Blízký východ zažívá krušné časy

Pád Asada nepřinese Sýrii v dohledné době mír a stabilitu. Je velmi pravděpodobné, že nestabilita, chaos a absence řádu v zemi budou ještě dlouho přetrvávat a ohrožovat sousední země.

V některých největších a politicky nejvýznamnějších syrských městech svrhly minulý týden jásající davy sochy bývalého prezidenta Háfize al-Asada – scény připomínající svrhávání soch bývalého iráckého prezidenta Saddáma Husajna v Bagdádu v roce 2003. Lidé oslavovali náhlý a ohromující pád Asadova syna Bašára po 24 letech u moci.

Pád Asada však v dohledné době mír a stabilitu v Sýrii nepřinese. Bojová skupina, která povstání vedla, Haját Tahrír aš-Šám, a její kontroverzní vůdce Abú Mohammed al-Golání budou mít problém přesvědčit Syřany, natož okolní svět, že svou džihádistickou minulost nechali za sebou.

Přestože většina Syřanů je přesvědčenými muslimy, náboženská dogmata je příliš nezajímají. Mezi různými etnickými a náboženskými skupinami v Sýrii existuje jen málo společného, což brání dohodě o základech budoucího politického systému a národní identity. Situaci ještě zhoršuje fakt, že sousedé země sledují kvůli rostoucí nejistotě syrské území.

Asadové vládli v Sýrii železnou rukou po celá desetiletí. Jejich útlak syrského lidu vyvrcholil po listopadu 1970, kdy Háfiz al-Asad provedl vojenský převrat, při němž svrhl svého partnera u moci Salaha Džadída. Oficiální propaganda označila Asada za věčného vůdce a v každém městě a obci v zemi byly vztyčeny jeho sochy. Jeho absolutní uplatňování moci a nátlak, který vyvíjel na syrský lid, nakonec vedly k degradaci syrských státních institucí. Působil dojmem neporazitelnosti a stálosti. Protože byl schopen zajistit syrskému lidu nejdůležitější sociální služby, mohl přijímat bezprecedentní represivní opatření proti těm, kteří se stavěli proti jeho vládě – a to i přesto, že příjem na hlavu odpovídající 1.470 dolarům v roce 1980 klesl na 990 dolarů v roce 1990.

Pád dynastie Asadů byl na pořadu dne vždy

Pokles materiálních zdrojů země neomezil používání despotických opatření proti těm, kteří se odvážili zpochybňovat její domácí a zahraniční politiku. Korupce, která byla v syrských veřejných institucích vždy běžná, se za vlády Háfize al-Asada ještě zvýšila. Když v roce 2000 zemřel, Bašár ho vystřídal ve věku pouhých 34 let, což bylo v rozporu se syrskou ústavou, která stanoví, že prezident nesmí být mladší 40 let.

Pád dynastie Asadů byl však vždy nevyhnutelný. Represivní režimy – zejména pokud jsou endemicky zkorumpované a nedokážou poskytovat svým občanům odpovídající služby a přizpůsobovat svůj politický systém měnícím se vnitřním a vnějším podmínkám – se nakonec rozpadnou a zhroutí, často náhle a nečekaně. V předvečer povstání v roce 2011 dosahoval v Sýrii příjem na hlavu ekvivalentu 1.500 dolarů, ale poté, co si občanská válka vybrala těžkou daň na ekonomice, klesl v roce 2021 na 745 dolarů. Režim Bašára Asada by se zhroutil již v roce 2015, nebýt podpory ruského letectva a Íránu.

Povstání, které minulý víkend svrhlo Asada, vedla organizace Haját Tahrír aš-Šám (HTS), kterou mnohé západní vlády řadí do kategorie teroristických organizací. Vůdce HTS, Abu Mohammed al-Golání, má za sebou dlouhou militantní historii. Poté, co se připojil k al-Káidě, se zúčastnil boje proti americkým jednotkám, které v roce 2003 vtrhly do Iráku. V roce 2006 odešel do Libanonu, kde dohlížel na výcvik bojovníků pro salafistickou džihádistickou organizaci Džund aš-Šam. V roce 2008 se vrátil do Iráku, aby bojoval za Islámský stát. Americká armáda ho krátce zatkla a po propuštění odešel do Sýrie po povstání proti Asadovi v roce 2011. Založil nadnárodní džihádistickou organizaci Fronta an-Nusrá, která se zaměřovala na Irák, Sýrii, Jordánsko a Libanon.

