Mimo rovnováhu

Odklon od zásady rovnováhy a následná válka na Ukrajině oslabily USA. Chybu, kterou nyní Trump napravuje.

Od vstupu Spojených států na světovou scénu existuje v podstatě jediná globální politická strategie: udržení rovnováhy sil na nejdůležitějších kontinentech. Ve 20. století to byla Evropa, dnes je to Asie. Důvodem je skutečnost, že ovládnutí některého kontinentu, jako je Evropa nebo Asie, by mohlo hegemonistické mocnosti umožnit nahromadit dostatek vlivu a zdrojů, aby se mohla postavit USA v zámoří. Proto Spojené státy zasahovaly vždy, když nějaká mocnost usilovala o hegemonii, a stály vší silou na straně těch, kteří se bránili.

V první světové válce zasahovaly proti Německé říši, ve druhé světové válce proti nacistickému Německu a ve studené válce proti Sovětskému svazu. Jako námořní velmoc byly USA pro úspěch této strategie závislé na spojencích na souši. Základem pro vytvoření těchto spojenectví byl americký přístup k principu suverenity a práva národů na sebeurčení.

Téměř všechna impéria před USA nutila malé a středně velké mocnosti k poslušnosti. Na druhou stranu USA si je nemusely získávat silou, ostatní státy jim byly přirozeně nakloněny. Historicky unikátní bylo, že USA a jejich strategický zájem nepřipustit v kontinentální Evropě a Asii žádnou hegemonní mocnost se shodoval s principem suverenity malých a středních mocností. Vlastní síla Washingtonu spolu s kombinovanou silou spojeneckých zemí umožňovala Spojeným státům řídit rovnováhu sil na všech velkých kontinentech. Když se však Sovětský svaz rozpadl a USA již neměly rovnocenného soupeře, stalo se ve Washingtonu něco neobvyklého. Tradiční politika rovnováhy sil byla opuštěna nebo alespoň interpretována jinak.

Stejně jako mnoho předchozích říší i USA čelily historickému dilematu. Po rozpadu Sovětského svazu se Rusko ocitlo na kolenou, zatímco bývalé sovětské republiky se stále více obracely na Západ. Tím se otevřela možnost začlenit tyto státy do západní aliance a zajistit si tak vlastní sféru vlivu. Zároveň to však znamenalo přivodit si nepřátelství Ruska – velmoci, která měla i přes svůj úpadek stále značný vliv.

Stejně jako mnoho předchozích říší i USA čelily historickému dilematu.

USA stály před zásadním rozhodnutím: mají se řídit zásadou rovnováhy a zaujmout vůči Rusku umírněný postoj, aby neohrozily vzájemné vztahy? Nebo by se měly striktně držet principu suverenity a umožnit státům bývalého východního bloku vstoupit do západní aliance?

Obě varianty měly svá úskalí. Spoléhání na princip suverenity by znamenalo riziko napjatých vztahů s Ruskem, ale mohlo by zajistit vlastní sféru vlivu a dodržet princip sebeurčení. Pokud by naopak byla zvolena politika umírněnosti vůči Moskvě, vztahy by zůstaly nepoškozené, ale vznikla by geopolitická mezera, kterou by Rusko mohlo využít k nové expanzi.

Politika nastolení rovnováhy tak nakonec selhala. Spojeným státům se nepodařilo sladit princip suverenity jednotlivých států a rovnováhu sil způsobem, který by zajistil mír. Výsledné napětí nakonec přerostlo ve válku.

Politika nastolení rovnováhy sil tedy nakonec selhala. Spojeným státům se nepodařilo sladit princip suverenity jednotlivých států a rovnováhu sil tak, aby byl zajištěn mír. Vzniklé napětí nakonec přerostlo ve válku.

Ze strategického hlediska přišla válka pro Washington v nejhorší možnou dobu. Zatímco Čína – nejmocnější protivník v dějinách USA – masivně zbrojí a připravuje se na rozhodující okamžik, americká vláda je zatažena do konfliktu v Evropě. Na kontinentu, který má dnes menší strategický význam než Asie a kde USA mohou geopoliticky získat jen málo. Evropská rovnováha nezávisí na Ukrajině – a potažmo ani na celé východní Evropě. Evropská stabilita by byla vážně ohrožena pouze v případě, že by Moskva byla na pokraji dobytí Berlína. Pouze v takovém případě by pro USA mělo strategický smysl zasáhnout se vší silou.

