Najednou sám

Éra globální dominance USA skončila. Za Trumpovy vlády se tato supervelmoc již nemůže spoléhat na loajalitu svých spojenců.

Dechberoucí návrat Donalda Trumpa do prezidentského úřadu vyvolal mezi spojenci USA značný rozruch. Za jejich opatrnými gratulacemi se skrývá jasný pocit strachu, že by s nimi Washington mohl brzy zacházet jako se zaměnitelnými pěšáky na globální hrací desce. To by skutečně znamenalo velký otřes. Během působení prezidenta Joea Bidena Spojené státy nasadily velké prostředky na posílení svých aliancí a partnerství, aby čelily zvýšené konkurenci s Čínou a ruské invazi na Ukrajinu.

Mnohé nasvědčuje tomu, že se jim to podařilo. NATO pod vedením USA rázně spojilo své síly proti Rusku. Obchodní válka USA proti Číně se nyní odráží v Evropě. Japonsko se přiblížilo USA tím, že zdvojnásobilo své výdaje na obranu, připojilo se k režimu sankcí proti Rusku a posílilo své vztahy s Jižní Koreou. Po období odcizení začínají Filipíny vytvářet společnou frontu proti Číně. Indie zůstává blízkým partnerem. „Jsme silnější než kdykoli předtím,“ mohl se Joe Biden přesvědčivě pochlubit na oslavách 75. výročí založení NATO letos v létě.

Spojenci a partneři USA se snaží chránit na všech stranách.

Při bližším zkoumání si však v zákulisí všimneme i dalšího trendu. Spojenci a partneři USA se snaží zajistit na všech stranách a uzavírat další dohody se zeměmi mimo západní sféru vlivu. Tento vývoj, který je nejvíce patrný v zemích globálního Jihu, není ani tak poháněn jednotlivými hlavami států, jako spíše samotnou strukturou mezinárodního systému. Ve světě, který se stále více vyznačuje mnohočetnými aliancemi a transakcionalismem, se USA již nemohou spoléhat na loajalitu svých přátel. Tento vývoj probíhá již dlouho a s Trumpem má jen málo společného.

Dvě nově industrializované země, Turecko a Thajsko, se již několik let vzdalují od svého hlavního aliančního partnera a nyní se nacházejí v trojúhelníku mezi USA a jejich rivaly. Turecko, dlouholetý člen NATO, bylo jasným odpůrcem Ruska v syrské občanské válce a důrazně odsoudilo ruskou invazi na Ukrajinu. Přesto se nepřipojilo k režimu sankcí vedenému USA, ale naopak prohloubilo své obchodní vztahy a energetické partnerství s Moskvou. Turecké vládě se dokonce podařilo přesvědčit Rusko a Ukrajinu, aby podepsaly dohodu o vývozu ukrajinského obilí na světové trhy, která platila až do loňského léta.

V Thajsku se zrychlilo úsilí o posílení vazeb s Čínou. Vzhledem k tomu, že s Pekingem nevede žádné územní spory, ale potýká se s následky občanské války v sousedním Myanmaru, posílilo Thajsko hospodářské vazby s Čínou, uskutečnilo více společných vojenských manévrů a nyní nakupuje více než 40 % svých zbraní od Číny. Turecko a Thajsko, jako by chtěly demonstrovat svou nezávislost na USA, se letos připojily jako partneři k mimozápadní skupině BRICS, kterou vedou Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika.

Počínání těchto dvou států však neznamená, že jsou protiamerické nebo protizápadní. Thajsko dále rozšířilo každoroční společné vojenské manévry s americkými jednotkami a požádalo o členství v OECD. Turecko zase nakupuje americké stíhačky a tvrdí, že by do skupiny BRICS nevstoupilo, kdyby mělo šanci vstoupit do EU. Ti, kdo se chtějí pojistit, se rozhlížejí všemi směry.

