Trumpova agenda se opírá o titulky a showmanství, skutečná změna se obvykle nedostaví – až na jednu výjimku.
Druhé funkční období nově zvoleného prezidenta USA Donalda Trumpa začíná 20. ledna v poledne. Trumpova nepřetržitá kampaň od jeho porážky s Joem Bidenem v roce 2020 naznačuje organizovanější opakování jeho prvního funkčního období se stejným důrazem na snižování daní s cílem posílení ekonomiky vyšší cla s cílem přetvořit obchod USA se zbytkem světa a deportaci co největšího počtu přistěhovalců, aby američtí pracovníci měli větší možnosti uplatnění na trhu práce. Doba se však změnila a je nepravděpodobné, že by realita odpovídala rétorice.
Když Trump v roce 2016 poprvé zvítězil v prezidentských volbách, zažívaly Spojené státy trvalé období nízké inflace. Federální rezervní systém po celou dobu jeho působení v úřadu udržoval úrokové sazby blízko nuly. Tentokrát je však situace velmi odlišná. Inflace během pandemie covidu prudce vzrostla a Fed se stále obává jejího možného obnovení – proto úrokové sazby zůstávají relativně vysoké. Trumpovy navrhované daňové škrty představují fiskální stimul pro ekonomiku s již tak nízkou nezaměstnaností. Na jakékoli známky přehřátí bude reagováno zpřísněním měnové politiky.
Trump naznačil možnost změny v čele Fedu, ale předsedu Federálního rezervního systému Jeroma Powella nemůže vyhodit, aniž by riskoval zvýšení úrokových sazeb i dlouhodobě vyšší inflaci. V roce 2025 dojde ke snížení daní, zejména pro bohaté, a výsledný výpadek příjmů ohrozí dlouhodobou udržitelnost veřejných financí. Větší deficity udrží úrokové sazby vyšší, než by jinak byly, a dolar by mohl posílit, což by způsobilo potíže americkým vývozcům a zemím, které si půjčily v dolarech.
Pokud jde o cla, světové vlády (a finanční trhy) si uvědomily, že Trump nadělá spoustu křiku, ale v ruce má jen docela malý klacek. Nepochybně hlasitě zavede nějaká do očí bijící cla, ale americké obchodní zájmy okamžitě začnou hledat kličky a lobbovat za výjimky. Zahraniční lídři vykonají pouť do Mar-a-Lago, zahrají si golf a vyjednají reciproční výjimky („Nezdaníme váš bourbon, pokud vy nezdaníte náš koňak, a nakoupíme více systémů protivzdušné obrany americké výroby“).
Poslední, co si Trump přeje, je ztráta domácích pracovních míst.
Trump by mohl všechny tyto zvláštní požadavky ignorovat a trvat na vyšších clech pro všechny. To by však vedlo k dalším odvetným opatřením ze strany obchodních partnerů a dalším protestům velkých společností, které ho v současnosti podporují. To poslední, co Trump chce, je ztráta domácích pracovních míst, která by mohla nastat, pokud by podniky se sídlem v USA musely platit více za dovoz a ztratily by konkurenceschopnost na exportních trzích. Pokud mu zahraniční lídři nebudou na golfovém hřišti dělat zle a zdůrazňovat pracovní místa, která jejich firmy v USA vytvářejí (zejména ve státech ovládaných republikány), nic nebrání rozumné diskusi o všech těchto otázkách.
Pokud jde o nelegální přistěhovalectví, Trump bude mít určitě vliv. „Hraniční zeď“ je iluze bez jakéhokoli skutečného významu. Trump však již nyní vyhrožuje, že bude Mexiko a další země (dokonce i Kanadu) trestat vysokými cly a dalšími opatřeními, pokud nebudou zadržovat migranty, a to mít určitý vliv jistě bude. Trump může být také natolik chytrý, že zmírní americké sankce vůči Venezuele, čímž umožní, aby se na světový trh dostalo více ropy, a také podpoří venezuelskou ekonomiku. Tím by se snížil tlak na emigraci Venezuelanů a zároveň by se vyvinul tlak na Írán a Rusko (které se spoléhají na prodej ropy, z něhož financují nákup elektronických součástek z Číny pro použití ve zbraních).
