Trumpova „mírová dohoda“ předpokládá rozdělení Ukrajiny – historie ukazuje, že podobné plány obvykle končí násilím a chaosem.
Na rozdíl od svého prvního období v Bílém domě se zdá, že nově zvolený americký prezident Donald Trump je tentokrát odhodlán splnit mnoho ze svých předvolebních slibů. Jmenování jeho kabinetu – od prokremelské Tulsi Gabbard na pozici koordinátorky národních zpravodajských služeb až po konspirace šířícího očkovacího skeptika Roberta F. Kennedyho ml. na pozici ministra zdravotnictví a sociálních služeb – potvrzují Trumpovo odhodlání vést kampaň spálené země proti institucím země a domnělým „domácím nepřátelům“. A jeho vítězný projev naznačuje, že to s „ukončením válek“ – počínaje tou na Ukrajině – myslí vážně.
Trump dlouho prohlašoval, že válku na Ukrajině ukončí do 24 hodin po svém nástupu do funkce. O řešení, které má na mysli, se vedou četné spekulace a všechny tyto scénáře mají jedno společné: rozdělení Ukrajiny. Pokud to má být cena za mír, stojí za to vzít v úvahu temnou historii územního dělení.
Je jen málo událostí, které vyvolaly tak dlouhotrvající nepřátelství, a ještě méně těch, které způsobily tak ničivé násilí. Tři polská dělení z konce 18. století představují možná nejsilnější evropskou paralelu k Trumpově vizi Ukrajiny. Počínaje rokem 1772 rakouská habsburská monarchie, pruské království a ruské carství obsadily a anektovaly polské území, rozdělily si ho mezi sebe a vymazaly co do rozlohy největší evropský stát z mapy.
Tváří v tvář takovému podmanění je násilný odpor téměř nevyhnutelný. Poláci po celou dobu okupace pravidelně prováděli partyzánské akce, k velkým povstáním došlo v letech 1831 a 1863. Odpor pokračoval i ve 20. století, zejména díky kampaním Josefa Piłsudského za nezávislost, které byly před první světovou válkou zpestřeny teroristickými činy. Nepřátelství zejména vůči Rusku přetrvává dodnes, přičemž Kreml je zodpovědný za násilí vůči polskému lidu za Stalinovy éry.
Trump dlouho prohlašoval, že válku na Ukrajině ukončí do 24 hodin
po svém nástupu do funkce.
Francie po celá desetiletí chovala nenávist k Německu, protože císař Wilhelm I. po prusko-francouzské válce v letech 1870-71 připojil Alsasko-Lotrinsko k novému německému císařství. Smíření mezi oběma zeměmi začalo až v 50. letech 20. století založením Evropského společenství uhlí a oceli (předchůdce dnešní Evropské unie) a NATO.
Podobně rozhodnutí Velké Británie rozdělit Irsko a ponechat většinu severní provincie Ulster ve Spojeném království vyvolalo občanskou válku mezi těmi, kdo chtěli Severní Irsko postoupit (v čele s Michaelem Collinsem), a těmi, kdo se stavěli proti jakékoli smlouvě, která by Irsku neposkytla úplnou nezávislost. Tato krutá válka trvala pouhé dva roky, ale zanechala po sobě dědictví teroru – jak na katolické, tak na protestantské straně –, které bylo ukončeno až v roce 1998 Velkopáteční dohodou zprostředkovanou USA.
Snad nejbrutálnější rozdělení se však odehrálo v Asii ve 20. století. V roce 1932 Japonské císařství odtrhlo od Čínské republiky Mandžusko a založilo loutkový stát Mandžukuo. Bezohledná třináctiletá vláda japonské Kwantungské armády, která zahrnovala zotročení milionů lidí, zvrácené lékařské experimenty a masové vyvražďování menšin, se stala jakýmsi vzorem pro nacisty ve východní Evropě. Odpor Číňanů vůči kruté okupaci císařským Japonskem je tak hluboký, že se na něj čínské vedení dodnes odvolává, aby podnítilo odpor vůči politice moderního demokratického Japonska.
