Sbohem, střední třído

Západ se zmítá v otřesech. Amerika si přátel a nepřátel příliš neváží. Důsledky toho nyní pociťují všechny země. Co však znamená „Amerika na prvním místě“ pro střední třídu? Jak se dalo očekávat, nic dobrého.

Už inaugurace Donalda Trumpa jasně ukázala, kteří lidé se těší jeho zvláštní přízni. Zatímco při inauguraci Johna F. Kennedyho směl americký básník Robert Frost alespoň pronést několik památných veršů, u Trumpa bylo vše mnohem prozaičtější. Jeho nejbližší okruh tvořil tucet podnikatelů a miliardářů, kteří kolem něj vytvořili neproniknutelnou falangu. Dva z těchto peněžních pretoriánů vyčnívali: Elon Musk a Bernard Arnault, hlavní akcionář a generální ředitel největšího luxusního holdingu na světě. Nejbohatší Američan a nejbohatší Evropan vzdali hold nejmocnějšímu muži světa. Primitivní samozřejmost této scény lze jen stěží vylepšit.

Nadvláda těžkých peněz v této zcela nelakované podobě je něčím novým, alespoň v demokraticky organizovaných společenstvích. Poprvé se veřejně zviditelnil „oligarchický stín demokracie“ (Alexandra Eckert). Nabobové soupeří o přízeň politicky nejvlivnějších. Vzniká tak nový dvůr, který nemá se svým socioekonomickým potenciálem nic společného s realitou života ve zbytku světa. Z tohoto pohledu má potenciál stát se novou Riviérou i oblast ruin v jihovýchodním Středomoří.

Maximálně destruktivní aktivismus 

Trumpovo druhé prezidentství symbolizuje výrazný přechod od ekonomického konzumerismu k politickému klientelismu. Od podpisu prvních prezidentských dekretů byly obvyklé neoliberální koncepty s tendencí ke státní deregulaci nahrazeny maximálně destruktivním aktivismem, který je překvapivý pouze v politice, nikoli však v digitální ekonomice. Pokud chcete dobýt nové trhy, musíte otřást těmi starými a zničit je. „Kreativní destrukce“ je mantra, kterou si osvojil ekonom Joseph Schumpeter.  

Právě tento mechanismus „tvůrčí destrukce“, který vede k obrovské akumulaci tržní síly, nyní americká vláda uplatňuje ve své vlastní politice. Smlouvy a dohody jsou platné pouze do té doby, dokud jsou jednostranně výhodné. Grónsko a Panama jsou jen začátek. Nespolupracovat nebo dokonce jít vlastní cestou si mohou dovolit pouze konkurenční velmoci, jako je Čína nebo Indie. Evropa, chaotický soubor politicky rozdělených středních mocností, do této skupiny nepatří. Poklonkování evropských politiků již začalo.

Ničení sociálních a výdělečných jistot střední třídy

Jak je známo, nová Trumpova administrativa nemarní čas ani při prosazování své nové domácí agendy. Federální agentury se rozpouštějí, platy se ruší a kanceláře na ministerstvech se vyprazdňují. S kritickým diskurzem a profesionálním odstupem se v tomto modelu nepočítá, naopak, jsou negativně postihovány.

V nové hierarchii není třeba odborníků a expertů – typických představitelů akademizované střední třídy. Ochotní vykonavatelé Trumpovy agendy jsou ve věku kolem dvaceti let a pocházejí z okruhu technologického podnikatele Petera Thiela. Nemají co ztratit a mohou hodně získat. Mladí, lehkomyslní muži s údajně zářnou budoucností jsou naprostým opakem pomalu šedivějících zástupců střední třídy, kteří se stále ještě snaží splácet vlastní bydlení z vydělaných peněz. I oni si už uvědomili, že bohatým vás neudělá práce, ale pouze majetek. Možná frustrující zjištění – oni už nepatří mezi vítěze kapitalismu.

Nejhlubší zdroj jejich konformismu

Ekonomická vydíratelnost střední třídy je její nejsilnější disciplinární silou a zároveň nejhlubším zdrojem jejího konformismu. Její panická bezradnost, kterou lze pozorovat nejen ve Spojených státech, je první předzvěstí toho, co čeká Evropu. Zatímco Trump a jeho administrativa jednají svobodně a snaží se prosadit, a dokonce rozšířit svůj manévrovací prostor u národních soudů, příslušníci střední třídy stagnují ve světě řítících se změn. Jinými slovy, střední třída přestala být dominantní, nebo dokonce jen spoluvytvářející silou ve společnosti.

Tento „proces sociální regrese v kdysi stabilních pracovních situacích“ (Luc Boltanski) je méně otázkou politické loajality a neloajality. Spíše se řídí novou ekonomickou logikou, v níž buržoazní střední třída již jednoduše není dostatečně relevantní na to, aby určovala politickou agendu.

Rozhodující není rovnováha – centrum a jeho sociální aktéři –, ale pouze váha velikosti a asertivity. Zatímco střední třída se potýká s přinejlepším přiměřeným příjmem, politické a ekonomické těžké váhy už dávno bojují ve zcela jiném ringu. Snahy o vyrovnání, spravedlnost, participaci a podobně jsou důsledně odmítány. Morální hodnoty a kulturní fetiše střední třídy se tváří v tvář nové politické dynamice zdají být přímo absurdní. Věří ještě někdo vážně, že žijeme ve věku tolerance a respektu, spravedlnosti a rovných příležitostí?

Nová touha po rozvratu

Rozvrat jako koncepci lze pozorovat nejen ve Spojených státech, již dávno se rozšířil i do Evropy. Pravicová nacionalistická hnutí jsou zemětřesením v obvyklé stranické krajině svých zemí. Národní partikularismus působí rušivě na nadnárodní struktury. Jasně to ilustruje současný stav Evropské unie. Také evropské střední třídy směřují k neřešitelnému dilematu. Z ekonomického hlediska se stávají stále závislejšími na oligarchických strukturách – zároveň však odmítají přijmout sociální důsledky těchto neofeudálních poměrů. Poprvé se ukazuje, že se jim jejich bezuzdný oportunismus nevyplácí.

Robert Frost ve své básni u příležitosti Kennedyho inaugurace poněkud naivně psal o „zlatém věku poezie a moci“. Byl to obrovský omyl. Trumpovou inaugurací začala skutečně titánská éra, která soustřeďuje moc a peníze, technologie a území bohatá na zdroje, média a kontrolu diskurzu v rukou několika málo lidí. Diferenciace a váhání, filozofie „ano, ale“ a „stejně jako“ již nejsou aktuální. V tomto novém maximalistickém světě „Great Again“ jsou však umírněnost a rozvaha také na straně poražených. Nic není tak prohnilé a ohrožené zhroucením jako společenský model minulosti: střední třída je převálcována, aniž by si to uvědomovala.

PhDr. Dominik Pietzcker vystudoval filozofii, historii a německý jazyk a literaturu. V letech 1996 až 2011 pracoval na vedoucích pozicích v oblasti komunikací, mimo jiné pro Evropskou komisi, různá spolková ministerstva a úřad spolkového prezidenta. Od roku 2012 je profesorem komunikace na Macromedia University of Applied Sciences v Hamburku. Působí jako hostující vědecký pracovník na Fudan University v Šanghaji. Vydal řadu děl, z nichž nejnovější je „Co je krása? Stručné dějiny estetiky“.

Úvodní foto: Test jaderné zbraně armádou Spojených států na atolu Bikini v Mikronésii, Ministerstvo obrany USA, zdroj článku: Cicero, autor: Dominik Pietzcker, překlad: Bohumil Řeřicha