Trump by mohl jít ještě dál a shromáždit a deportovat miliony lidí, kteří jsou v USA nelegálně. Masové deportace by však poškodily klíčová hospodářská odvětví (např. zemědělství a stavebnictví), způsobily by masivní sociální otřesy a přiměly by jeho obchodní spojence omezit investice (tj. vytvořit méně pracovních míst). Opět lze očekávat politickou halasnost a senzacechtivé titulky, ale ve skutečnosti se nic podstatného nezmění (nelegální imigrace již poklesla).
Žádný z Trumpových nedávných výroků k těmto otázkám není bezvýznamný, ale ani by neměl být brán doslova.
Co tedy Trump skutečně udělá? Koupí Grónsko (nebo Kanadu), získá nějak zpět kontrolu nad Panamským průplavem nebo sníží podporu USA pro NATO? Žádné z Trumpových nedávných prohlášení k těmto otázkám není bezvýznamné, ale ani by nemělo být bráno doslova. Opět platí, že Trump chce dosáhnout toho, co považuje za „lepší“ dohodu pro USA (dohodu, kterou může jako takovou prodat). Pokud nyní neřekne, co to znamená, znamená to jen, že je otevřený návrhům – nebo může jednoduše prohlásit cokoli, co z toho vzejde, za strategický úspěch.
Tak tomu bylo i během jeho prvního funkčního období, kdy byla s Mexikem a Kanadou znovu projednávána Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA). Trump původně hrozil, že ji zruší „hned první den“. Nakonec se spokojil s některými drobnými změnami (včetně změny pravidel původu tak, aby byla přijatelná pro všechny strany) a přejmenováním, díky němuž se NAFTA změnila na USMCA (Dohoda mezi USA, Mexikem a Kanadou).
Probíhá širší transformace světa, která však nemá nic společného s nastupující americkou administrativou, která na ni pravděpodobně nebude účinně reagovat. Trump například stále používá válečnické výrazy o konfrontaci s Čínou a Íránem, které jsou již nyní ve špatné ekonomické kondici a nepředstavují velkou hrozbu pro regionální řád, natož pro světový mír. A stejně jako ve svém prvním funkčním období slibuje, že se stáhne ze zahraničních intervencí (tehdy z Afghánistánu a Iráku, nyní z Ukrajiny). Ale potřeba Ruska po bezpilotních letounech a raketách, které může vypustit na Ukrajinu, vedla prezidenta Vladimira Putina k naprosté podřízenosti Číně. Budou Trump a republikánský Kongres skutečně chtít pomoci oslabenému prezidentu Si Ťin-pchingovi k nelegitimnímu a krvavému vítězství na Ukrajině?
Pro americké voliče jsou důležitá dobrá pracovní místa a životní náklady. Trumpův „populistický“ program, který je veden strachem z imaginárních nepřátel, je však od počátku odsouzen k zániku. Trump zdědí silnou ekonomiku, ale politika, kterou prosazuje, nepřinese prakticky nic pozitivního pro méně vzdělané pracovníky a výrazně nezlepší život většiny ostatních Američanů. Místo toho budou bohatí ještě bohatší, ti nejbohatší ještě mnohem bohatší, a všichni ostatní se budou nejspíše potýkat s vyšší inflací, škrty ve veřejných službách a důsledky bezuzdné deregulace.
Simon Johnson je nositelem Nobelovy ceny za ekonomii a profesorem podnikání na MIT Sloan School of Management. V letech 2007-2008 byl hlavním ekonomem Mezinárodního měnového fondu.
Úvodní foto: Tradiční prvomájové setkání v Chicagu, Charles Edward Miller, zdroj článku: IPG-Journal, autor: Simon Johnson, překlad: Bohumil Řeřicha
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.