Ukrajina takovým případem nikdy nebyla. Z čistě geopolitického hlediska by bylo nejrozumnější, kdyby Washington před válkou zaručil Rusku neutrální Ukrajinu a místo toho se soustředil na Asii. To by jistě vyvolalo hněv mnoha východoevropských států, ale geopoliticky by to bylo zvládnutelné. Místo toho se stal pravý opak: Trump nyní provádí radikální obrat, protože si uvědomuje, že tato válka neslouží strategickým zájmům USA. Snaží se situaci zachránit tím, že Moskvě slibuje velké ústupky – aniž by si byl jistý, že Kreml je skutečně připraven dosáhnout mírové dohody.

Trump nyní činí radikální obrat, protože uznává, že tato válka neslouží strategickým zájmům Spojených států.

V minulosti se však málokdy vyplatilo platit zálohy, aniž byste za to něco dostali. Bezprostřední důsledky již pociťujeme: Evropané jsou kvůli Trumpovým krokům v nebývalém zmatku a transatlantická důvěra je otřesena. Pro USA tak bude mnohem obtížnější mobilizovat Evropu jako protiváhu Číně – přinejmenším bez masivního politického tlaku. Trumpova politika navíc vyvolala v Německu vojenské probuzení, jehož dlouhodobé důsledky se plně projeví až za několik desetiletí.

Míč je nyní na straně Vladimira Putina, který musí vzít v úvahu řadu složitých faktorů. I když uzavře mír s Ukrajinou, jeho vztahy s Evropou zůstanou hluboce narušené – a je otázkou, zda se v příštích letech vrátí k normálu. Na této frontě tedy může získat jen málo. Putin může Trumpovu nabídku neutrální Ukrajiny přijmout, ale vyvstává otázka, zda má mírová dohoda pro Rusko vůbec smysl, pokud je již vojensky na vítězné vlně. Jaká by byla cena za mnoho mrtvých ruských vojáků, vysokou inflaci, zpřetrhání hospodářských vztahů se Západem a ztrátu transferu technologií? Taková cena by byla obrovská, pokud by nakonec bylo dosaženo pouze neutrality Ukrajiny, zatímco všechny ostatní ztráty by zůstaly.

Putin má samozřejmě stále možnost přistoupit na příměří, ještě těsněji se připoutat k Číně a čekat na další vhodnou příležitost k pokračování války na Ukrajině. Tím by se však v dlouhodobém horizontu připravil o rozhodující strategickou příležitost: postavit USA a Čínu proti sobě a možná jednoho dne opět dosáhnout sblížení s Evropou.

Putin již zajišťuje bezprecedentní zbrojení v Evropě a Turecko nebude nečinně přihlížet další expanzi Ruska v Černém moři a ve Střední Asii. Málokdy dříve byli sousedé Ruska tak odhodlaní držet Moskvu na uzdě jako dnes.

Celkově je tento konflikt jednou ze strategicky nejnesmyslnějších válek v dějinách USA. Kdyby vytvořily evropskou bezpečnostní architekturu, která by integrovala Rusko a vnitřně ho vyvažovala, nemuselo k této válce vůbec dojít – a Washington by se mohl plně soustředit na výzvy v Asii. Skutečnost, že k tomu došlo, je do značné míry způsobena nedostatkem státnického chování Washingtonu a jeho spojenců v Evropě. Chyběla jim moudrost k tomu, aby pochopili princip rovnováhy a kalibrovali jej podle poměru sil s cílem zajistit v konečném důsledku mír.

Muamer Bećirović zkoumá historii diplomacie a mezinárodní politiku. V dubnu 2024 vydal biografii rakouského diplomata a státníka knížete Klemense von Metternicha.

Úvodní foto: Střet D. Trumpa a J. D. Vance s V. Zelenským během setkání v Oválné pracovně 28. 2. 2025, Bílý dům, zdroj článku: IPG-Journal, autor: Muamer Bećirović, překlad: Bohumil Řeřicha