Nepodceňujme význam národní identity

Filip Milačić ve Vídni o vzestupu pravicové FPÖ, chybách zavedených stran a možném poučení pro Německo

V Rakousku byl 6. ledna pověřen sestavením vlády předseda pravicové strany FPÖ Herbert Kickl. Jak k tomu mohlo dojít?

Demokracie se řídí jasnými zásadami, které je třeba respektovat, i když výsledky nesplňují vlastní očekávání. V tomto duchu jednal i spolkový prezident Alexander Van der Bellen. Důležitější otázkou však je, jak se stalo, že neměl jinou možnost než pověřit sestavením vlády Herberta Kickla. Klientelistická politika a lpění na maximálních pozicích značně ztížily jednání mezi ÖVP, SPÖ a liberální stranou Neos. Navíc se zdá, že část ÖVP jednání záměrně torpédovala, neboť některé strany mají ideově blíže k FPÖ – a to jak v hospodářských, tak kulturních otázkách.

Mnozí pozorovatelé již v Kicklovi vidí příštího Viktora Orbána. Je to výstižné přirovnání?

Toto srovnání je pochopitelné z několika důvodů. V minulosti byli nepřátelé demokracie jasně rozpoznatelní, protože otevřeně dávali najevo své záměry. Dnes si naopak téměř všichni říkají demokraté, zatímco demokracii podkopávají ve jménu údajně „lepší“ demokracie. Proto je obtížné nedemokratické aktéry včas rozpoznat. Některé včasné varovné signály však již známe. Když se Herbert Kickl prezentuje jako „lidový kancléř“, který chce zachránit zemi, když brojí proti soudnictví a kritickým médiím a své oponenty hanobí jako „zrádce lidu“, mělo by to být alarmující. Kickl opakovaně zdůrazňuje, že Maďarsko pod vedením Viktora Orbána považuje za svůj vzor a chce Rakousko přeměnit v podobnou „pevnost“. Přitom je méně nevyzpytatelný než například Donald Trump, ale spíše chladnokrevný stratég. To mu pomáhá cíleně podkopávat demokracii. K tomu však potřebuje většinu v parlamentu, kterou jeho FPÖ sama o sobě nemá. Zásadní otázkou tedy je, zda by ÖVP na jeho plány přistoupila. Tato otázka zůstává otevřená. Historie západních demokracií ukazuje, že radikální pravice byla schopna realizovat své protidemokratické programy pouze tehdy, když ji podporovaly konzervativní strany. Zda se Kickl skutečně může stát rakouským Orbánem, bude nakonec záviset na postoji ÖVP.

V Německu se již někteří před spolkovými volbami obávají „rakouských poměrů“. Co se může Německo z politického vývoje u svého jižního souseda naučit?

Dobrým klíčovým slovem je ochota učit se. Pravicoví populisté zde mají jasný náskok. Učí se od sebe navzájem, spolupracují napříč hranicemi a jednají bez arogance, kterou projevuje mnoho zavedených stran v západních zemích – včetně Německa. Mnozí z nich mají sklon věřit, že jejich země jsou jedinečné, a že se proto nemají co učit od ostatních, zejména od zemí bez dlouhé demokratické tradice. Kickl je mnohem pragmatičtější. Je přesvědčen, že se od Orbána může hodně naučit, a věří, že podobné metody by se daly uplatnit i v Rakousku. Kickl již přijal Orbánův narativ o vnějším ohrožení, kterému může čelit pouze on jako „zachránce národa“.

Tato strategická ochota učit se ho činí obzvláště nebezpečným.

Díky této strategické ochotě učit se je obzvláště nebezpečný – a zdaleka není jediný. Budoucí americký viceprezident J. D. Vance často uváděl Maďarsko jako svůj vzor, zatímco vláda Benjamina Netanjahua hledala u polské strany PiS rady, jak „reformovat“ soudnictví, tj. dostat ho pod kontrolu. Naproti tomu si lze jen těžko představit, že by němečtí politici cíleně jezdili do Rumunska nebo Bulharska pro rady ohledně obrany demokracie. Přesto jistě existují úspěšné příklady: polská opozice dokázala v roce 2023 porazit vládu PiS a v Izraeli masové protesty občanské společnosti alespoň dočasně zastavily reformu soudnictví, která ohrožovala demokracii. V Německu se však málokdo zabývá touto problematikou blíže.

Podobně jako v Rakousku se i v Německu zaměřují prodemokratičtí aktéři téměř výhradně na svou zemi. Chybí ochota poučit se ze zkušeností jiných zemí – zejména pokud tyto země, jako je Polsko, pocházejí z bývalého východního bloku nebo se podobně jako Izrael nacházejí v politicky nestabilních regionech. Tato mentalita „my jsme jiní“ v sobě skrývá nebezpečí, že prodemokratické síly mohou promarnit důležité příležitosti. Demokratičtí aktéři se musí naučit rozšiřovat svůj pohled a těžit z úspěchů v jiných zemích.

Průzkumy veřejného mínění přisuzují FPÖ přes 35 procent a AfD 20 procent. V USA vyhrál volby s přehledem Donald Trump. Co dělají zavedené strany špatně a jak lze populismu čelit?

Stále si neuvědomujeme, že lidé jako Trump nebo Kickl hrají na emoce a tím vyhrávají volby. Politika je soubojem narativů – soubojem o přesvědčivější narativ. Právě v tom populisté bodují, zatímco mnohé jiné strany tento ústřední aspekt zanedbávají. Trump, Kickl a další ve své rétorice obratně využívají poznatky ze sociální psychologie. Lidé jsou stádní zvířata, touží někam patřit. Proto jsou narativy typu „my versus oni“ tak silné – zejména pokud se zaměřují na příslušnost k národu. Význam národní identity se často podceňuje, ačkoli průzkumy opakovaně ukazují, jak je pro mnoho lidí zásadní. Pokud se lidé cítí ohroženi, mají tendenci chovat se iracionálně. Kritické aspekty, jako je nedemokratický postoj populistických politiků, jsou buď ignorovány, nebo ospravedlňovány tím, že jsou údajně nezbytné pro boj s ohrožením. To platí zejména tehdy, když mají lidé pocit, že je ohrožen jejich národ nebo identita.

