Co bude dál s Ruskem v Africe?

Odstranění syrského prezidenta Asada od moci by mohlo znamenat konec partnerství mezi Moskvou a Damaškem. USA a EU se pravděpodobně pokusí využít slabosti Ruska v regionu – a to platí tím spíše pro Turecko.

Pád Bašára Asada v Sýrii bude mít pravděpodobně dalekosáhlé důsledky pro (bývalého) blízkého spojence Ruska, a to i v souvislosti s jeho operacemi v Africe. Sýrie byla pro Moskvu po desetiletí důležitým logistickým centrem, kde se nacházely vojenské základny a podpůrná zařízení, klíčová pro ruské aktivity v zahraničí. Vzhledem k tomu, že Asad nyní žije v ruském exilu, bude muset Kreml čelit dopadům na své operace v Africe.

Obchod se zlatem, diamanty a drahými dřevy

Afrika má pro dlouhodobou strategii Ruska zásadní význam, a to z několika důvodů. Jen na operacích ve Středoafrické republice Moskva údajně vydělává miliardu dolarů ročně, včetně nelegálního obchodu se zlatem, diamanty a vzácnými dřevy. Ruská správa ropných polí v Libyi a Súdánu je důležitým zdrojem deviz a pomáhá Moskvě obcházet západní sankce. Rusko má na kontinentu také politické zájmy. Africké státy se většinou zdráhaly odsoudit ruskou invazi na Ukrajinu a některé dokonce podpořily tvrzení Ruska, že vede boj proti západní hegemonii.

Na pozadí války mezi Ruskem a Ukrajinou se Afrika (spolu se Střední Asií) stala hlavním zdrojem pracovních sil v Rusku, které se potýká s rostoucím nedostatkem zaměstnanců, zejména ve výrobním sektoru a v sektoru služeb. Afričtí pracovní migranti pracují v ruských továrnách na drony a munici, které jsou pro válečné úsilí Moskvy nezbytné. V neposlední řadě se Sahel a střední Afrika staly místy, odkud může Rusko ohrozit jižní křídlo NATO, například tím, že vyvolá další migrační vlnu do jižní Evropy, která může zasít neshody mezi členy EU. Ruský vojenský personál a rakety umístěné v Libyi jsou pro Moskvu rovněž cennou pákou při budoucích jednáních s evropskými vládami.

Strategická letecká základna Hmeimim

Přítomnost Moskvy v Africe by však ohrozit nejistá budoucnost jejího partnerství se Sýrií. Ruská námořní základna v Tartusu, kterou Moskvě v roce 1971 pronajal Hafíz al-Asad, otec Bašára al-Asada, je jediným námořním centrem země ve Středozemním moři a stala se jedním z nejdůležitějších zařízení pro zámořské operace. V roce 2017 byl přístup Moskvy na základnu prodloužen o 49 let pronájmu, mimo jiné díky její klíčové roli při podpoře Asadova režimu od roku 2015. Rusko a jeho žoldnéřské skupiny rovněž využívají leteckou základnu Hmeimim v Latákíji jako nástupní prostor pro operace v Africe. Bez přístupu na leteckou základnu Hmeimim by Libye byla jediným ruským spojencem v Africe, kam by se dalo dostat letadlem bez nutnosti doplnit palivo – a i to by mohl být problém, protože by bylo nutné letět přímo nad Tureckem. Tyto dvě základny poskytují logistickou podporu pro zásobování ruských operací v zahraničí zbraněmi, municí a vybavením, jakož i pro rotaci personálu, a jsou uzlem, přes který by Moskva mohla vyvážet nerostné suroviny a ropu z Afriky.

Neschopnost Ruska chránit Asada by navíc mohla způsobit, že některé vlády v Africe začnou pochybovat o hodnotě svých vztahů s Moskvou. Rusko navázalo úzké vztahy s několika africkými zeměmi, včetně Mali, Burkiny Faso, Nigeru, Středoafrické republiky, Súdánu a Libye. Ruští představitelé a bývalí členové žoldnéřské skupiny Wagner mají úzké osobní kontakty s autoritářskými vůdci v regionu, aby tyto vazby upevnili, a na oplátku Moskva často získala přístup k nerostným surovinám nebo jiným zdrojům. Ústředním bodem udržování této sítě však byla představa, že Moskva může poskytnout určitou míru ochrany vůdcům, kteří upadli v nemilost Západu. Neschopnost Kremlu zabránit Asadovu pádu přiměje vlády na celém kontinentu tento předpoklad zpochybnit. Junty vedené režimy v Mali, Burkině Faso a Nigeru si nyní nepochybně kladou otázku, zda je Rusko skutečně schopno přijít jim na pomoc, pokud bude jejich moc zpochybněna – zejména s ohledem na možnou ztrátu syrských základen.

Jednání s Moskvou o přístavu Tartus

Kreml nyní musí zvážit, jak nejlépe postupovat. Ruští představitelé údajně jednali s povstaleckými skupinami, které vedou syrské povstání, o dalším přístupu Ruska do přístavu Tartus. Povstalečtí vůdci prohlásili, že o žádných dohodách podepsaných za Asada se prozatím nebude znovu jednat a jejich osud by měl být ponechán na syrském lidu. Šéf hnutí Haját Tahrír aš-Šám (HTS), které povstání vedlo, se k této záležitosti veřejně nevyjádřil – ale vzhledem k tomu, že podpora Moskvy přispěla k tomu, že se Asad tak dlouho udržel u moci, a že Moskva nadále poskytuje Asadově rodině bezpečné útočiště, budou opoziční skupiny k mírovým návrhům Ruska pravděpodobně skeptické. HTS je navíc silně podporována Tureckem, které má zájem na tom, aby Rusko nemělo přístup k vojenským nebo logistickým zdrojům v Sýrii. Podle otevřených zdrojů již ruské nákladní lodě a nejméně dvě nákladní letadla Antonov An-124 navštívily základny v Tartusu a Latákíji, pravděpodobně za účelem stažení vybavení.

