Výhra po korejsku

Mnozí se domnívají, že ukrajinský boj proti Rusku nemůže skončit vítězstvím. Záleží však na tom, jak je vítězství definováno.

Vítězství ve válce je někdy snadné definovat. Druhá světová válka skončila ovládnutím Berlína a Tokia spojeneckými vojsky a likvidací německého a japonského vedení. Vietnamská válka naproti tomu skončila jasnou porážkou USA: navzdory marným obětem 58.000 amerických životů Severní Vietnam dobyl Jižní Vietnam. Korejská válka je někdy označována jako válka bez vítěze, protože nebyla nikdy formálně ukončena.

Takové definice však mohou být zavádějící. V Iráku sice USA odstranily Saddáma Husajna, ale nenašly zbraně hromadného ničení (což byl důvod pro jejich nasazení) ani nepřeměnily zemi ve fungující demokracii. A co hůř, někteří cynici tvrdí, že skutečným vítězem je Írán, který se stal nejvlivnější politickou silou v Iráku.

Na druhou stranu se v Koreji, navzdory demilitarizované zóně, jižní polovina poloostrova vyvinula v živou, prosperující demokracii s ročním příjmem na obyvatele 35.000 amerických dolarů, zatímco Severní Korea je nebezpečnou diktaturou s odhadovaným ročním příjmem na obyvatele 1.200 dolarů a opakujícími se potravinovými krizemi. Kdo tedy vyhrál válku bez vítězství?

To nás přivádí na Ukrajinu, kde definice vítězství závisí na válečných cílech a časových horizontech zúčastněných stran. V roce 2014 Rusko vtrhlo na Ukrajinu pod záminkou ochrany ruskojazyčného obyvatelstva na Krymu a části východního Donbasu. O osm let později se pokusilo dokončit proces zničením Ukrajiny jako nezávislého státu. Jak napsal ruský prezident Vladimir Putin v roce 2021, nepovažuje Ukrajinu za nezávislý národ, ale za součást většího ruského světa. Na hranicích shromáždil vojska, aby během několika dní obsadil Kyjev a nahradil ukrajinskou vládu, stejně jako to Sovětský svaz udělal v Budapešti v roce 1956 a v Praze v roce 1968.

Poměřováno s původními Putinovými válečnými cíli, Ukrajina již zvítězila.

Neuspěl. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj odmítl uprchnout ze země a vytvořit exilovou vládu, místo toho sám mobilizoval vojáky, zachránil hlavní město a zmařil Putinův plán. Následně využil měkkou sílu přitažlivosti, aby získal zahraniční podporu a posílil vojenskou sílu Ukrajiny. Výsledkem Putinovy invaze bylo posílení ukrajinské národní identity a také NATO, které získalo dva nové členy, Finsko a Švédsko, kteří předtím dlouhodobě zastávali politiku neutrality. Měřeno původními Putinovými válečnými cíli, Ukrajina již zvítězila.

Problém je samozřejmě v tom, že ruská vojska stále kontrolují přibližně pětinu ukrajinského území. Putin od té doby změnil své válečné cíle v tom smyslu, že požaduje, aby Ukrajina uznala anexi čtyř východních provincií (z nichž některé nejsou plně pod kontrolou ruských vojsk). Zdá se, že jde o patovou situaci. Putin však nyní vede opotřebovací válku. Ruské ztráty jsou obrovské, ale vzhledem k většímu počtu obyvatel a ekonomické síle Ruska možná sází na to, že čas bude hrát v jeho prospěch. V určitém okamžiku se může vůle Ukrajiny bojovat a podpora Západu zhroutit.

Podle nedávného průzkumu je 26 % Ukrajinců otevřeno diplomatickému řešení. Nejsou však připraveni zahájit předstíraná jednání s Putinem, který neprojevuje žádné výčitky svědomí. Přibližně 86 % Ukrajinců se domnívá, že Rusko pravděpodobně znovu zaútočí, i když bude podepsána mírová smlouva. Přestože Rusko i Ukrajina vyjádřily ochotu jednat, jsou si stále vzdáleny. Loni v létě odjel do Moskvy zprostředkovat jednání Kremlu nakloněný maďarský premiér Viktor Orbán, ale Putinův postoj se mu změnit nepodařilo. Donald Trump mezitím nadále tvrdí, že dokáže ukončit válku během jednoho dne. Je však těžké si představit, jak by toho bylo možné dosáhnout jinak než ukrajinskou kapitulací.

Pokud Ukrajina definuje vítězství jako navrácení všech území okupovaných Ruskem od roku 2014, není žádné vítězství v dohledu.

Nedávno český prezident Petr Pavel, bývalý generál NATO, který silně podporuje Ukrajinu, prohlásil, že „hovořit o porážce Ukrajiny nebo Ruska prostě nebude možné. Takže konec bude někde uprostřed“. Pavel varoval, že část území Ukrajiny zůstane dočasně pod ruskou okupací, přičemž „dočasně“ může znamenat roky. Pokud Ukrajina definuje vítězství jako návrat všech území okupovaných Ruskem od roku 2014, je vítězství v nedohlednu. Pokud si však chce zachovat svou nezávislost jako demokracie spojená s Evropou a zároveň si vyhradit nárok na konečný návrat svého území, vítězství zůstává možné.

Toto potenciální vítězství však také znamená, že Putin nesmí vyhlásit své vlastní vítězství. Ukrajina musí získat podporu, kterou potřebuje k posílení své vyjednávací pozice. I kdyby v krátkodobém horizontu nemohla dosáhnout svých maximálních cílů, legitimita jejího postavení by zůstala v dlouhodobém horizontu nedotčena, dokud by nebyly uznány ruské zisky.

Tento postup se někdy označuje jako korejské řešení: příměří a demilitarizovaná zóna podél linie kontroly by byly monitorovány mezinárodními mírovými silami, takže v případě dalšího útoku by Rusko zapojilo mnoho dalších zemí. I když v této fázi asi nebude možné přesvědčit 32 členů NATO, aby souhlasili s formálním členstvím Ukrajiny v alianci, skupina členů NATO, která by si říkala „přátelé Ukrajiny“, by mohla zónu monitorovat a zavázat se, že bude reagovat na jakýkoli nový akt ruské agrese.

V neposlední řadě by Ukrajina také potřebovala podporu při obnově svého hospodářství a získání přístupu na trhy EU. Ačkoli by tedy korejské řešení v krátkodobém horizontu neuspokojilo maximální cíle Ukrajiny, lze jej oprávněně označit za ukrajinské vítězství.

Joseph S. Nye je spisovatel a profesor na Harvardské univerzitě. Za vlády prezidenta Billa Clintona byl ministrem obrany a předsedou Národní zpravodajské rady USA. Jeho zatím poslední knihou je „Je americké století u konce?“

Úvodní foto: Ukrajinská frontová linie, L-BBE, zdroj článku: IPG-Journal, autor: Joseph S. Nye, překlad: Bohumil Řeřicha