Poté, co Asad na konci roku 2016 znovu ovládl Aleppo, změnil al-Golání název skupiny na Haját Tahrír aš-Šám. Usadil se v provincii Idlib a založil Vládu syrské spásy, přičemž opustil doktrínu nadnárodního džihádu a místo toho se zaměřil na Sýrii. Prohlásil, že jeho cíl se posunul k odstranění Asadova režimu a nastolení islámské vlády v Sýrii a že jeho členství v al-Káidě a spojení s Islámským státem je minulostí. Upevnil svou autoritářskou kontrolu nad Idlibem a marginalizoval ostatní opoziční skupiny, a to jak náboženské, tak sekulární.

Je otázkou, zda bude al-Golání schopen splnit svůj slib, že se nebude mstít

Vzhledem k bouřlivé minulosti Sýrie by nedávný vývoj neměl být šokující. Poté, co Sýrie získala v roce 1943 nezávislost, stala se dějištěm soupeření mezi Egyptem, Irákem, Jordánskem, Tureckem a Velkou Británií, které bojovaly o vliv. Navzdory všem předpokladům se Háfizovi al-Asadovi podařilo vytvořit ze Sýrie regionální mocnost, ale jeho syn Bašár se v obavách, že americká invaze do Iráku v roce 2003 nakonec povede k jeho vlastnímu svržení, spojil s Íránem, který po povstání v roce 2011 ovládl syrský politický systém.

Krátce po zahájení povstání minulý měsíc se demoralizované síly syrského režimu, který je ve válce již více než 13 let, zhroutily. Rebelové se po dobytí Aleppa a obsazení Hamá rozhodli pokračovat v ofenzivě navzdory těžkým ruským leteckým útokům a přesunuli se na jih do Homsu, který obsadili bez boje. Příslušníci drúzské náboženské komunity v provincii Sweida zahájili vlastní tažení, čímž přiměli představitele režimu k útěku bez většího odporu. Tamní povstalci nesli pětibarevnou drúzskou vlajku, a nikoli vlajku syrského povstání. V Daraa, dějišti protestů z roku 2011, které vyvolaly občanskou válku, se po stažení armády zmocnily území na hranici s Izraelem a Jordánskem další povstalecké skupiny.

Rebelové v Daraa, operující pod jiným velením, dosáhli Damašku, zatímco al-Goláního prapory stále osvobozovaly Homs od režimních sil. Zatímco povstalci pokračovali v ofenzivě, vyhnuli se postupu do alávity ovládaných pobřežních oblastí, Kurdy kontrolované autonomní oblasti Rojava nebo většinově drúzské provincie Sweida. Navzdory al-Goláního prohlášením, že chce Sýrii sjednotit, je politická aréna v zemi značně polarizovaná a frakce, které svrhly Asadův režim, se pravděpodobně brzy rozdělí a budou bojovat mezi sebou.

Žhářský útok na budovu ústředí vojenské rozvědky v Damašku, který provedli bývalí příslušníci režimu vydávající se za povstalce, mezitím zničil klíčové dokumenty, které měly prokázat podíl režimu na vraždě tisíců aktivistů během 13 let trvající občanské války v zemi. Asadovi se podařilo potlačit povstání z roku 2011 tím, že v následujících letech zatkl více než 200.000 Syřanů, přičemž osud mnoha z těchto vězňů zůstává neznámý. V uplynulém týdnu povstalci propustili z věznic v zemi mnoho vězňů, ale mnozí z propuštěných byli obyčejní zločinci. Pozorovatelé se všeobecně domnívají, že Asadův režim již většinu politických vězňů zlikvidoval. Nyní, když jejich příbuzní znají jejich osud, je sporné, zda bude al-Golání schopen splnit svůj slib, že se opozice nebude mstít.