Rusko pravděpodobně zváží v Africe alternativy, jejichž prostřednictvím by mohlo řídit své zámořské projekty. Již dlouho chce mít základnu na súdánském pobřeží Rudého moře. V roce 2017 obě země podepsaly dohodu o jejím zřízení. Súdánský přístav byl údajně využíván pro omezené ruské operace (včetně doplňování paliva a zásobování ruských žoldáků působících v Mali a podpory súdánské armády) ještě před Asadovým pádem. Vzdálenost však bude pro Moskvu výzvou. Nebyla by schopna dopravovat zásoby z ruského území přímo do Súdánu, takže udržování stálé základny v Súdánu by se mohlo zkomplikovat. Kromě toho dvacetiměsíční válka v Súdánu nevykazuje téměř žádné známky zmírnění, což by mohlo ohrozit i bezpečnost ruských vojenských zařízení v zemi.

Libye má pro Moskvu velký význam

Zdaleka nejrozvinutější ruská síť v Africe je v Libyi. V průběhu roku 2024 tam Moskva rozšířila svou vojenskou přítomnost a zrenovovala přistávací dráhy své letecké základny, aby v zemi mohla přistávat nákladní letadla Il-76. Výměnou za zlepšení infrastruktury získalo Rusko právo na trvalé kotvení v přístavu Tobruk, ačkoli tamní námořní zařízení je pro trvalé využití příliš málo rozvinuté. Dlouhodobý přístup by vyžadoval spolupráci s velitelem Libyjské národní armády se sídlem v Tobruku Chalífou Haftarem, který ovládá východ a jih země. Moskva s Haftarem již nějakou dobu udržuje vztahy, ale jakékoli další investice by mohly být marné, pokud bude vytlačen z regionů, které v současnosti ovládá.

V Alžírsku Rusko vyjádřilo přání vybudovat přístav, který by mohl sloužit jako základna pro operace na kontinentu. Vzhledem k tomu, že Alžírsko je rozzlobeno postojem Evropské unie v konfliktu o Západní Saharu a její kritikou alžírského prezidenta, mohla by být k zahájení rozhovorů vhodná doba. Nicméně Alžírsko by pravděpodobně neriskovalo své zbývající západní partnerství jen proto, aby mohlo hostit ruskou základnu.

V západní Africe by země v Guinejském zálivu mohly Moskvě poskytnout základnu pro její operace v Sahelu, i když zařízení, která by tam byla zřízena, by pravděpodobně neměla kapacitu fungovat jako komplexní logistické uzly. Země jako Togo, Benin, Pobřeží slonoviny a Ghana jsou v hledáčku Kremlu, ale USA se také stále více snaží zabránit šíření ruského vlivu v regionu.

Ankara stále více soupeří s Ruskem

Vzhledem k tomu, že možnosti Ruska jsou omezené, Evropa i USA vidí příležitost omezit ruskou síť v zahraničí. Je velmi pravděpodobné, že Spojené státy a EU jednají s novou syrskou vládou pod vedením Abú Mohammada al-Goláního – a že tato vláda pouze reaguje na ruské návrhy, aby měla páku při budoucích rozhovorech se Západem. Mezitím by Turecko, které má na novou syrskou vládu větší vliv než kterákoli jiná země, mohlo situace využít k omezení ruského angažmá na Blízkém východě a v Africe, kde Ankara stále více přímo soupeří s Moskvou.

Skutečnost, že Rusko nebylo schopné ani ochotné pomoci Asadovi během postupu povstalců, svědčí o tlaku, kterému je Kreml vystaven v důsledku války na Ukrajině. To pravděpodobně ovlivní i plány Moskvy v Africe a omezí je na nízkonákladové úsilí, jako jsou dezinformační a propagandistické kampaně a velmi omezené rozmístění jednotek. V posledních týdnech ukončily vojenskou spolupráci s Francií Čad i Senegal, ale ani jedna ze zemí nenaznačila, že by francouzskou přítomnost nahradil ruskými jednotkami.

Přizpůsobení strategie pro Afriku

Asadovo odstavení od moci by mohlo znamenat konec desetiletí trvajícího partnerství mezi Moskvou a Damaškem. USA a EU budou slabost Ruska v regionu považovat za příležitost k oslabení jeho schopností projekce moci jinde. Turecko to bude vnímat jako příležitost zajistit, aby Rusko nemohlo prostřednictvím svých vztahů s HTS znovu získat oporu v Sýrii. A Rusko bude muset zvážit, jak tento vývoj ovlivní jeho strategii v Africe.

Ronan Wordsworth je analytikem Geopolitical Futures

Úvodní foto: Vladimir Putin a Bašár al-Asad, Tisková služba prezidenta Ruské federace, zdroj článku: Cicero, autor: Ronan Wordsworth, překlad: Bohumil Řeřicha