidovou stranou a ne stranou odštěpeneckou.

Jedno je jasné: poskytnout azyl těm, kteří jsou skutečně politicky pronásledováni, je samozřejmou morální povinností. Stejně jako kdysi mnozí uprchlíci z Německa, kteří byli ohroženi nacisty, našli ochranu a útočiště v Anglii a Americe, musí i dnes Německo plnit svou morální odpovědnost. Mezi německým obyvatelstvem existuje – stále ještě – široká politická většina, která tento postoj podporuje.

Poskytování politického azylu však musí být omezeno na ty, kteří jsou skutečně pronásledováni. A to je jen velmi malé procento těch, kteří k nám v současné době neorganizovaně a z velké části nelegálně prchají. Pokud se tento problém nebude urychleně řešit, politici vyprovokují voliče k tomu, že brzy nebudou chtít o právu na azyl v užším slova smyslu nic vědět.

Nikdo, kdo mohl údajný „pronásledující stát“ opustit přes přísně kontrolovaná letiště nebo kdo se tam může bezpečně vrátit na rodinné oslavy či dovolenou, naši ochranu nepotřebuje. Voliči by neměli být považováni za hlupáky.

Mnozí se do naší země stěhují jednoduše proto, že si slibují lepší životní podmínky. To je pochopitelné. Přesto se s tím nemůžeme jednoduše smířit, aniž bychom ohrozili naši demokracii. Jestliže v Německu jasná většina říká, že „humanitární pomoc cizincům nesmí vést k nezvládnutelným problémům a znevýhodnění našeho vlastního obyvatelstva“, pak je třeba to brát vážně a zohlednit to. V naší zemi není místo pro darmožrouty a vojáky štěstěny.

Neorganizovaný příliv uprchlíků do Německa navíc poskytuje příležitost extremistům a teroristům, aby se do naší země dostali zpočátku nepodezřelým způsobem. Tato závažná nebezpečí musí být prioritní oblastí činnosti policie a zpravodajských služeb.

Jasná většina lidí v naší zemi nechápe, když humanitární ideály brání vládě podniknout rozhodné kroky. Nebo když administrativní potíže a nedopatření opakovaně vedou k hrozivým situacím. Vláda této země musí zajistit jasné a bezpečné podmínky. Jinak ztratí lidi a jejich podporu demokracii.

3. Ochrana klimatu

Kvůli všem těmto důležitým a zdánlivě děsivým otázkám stále více hrozí, že bude přehlížena existenční otázka ochrany klimatu. Ochrana klimatu je však nejdůležitějším úkolem pro přežití na celém světě. Musíme ji řešit společně v zájmu našich dětí, vnuků a pravnuků.

Zelení se považují za zástupce menšiny, která se však považuje za zastánce jediné správné, krásné a dobré strategie ochrany klimatu. V případě potřeby je třeba většině jednoduše zákonem nadiktovat, co je pro ni dobré. Ochrana klimatu však bude úspěšná pouze tehdy, pokud nebude jednoduše nařízena a předepsána s gestem pohrdání naprostou většinou společnosti. Nesmí být elitářskou záležitostí pro menšinu, která se cítí morálně nadřazená. Jinak selže.

Vedoucí vládní strana, SPD, musí konečně převzít odpovědnost za tuto problematiku jako lidová strana. Musí jasně ukázat, že je této problematice nakloněna a že jí přesto záleží na tom, aby v této politické oblasti dohlédla na důsledky pro jednotlivce a nikoho nepřiměřeně nezatěžovala.

Proto je třeba vypracovat jasný celkový plán, který bude vláda široce propagovat a v případě potřeby o něm bude přesvědčovat lidi po mnoho let. Cílem je zapojit co nejvíce lidí. K tomu má Německo dnes ještě daleko.

Je ostudné, že vláda musela zasáhnout až u soudu, aby vůbec podnikla kroky tímto směrem. A realizace soudního příkazu je zjevně prováděna se „vztyčeným prstem“.