Odpovědí na tento narativ nemůže být ignorování nebo zlehčování těchto obav. Místo toho potřebujeme přesvědčivý protinarativ, který by reagoval na emocionální potřeby a obavy lidí, aniž by upadal do populistických vzorců. Poláci a Izraelci to pochopili. V obou zemích se prodemokratické síly opíraly o emocionální a jasné protiargumenty, které mobilizovaly lidi. To bylo strategické rozhodnutí, které rozhodujícím způsobem přispělo k jejich úspěchu.

Můžete uvést konkrétní příklady?

V Polsku bylo před posledními volbami ústředním tématem opozice členství v EU. Vládnoucí strana PiS byla vykreslována jako hrozba pro zemi, protože její autoritářská politika by vedla k odchodu země z EU a dlouhodobému odvrácení se od západního společenství. Tento narativ byl velmi účinný, protože pro mnoho Poláků je příslušnost k Západu ústřední součástí jejich národní identity. Naproti tomu v Izraeli se pozornost soustředila na vlastní demokracii. Vůdci protestního hnutí se prezentovali jako skuteční strážci země, jako obránci demokratického a židovského státu, jak je definován v Deklaraci nezávislosti. Vláda byla na druhou stranu vykreslována jako hrozba pro tuto identitu, protože se svou politikou snažila posunout Izrael směrem k autoritářskému systému, který je historické a kulturní identitě země cizí.

Oba příklady ukazují, že samotná faktická politika nestačí. Musí být zasazena do emocionálního příběhu, který apeluje na kolektivní identitu a základní hodnoty společnosti. Jen tak se mohou prodemokratické síly úspěšně mobilizovat a účinně bojovat proti populismu.

Jak by měly být tyto narativy sdělovány?

Kromě vytvoření přesvědčivých protiargumentů je zásadní, aby byly konkrétní důsledky určitých politik jasné a hmatatelné. Prohlášení typu “AfD ohrožuje demokracii” jsou pro mnoho voličů příliš abstraktní. Ve volbách v USA demokraté také narazili na příliš abstraktní sdělení. Z průzkumů víme, že mnoho lidí si demokracii spojuje s volbami. Dokud mohou volit, mnozí věří, že jejich demokracie není ohrožena. Je proto nutné jim na konkrétních příkladech vysvětlit, jak by například politika AfD omezila jejich práva. Právě to polská opozice v roce 2023 úspěšně předvedla.

Prohlášení typu „AfD ohrožuje demokracii“ jsou pro mnoho voličů příliš abstraktní.

V Rakousku se naopak zavedeným stranám nepodařilo lidem objasnit, co by pro ně konkrétně znamenalo, kdyby Kickl napodobil maďarského premiéra Orbána. Neznamenalo by to jen snížení imigrace, ale mělo by to i dalekosáhlé důsledky. Například bující korupci. Podle Transparency International je Maďarsko nejzkorumpovanější zemí v EU. Nefunguje zde také systém zdravotní péče – na termín na specializované ortopedické klinice musíte čekat sedm až osm měsíců – a při hledání zaměstnání nebo u soudu jsou zvýhodňováni příznivci strany. Tyto příklady ukazují, jak hluboce by se zhoršil život občanů. Nevěřím, že by většina Němců chtěla žít v takovém systému. Vzhledem k tomu, že s „orbánovským systémem“ otevřeně koketuje i AfD, měly by německé strany voliče konfrontovat právě s těmito důsledky.

Klíčem k úspěchu je tedy větší blízkost ke každodennímu životu a větší emoce?

Ano, přesně tak. Stejná strategie založená na emocích by se měla používat i při řešení otázky přistěhovalectví. Hesla jako „Imigrace je dobrá pro naši ekonomiku“ jsou příliš abstraktní a lidi emocionálně neoslovují. Pravicoví populisté naopak předkládají domnělá řešení, která sice nemusí fungovat, ale vypadají jednoduše, rozhodně a srozumitelně. To je činí atraktivními pro mnoho voličů, zejména v době krize.

Řešení a vyjádření zavedených stran se proto musí být konkrétnější a také trochu rozhodnější. Potřebují také spojení s každodenním životem voličů a pozitivní příklady: pamatují si ještě lidé v Německu, kdo vyvinul vakcínu Biontech, která zachránila miliony životů během pandemie koronaviru? Ví dost lidí, že jejich děti mohou chodit do školy, protože školní autobus řídí imigrant, nebo že je o jejich rodiče dobře postaráno, protože imigrant pracuje jako geriatrická sestra? Takové příběhy mohou být emocionálně strhující. Progresivní politici by proto měli sebevědomě a zároveň realisticky vysvětlovat úspěchy své vlastní politiky. Jedině tak mohou zabodovat v politické debatě a čelit populistům.

Filip Milačić je vedoucím výzkumným pracovníkem vídeňské kanceláře nadace Friedrich-Ebert-Stiftung a hostujícím profesorem na Středoevropské univerzitě.

Úvodní foto: Demonstrace proti účasti FPÖ ve vládě 9. 1. 2025 ve Vídni, C. Stadler, Bwag, zdroj článku: IPG-Journal, autor: Filip Milačić, překlad: Bohumil Řeřicha