Dvojí měřítka, svět naruby

Proč se na izraelské a židovské oběti násilí uplatňují rozdílná měřítka?

Motto:

Článek 7 zakládající charty Hamásu cituje Mohamedův výrok z hadís: „Soudný den nenastane, dokud nebudou muslimové bojovat se Židy, kdy se Žid bude schovávat za kameny a stromy. Kameny a stromy budou volat: Ó muslime, ó Abdulláhu, za mnou je Žid, pojď a zabij ho.“

Před rokem, 7. října 2023, došlo k nejhoršímu masakru Židů od roku 1945. Teroristé Hamásu a jejich stoupenci vraždili, znásilňovali a unášeli Araby, křesťany a buddhisty, kteří se v době útoku nacházeli ve vesnicích poblíž pásma Gazy – bez rozdílu.

Zatímco řada celebrit, včetně manželky amerického prezidenta Michelle Obamy, zahájila v roce 2014 kampaň za dívky unesené v Nigérii, po 7. říjnu titíž vlivní lidé mlčeli nebo se spokojili s tím, že činy spíše povinně odsoudili.

A zatímco v roce 2018, kdy byl soudce Brett Kavanaugh nominován na místo v Nejvyšším soudu USA, a později během soudních procesů s Jeffreym Epsteinem a Harveym Weinsteinem proběhla obrovská kampaň „Věřte ženám“, svět mlčel, když izraelské ženy vyprávěly o znásilněních, ke kterým se přiznal i samotný Hamás.

Jedna věc je zřejmá: pokud jde o Izraelce nebo Židy obecně, svět často neprojevuje téměř žádnou empatii k utrpení obětí násilí. A když už, tak většinou jen na krátkou dobu.

Místo toho je Izrael již rok vytrvale a v rozporu s důkazy obviňován z páchání genocidy a rozsáhlých válečných zločinů. Většina těch, kteří tyto termíny používají, neví, co znamenají, a zároveň ospravedlňují nebo zlehčují skutečné válečné zločiny a genocidu páchané druhou stranou. Je to – opět – typický obrat pachatel-oběť.

Ano, vždy jsou tu nevinné oběti, které je třeba oplakávat. Ale, jak upozornil Michael Wolffsohn v Neue Zürcher Zeitung, „mezi zabitím a vraždou je rozdíl, o němž mluví už Bible. Je velký rozdíl mezi obranou proti genocidním útokům, likvidací teroristů a úmyslným útokem na civilisty s cílem zabít je.

Podle mezinárodního práva není válečným zločinem zabití civilistů při zabíjení nepřátelských bojovníků. Počet obětí rovněž nemusí být pro posouzení rozhodující. Podle Ženevské úmluvy je spíše rozhodující, zda je dodržen vztah mezi použitými metodami a prostředky a zamýšleným a skutečným vojenským účelem (zásada proporcionality). Kromě toho musí být přijata preventivní opatření na ochranu civilního obyvatelstva a majetku (preventivní opatření).

Přesně to dělají izraelské ozbrojené síly. Je zřejmé, že nejsou dokonalé a že se dopouštějí chyb. Ale to, že nemají v úmyslu úmyslně zabíjet civilisty, a to ani v Gaze, ani v Libanonu, by mělo být stejně zřejmé.

To je bohužel v německých médiích často opomíjeno. Místo toho se mluví – a to i ve veřejnoprávních médiích – o tom, že Izrael „útočí“, že v pásmu Gazy „zemřelo mnoho lidí“ atd.

Každá jednotlivá informace může být sama o sobě správná, ale zcela ignoruje klíčové proměnné. Pokud jsou obranné akce proti teroristům prezentovány jako „útoky“ a agresivní útoky Hamásu nebo Hizballáhu na civilní cíle jsou zcela zamlčeny nebo prezentovány v kontextu určitého narativu jako „odpor“ proti izraelské agresi, vzniká falešný obraz.

Mezinárodní právo ostatně také zakazuje zneužívání civilistů jako štítů pro vojenské cíle nebo řízení pohybu civilního obyvatelstva tak, aby chránilo vojenské cíle před útokem nebo zakrývalo válečné akce. Právě to Hamás i Hizballáh prokazatelně dělaly a dělají i nadále.

Je přirozenou povinností státu chránit své vlastní obyvatelstvo. Zachoval by se jiný stát na světě, na který denně útočí desítky raket a jehož více než 70.000 občanů je již rok uprchlíky ve vlastní zemi, jinak než Izrael? Uveďte, prosím, příklad.

Odsoudilo by mezinárodní společenství jinou zemi stejně tvrdě jako Izrael? Nebo se na Izrael a Židy vztahují jiná měřítka?

Proč je člověk jako Hasan Nasralláh, který má na rukou krev tisíců lidí (mimochodem včetně Američanů), částí západních médií líčen jako „umírněný“ nebo dokonce jako „kotva stability“, ačkoli jeho cílem bylo vždy zničení Izraele a podřízení Libanonu a Sýrie pod vládu Íránské islámské republiky?

Zatímco lidé na Západě protestovali a oplakávali jeho smrt v ulicích, mnoho lidí v Íránu, Libanonu a Sýrii oslavovalo smrt tyranského teroristy. Odkud se bere tato fascinace a láska k nelidské filozofii na Západě a jak dlouho sahá do minulosti?

Převrat, který ajatolláh Ruholláh Chomejní provedl proti šáhovi v roce 1979, byl možný pouze díky spojenectví s levicovými silami. Krátce poté byli mezi zastánci levice prvními popravenými nebo uvězněnými.

Nicméně od té doby po celá desetiletí univerzity na Západě, zejména v USA a Velké Británii, obviňovaly ze všeho zla na světě údajný postkolonialismus. Jde o teorii, kterou zčásti spoluvytvářeli islamističtí akademici a kterou za velké peníze propagoval mimo jiné Katar. Výsledek je dnes dobře známý: indoktrinovaná mládež s nenávistí k západním hodnotám.

Je těžké říci, zda je toto vysvětlení dostatečné pro úplné vysvětlení tohoto jevu. Přinejmenším by však naznačilo, proč se studenti a další mladí lidé ztotožňují s lidmi, kteří porušují a nerespektují práva žen, práva LGBTQ+ osob a obecná lidská práva. To také představuje hrozbu pro naši demokracii, již tak vystavenou spoustě jiných nebezpečí, ať už ze strany autokratických vlád, populistů nebo krajně pravicových hnutí.

Úvodní foto: Izraelská příslušnice první skupiny bojovnic v četě Nachshol, Izraelské obranné síly, zdroj článku: Jüdische Allgemeine, autor: Jacques Abramovicz, překlad: Bohumil Řeřicha