Summit BRICS, který se konal minulý měsíc, byl pro Indii bezpečným prostorem, který umožnil první vážné setkání vedoucích představitelů Naréndry Módího a Si Ťin-pchinga po pěti letech. Stažením vojsk na dvou hraničních bodech v Himálaji by Indie mohla předznamenat začátek uvolňování napětí s Čínou, což by subkontinentu poskytlo větší manévrovací prostor i ve vztahu k americkému spojenci. Partnerství s USA zůstane zaručeně stabilní. Bude však podrobeno zkoušce s ohledem na pokračující vztahy Indie s Ruskem a nástup k moci vládě v Bangladéši, která je přátelská vůči USA, ale kritická vůči Indii.

Dokonce i v srdci aliančního systému USA se objevují známky toho, že tendence k zajištění na všech stranách sílí.

Známky toho, že tendence k zajištění na všech stranách sílí, se objevují dokonce i v srdci aliančního systému USA. Návrh japonského premiéra Šigeru Išiby na vytvoření „asijského NATO“ jako protiváhy Číně zpočátku zní jako závazek k Pax Americana. Išiba však chce také odstranit asymetrii ve vztazích s USA, dát Tokiu větší slovo a zapojit Čínu do regionální spolupráce, například při boji proti katastrofám. Porážka vládnoucí Liberálnědemokratické strany v nedávných parlamentních volbách však torpéduje ambiciózní cíle vlády zvýšit vojenské výdaje a zmírnit důraz na vyloučení Číny, jak si přejí USA.

V Evropě se mezitím populistickým stranám podařilo dosáhnout nečekaných úspěchů. Obecně zpochybňují politiku USA vůči Ukrajině a často nejsou ochotny považovat NATO za posvátnou krávu, jak je v USA zvykem. V Itálii vláda Giorgie Meloni ukazuje, že vzestup takových sil nemusí nutně oslabit alianci. Podstatné však je, že nová politika zvýší tlak na Evropu, aby přijala americké priority ve vztazích s Ruskem a případně i Čínou. Maďarsko Viktora Orbána a Slovensko pod vedením Roberta Fica již pěstují vztahy se všemi stranami. Tento model by mohl v blízké budoucnosti najít v Evropě další napodobitele.

Američané by měli být připraveni na další nespokojence.

Proč je zajištění na všech stranách v současné době tak atraktivní? Jeho průkopníky lze nalézt v dříve nezařazených státech globálního Jihu. Tam střední a slabší mocnosti využívaly nejrůznější partnerství, aby se prosadily v nepřátelském mezinárodním systému. Existují však také dva nové důvody, proč se tato strategie zdá být atraktivní právě nyní: zaprvé nejistota ohledně budoucího světového řádu a zadruhé dojem, že unipolární svět, v němž USA dominovaly zeměkouli po tři desetiletí, mizí. Za těchto podmínek má smysl vážně se angažovat v soupeření s hegemony.

Tato tendence k zajištění je však poměrně nová a v žádném případě není mezi spojenci a bezpečnostními partnery USA dominantní. Američané by však měli být připraveni na další nesouhlasné reakce. Namísto vyloučení a odčítání by Washington mohl vsadit i na jinou matematickou operaci: sčítání. To by však vyžadovalo opustit víru ve výjimečnost Ameriky – která vidí Spojené státy jako maják civilizace bojující proti všem formám barbarství – a vyvinout vlastní strategii zajištění.

Transakční jednání je pro Trumpa snadné. Aby se však USA posunuly od jejich zpochybnitelné dominance k novému bezpečnostnímu myšlení, musí zvolený prezident překonat svou impulzivitu a přijít s plánem, jak tato různorodá spojenectví formovat ku prospěchu Ameriky. To je velká překážka, ale rychle se měnící svět vyžaduje také vysokou míru odhodlání.

Sarang Shidore je ředitelem programu Global South v Quincy Institute a vedoucím pracovníkem Rady pro strategická rizika. Zabývá se především geopolitikou a mezinárodními vztahy se zvláštním zaměřením na globální Jih a Asii.

Úvodní foto: Vlajková mapa NATO, Mint Eggy93, zdroj článku: IPG-Journal, autor: Sarang Shidore, překlad: Bohumil Řeřicha