V oblasti ochrany klimatu se projevují slabiny politického stylu, který především reaguje na události, myslí na krátkodobé titulky a spoléhá na mediálně účinná hesla. Místo toho je zapotřebí dlouhodobá strategie. Ta by se měla zaměřit jak na to, co je věcně nezbytné, tak na souhlas voličů. Demokratičtí politici by se měli zdržet toho, aby se považovali za intelektuálně a morálně nadřazené. Všude tam, kde tak činí, dlouhodobě selhávají.

V současné době prostě neexistuje ucelená koncepce, kterou by vláda jako celek přesvědčivě reprezentovala a o které by bylo možné lidi přesvědčit. Každý, kdo chce elektrifikaci společnosti šetrnou ke klimatu, musí nejprve zajistit potřebnou infrastrukturu a cenově dostupnou elektřinu. Teprve pak bude možné postupně a s velkou společenskou většinou přejít od spotřeby energie z fosilních paliv k obnovitelným zdrojům.

Ti, kteří místo toho udělají druhý krok před prvním a chtějí prorazit hlavu zdí, ohrožují nejen politickou většinu pro ochranu klimatu. Ženou také ekonomiku země ke zdi. Spolková vláda ukázala, jak by se to v žádném případě nemělo dělat s „topným zákonem“.

4. Mír ve světě, který se stal nezvladatelným

Požadavek míru s Ruskem hrál důležitou roli ve volbách v Durynsku a Sasku a jistě i rozhodující roli při úspěchu „Aliance Sahry Wagenknecht“ (BSW). Tuto potřebu míru je proto třeba brát vážně.

Je jasné a nezpochybnitelné, že tuto válku rozpoutalo Rusko. Je to strašná invaze na Ukrajinu v rozporu s mezinárodním právem a pokračující strašlivý útok na její civilní obyvatelstvo. Jednání Ruska je třeba bezvýhradně a bez jakékoli relativizace odsoudit.

Nemělo by však zůstat nezmíněno, že to vše má svou historii, do níž není politický Západ nezapojen. Nic z toho samozřejmě nemůže morálně omluvit chování Ruska. Není však také vyloučeno, že by k tomu nemuselo dojít, kdyby Západ respektoval bezpečnostní zájmy Ruska již v rané fázi.

I po více než dvou letech války na Ukrajině to mnozí odmítají uznat. Nemá však smysl zavírat oči před realitou. Tím to nezmizí. V Německu jsou dnes ti, kdo chtějí válku ukončit tím, že donutí Rusko vojensky se stáhnout, a ti, kdo jsou pro vyjednávání, stále většinou nesmiřitelní.

Jak to lze skloubit? Jak může dojít k porozumění druhého přesvědčení, které je považováno za zcela chybné?

Vládní strana, která se hlásí k celku, nemůže v žádném případě upřednostňovat výhradně jednu nebo druhou pozici. Potřebuje otevřenost a pochopení pro obě strany a uvědomění si, že přes všechny rozdíly existuje společný cíl a společné přesvědčení: přesvědčit Rusko, aby ukončilo svou invazi, která porušuje mezinárodní právo.

Je proto důležité nepřidávat se k těm, kteří chtějí odmítnout touhu po míru vyjádřenou ve výsledcích voleb v Durynsku a Sasku jako východoněmecký blud. Současná veřejná debata je často vedena neúnosným způsobem shora dolů. Znovu a znovu se ozývá názor, že Východ potřebuje trochu demokratického koučování ze Západu. Neměla by však být více zpochybňována připravenost k válce na Západě než mírové úvahy na Východě?

Je také důležité, aby výzvy k míru nebyly považovány za populistické požadavky krajně pravicové AfD nebo BSW. Rostoucí otevřenost pravicově extremistickým myšlenkám je v Německu, zejména ve východních spolkových zemích, jistě velkým a naléhavým problémem. Správným způsobem, jak se s tímto problémem vypořádat, však není jeho morálně arogantní démonizace a odmítání jakékoli věcné debaty bez ohledu na téma. Místo toho potřebujeme přesvědčivou vlastní politiku ve všech oblastech, úspěšný závazek vůči našemu státu, vůči našemu společenství, vůči lidem s jejich obavami a cíli. SPD musí předložit přesvědčivou nabídku pro všechny, která nevylučuje, ale zahrnuje všechny.