Jordánsko se obává, že by situace mohla přerůst v chaos jako v Libyi

Sousedé Sýrie pravděpodobně využijí nestabilní politické a bezpečnostní situace v zemi. Jen několik hodin po pádu režimu obsadila izraelská armáda syrskou stranu hory Hermon. Vyzvala obyvatele pěti vesnic v blízkosti linie příměří z roku 1974, aby kvůli možným bojům zůstali doma nebo uprchli. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu oblast navštívil a oznámil, že dohoda z roku 1974, která Izrael nutila stáhnout své vojáky z regionu, již neplatí. Izraelské letectvo zaútočilo na několik vojenských základen v širší oblasti Damašku, údajně proto, že se v nich nacházela strategická vojenská zařízení. Na severu turecké letectvo bombardovalo kurdské pozice, protože se zde údajně znovu rozhořely boje.

Je velmi pravděpodobné, že nestabilita, chaos a absence řádu v Sýrii budou ještě dlouho pokračovat a ohrozí sousední země, zejména Jordánsko, které se Sýrií sdílí 320 kilometrů dlouhou hranici. Jordánská armáda události bedlivě sleduje. Jordánsko se obává, že by se situace mohla vyvinout v něco podobného chaosu v Libyi – ne-li horšího.

Jordánsko si již několik let stěžuje na to, že se syrský režim podílí na nelegálním pašování kaptagonu, levného a vysoce návykového amfetaminu, na jeho území. Výrobní zařízení v Sýrii jsou stále v provozu a je pravděpodobné, že se obchod s dalšími výrobci obnoví. Kromě toho by se syrská provincie Daraa, která hraničí s Jordánskem, mohla stát bojištěm mezi konkurenčními ozbrojenými skupinami a úzce spjatými Drúzy v sousední provincii Sweida, přičemž boje by se mohly přenést i do Jordánska. Jeho král Abdalláh II. si je vědom pravděpodobného plánu Izraele anektovat Západní břeh Jordánu poté, co se v lednu ujme úřadu nově zvolený americký prezident Donald Trump, což by mohlo přimět mnoho Palestinců k útěku do Jordánska. Vzhledem k tomu, že král je proti takovému kroku, mohlo by Jordánsko dostat od Trumpovy administrativy zelenou k anexi části Sýrie, konkrétně Damašku a jihozápadní oblasti země, která hraničí s Jordánskem. Jordánští Hášimovci si vždy přáli, aby se Damašek stal hlavním městem jejich království, protože jejich předkové zde založili dynastii Umajjovců (661-750). Považují Damašek za klenot v koruně hášimovské říše.

Pád Asadova režimu by mohl inspirovat i militantní skupiny v dalších arabských zemích. Například libanonští křesťané a sunnitští muslimové by se mohli pokusit odzbrojit Hizballáh, jenž již dostal od Izraele zničující úder, který hrozí, že Libanon zatáhne do nové vlny sektářského konfliktu. Křesťané, kteří trvají na zavedení federalistického systému v Libanonu, budou ve svých požadavcích ještě hlasitější. V Iráku by Asadův pád mohl oživit naděje protivládních demonstrantů, jejichž hnutí bylo v roce 2019 potlačeno Íránem podporovanými milicemi. A v Egyptě má důvod k obavám i prezident Abd al-Fattáh as-Sísí, který v roce 2013 provedl převrat, jenž ukončil kontrolu Muslimského bratrstva nad egyptskou politikou.

Vzhledem k dramatickému vývoji v Sýrii se arabský region připravuje na neklidné časy. Nepokoje v Sýrii mají často dopad na celý Blízký východ, takže regionální stabilita závisí na tom, co se tam bude dít dál.

Hilal Khashan je profesorem politologie na Americké univerzitě v Bejrútu a spolupracovníkem Geopolitical Futures.

Úvodní foto: Velká mešita v Aleppu, Vyacheslav Argenberg, zdroj článku: IPG-Journal, autor: Hilal Khashan, překlad: Bohumil Řeřicha