Co se však týče počtu lidí, kteří se rozdělením přímo ztratili, nic se nevyrovná rozdělení indického subkontinentu po odchodu Britů v roce 1947 na Indii s hinduistickou většinou a Pákistán s muslimskou většinou. To vyvolalo jeden z největších migračních pohybů v dějinách, který zahrnoval přibližně 18 milionů lidí: muslimové se přestěhovali do Pákistánu (včetně dnešního Bangladéše) a hinduisté a sikhové do Indie. Sektářské násilí – znásilňování, vypalování a masové zabíjení – vedlo k úmrtí až 3,4 milionu lidí.
Za 77 let od rozdělení této britské kolonie vedly Indie a Pákistán čtyři války, z nichž poslední – takzvaná Kargilská válka v roce 1999 – se odehrála v době, kdy už obě země disponovaly jadernými zbraněmi. Historické sblížení, jaké se odehrálo mezi Francií a Německem, je zatím v nedohlednu.
Podobně krvavé bylo i rozdělení Vietnamu v roce 1954 na severní zónu ovládanou komunistickým Viet Minhem a jižní zónu ovládanou Vietnamskou republikou. Vyvolalo dvě desetiletí války, v níž zahynuly až tři miliony Vietnamců. (Pozoruhodné je, že Vietnamci zřejmě nechovají žádnou zášť vůči Spojeným státům, které se podílely na jejich národní agónii a do svého stažení z Vietnamu v roce 1975 samy ztratily 58.000 vojáků).
Zdá se, že Trump nesnáší stávající bezpečnostní závazky USA.
A pak je tu rozdělení Palestiny v letech 1947-48 na nezávislý židovský a nezávislý arabský stát. Toto rozhodnutí OSN vyvolalo desetiletí nepřátelství, útlaku, terorismu a válek, které trvají dodnes. Stačí se podívat na ruiny Gazy, abychom viděli strašlivé dědictví tamního rozdělení.
Co by tedy rozdělení Ukrajiny mohlo způsobit? Ukrajinci, kteří od února 2022 bojují za svou územní celistvost, prokázali odvahu a dynamiku. To jsou vlastnosti, které jistě dobře využijí při obnově své země. Ale vzhledem k rozsahu lidských a ekonomických ztrát, které utrpěli, budou jen těžko tiše přijímat myšlenku rozdělení – zejména proto, že ruský prezident Vladimir Putin se netají názorem, že Ukrajina není jen „sousední zemí“, ale že „moderní Ukrajinu zcela vytvořilo Rusko“, a proto by měla existovat pouze pod záštitou Ruska.
Pokud jde o případná budoucí mírová jednání, Ukrajinci vědí, že nejlepší šancí, jak zabránit dalším ruským vpádům, jsou železné mezinárodní bezpečnostní záruky – ne-li okamžité členství v NATO. Zdá se, že Trump nesnáší stávající bezpečnostní závazky USA, ale pokud USA žádné takové záruky nenabídnou, mohlo by se to ukázat jako špatné i pro Rusko.
Putin se dostal k moci po ničivé válce a vleklém povstání v ruské republice Čečensko, které zahrnovalo i teroristické útoky čečenských separatistů v Moskvě a dalších ruských městech. Ukrajinci již vyhlásili partyzánskou válku proti Rusku v roce 2022. Vzhledem k absenci jiných možností se toto riziko jen zvýší. Trump by se měl pokusit přesvědčit Kreml o nutnosti férového jednání; jinak by Rusko mohlo být po rozdělení Ukrajiny sužováno terorismem, a to možná ve větším měřítku, než si Čečenci kdy dokázali představit.
Nina L. Chruščeva je profesorkou mezinárodní politiky na New School v New Yorku a vedoucí pracovnicí World Policy Institute. Je pravnučkou sovětského politika Nikity Chruščova.
Úvodní foto: Mapa Ukrajiny, str. 2 Memoranda vládě Spojených států o uznání Ukrajinské lidové republiky z roku 1920, Julian Bačinsky, zdroj článku: IPG-Journal, autorka: Nina L. Chruščeva, překlad: Bohumil Řeřicha
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.