SPD má dlouhou mírovou historii. Pokud ji bude popírat a odmítat jako včerejší naivitu, rychle – a právem – se propadne do bezvýznamnosti. Je možné, že to, co kdysi zpívalo někdejší mírové hnutí o věčných válkách „univerzálního vojáka“ po válkách v Koreji a Vietnamu, platí pro mnohé v SPD dodnes: „Takhle se válka ukončit nedá”.

5. Budoucí role Německa ve světě

Vůdčím principem pro vnímání budoucí mezinárodní role Německa by měla být snaha přispět k míru ve světě. Žijeme v rychle se měnícím světě s nově vznikajícími státy, jejichž nároky a požadavky na vliv budou spojeny s novými konflikty a spory. Otázka, jak dosáhnout míru a především jak jej udržet, je proto pro nás všechny existenčně důležitá.

Německo a Evropa se musí naučit jít ve 21. století vlastní cestou, ale zároveň si zachovat jasný závazek k liberálním hodnotám Západu a nadále úzce spolupracovat s USA. Nemůžeme být vojenskou pořádkovou sílou kdekoli na světě, ale nemůžeme ani fungovat v pouhé podpůrné roli USA jako pomocného šerifa. Už jen z tohoto důvodu je termín „schopnost válčit“, který už několik měsíců koluje v Německu, zavádějící. Německo nepotřebuje pracovat na své “schopnosti válčit“, ale na své „schopnosti zajistit mír“.

A ano, to může zahrnovat i lepší vybavení Bundeswehru než dosud. Ne však proto, aby vedl války, ale aby bránil mír z pozice síly a jako čestný zprostředkovatel. Nesmí jít o poučování ostatních států, ale o co nejlepší spolupráci.

Bude to obtížné ve světě, kde jsou zejména sociální média plná marginalizace a nenávisti, kde mnozí vidí jen svou pravdu a hledají důvody k vraždám a válkám. Je to však jediný smysluplný cíl, který může mít zodpovědné jednání v tomto světě. A je to ten nejhodnotnější cíl, jaký si lze pro odpovědné politické jednání vůbec představit.

Ještě je čas – jak dlouho ještě?

Sociální demokracie je nejstarší německou stranou. Bez ní by dnes neexistoval rozvinutý sociální stát a bez východní politiky Willyho Brandla by možná ani nedošlo ke sjednocení Německa. SPD bude i nadále potřeba – pro všechny lidi, kteří si nemohou pomoci sami, ale zaslouží si skutečnou a spravedlivou šanci. A také pro všechny ty, kdo si váží dobrého soužití a míru na tomto světě.

Co SPD nepomůže, je pocit nadřazenosti. Jinými slovy přesvědčení, že je chytřejší a morálně lepší než zbytek společnosti. Jediné, co může SPD pomoci, je návrat ke kořenům: k myšlence lidové strany. Musí se znovu naučit tolerovat odlišné názory, aby je mohla konstruktivně vést ke společenskému kompromisu. A nesmí se vyhýbat obtížným rozhodnutím.

Pokud v dohledné době nenajde cestu zpět k myšlence lidové strany, může být její konec jako historicky nejvýznamnější politické síly v Německu navždy zpečetěn. Nechci se vzdát naděje, že tomu lze ještě zabránit. Protože strana Augusta Bebela, předsedy Sociálně demokratické strany Německa v letech 1892–1913, a mnoha dalších, je stále potřebná.

Ještě je čas. Ale možná už ne na dlouho.

Erwin Sellering je právník a politik (SPD). V letech 2008-2017 byl ministerským předsedou Meklenburska-Předního Pomořanska.

Úvodní foto: Kampaň proti fašismu a rasismu v Melbourne, Matt Hrkac, zdroj článku: Cicero, autor: Erwin Sellering, překlad: Bohumil Řeřicha