Všechny oči upřené na Moskvu

Trumpova diplomacie přináší posun ve válce na Ukrajině – Moskva však nadále taktizuje. Co chce ruský prezident?

V úsilí o urovnání rusko-ukrajinské války došlo k posunu. Jednání však probíhají na nečekaných místech a v nových konstelacích. Místo přímého kontaktu mezi Kyjevem a Moskvou dochází zpočátku k dohodě mezi Ukrajinou a USA.

V Džiddě se obě strany dohodly na parametrech nabídky příměří Moskvě a zároveň vyřešily napětí ohledně dohody o dodávkách surovin. V reakci na to Washington obnovil krátké pozastavení vojenské podpory Kyjevu – záměrnou demonstraci síly, která zdůraznila existenční závislost Kyjeva na USA. Evropští spojenci jen stěží dokázali zaplnit vzniklou mezeru.

Donald Trump se tak stává spoluautorem ruského narativu, který popírá suverenitu Ukrajiny. Marco Rubio dokonce hovoří o zástupné válce – Kyjev jako americký proxy. Kreml již v letech 2014-2022 sázel na to, že Washington, Paříž a Berlín donutí Kyjev k ústupkům.

Dosáhlo nyní Rusko svého cíle? Moskva zatím neví. V první oficiální reakci je Kreml důrazně střízlivý. Dmitrij Peskov, tiskový mluvčí ruského prezidenta, ve středu odpoledne uvedl, že Rusko podmínky nabídky pečlivě prozkoumá. Poradce pro národní bezpečnost Michael Waltz pak telefonicky hovořil s ruským prezidentským poradcem Jurijem Ušakovem – oba navázali osobní kontakt již 18. února v Rijádu. Ve čtvrtek přistálo v Moskvě letadlo amerického realitního magnáta a zvláštního vyslance USA Steva Witkoffa. Tento první vysoce postavený představitel Trumpovy administrativy v polovině února vyzvedl v Rusku vězněného amerického občana Marka Vogela a odletěl s ním v rámci počátečního budování důvěry do USA. Witkoff ve čtvrtek večer hovořil s Putinem a brzy by mohl následovat telefonický rozhovor mezi Putinem a Trumpem.

Putinova prvotní reakce v podstatě naznačovala otevřenost k rozhovorům – hlava ruského státu na tiskové konferenci před jednáním s Witkoffem označila „myšlenku“ 30denního příměří za účelnou. Vzápětí však položil řadu protiotázek, které chtěl projednat „s americkou stranou“ a přímo s Donaldem Trumpem: rozhodující bylo, k čemu bude příštích 30 dní využito – například zda bude Ukrajina během této doby pokračovat v mobilizaci. Pokud se tak nestane, vyvstává podle Putina otázka, kdo by měl dohlížet na dodržování dohody a zda by se zbývající ukrajinští vojáci u Kurska prostě vzdali, protože by je nebylo možné nechat odejít „jen tak“. Míč je tedy opět na jejich straně.

Tempo je rychlé, americká prohlášení o úsvitu míru pompézní.

Tempo je rychlé, americká prohlášení o úsvitu míru pompézní. A Trumpův jazyk dohod rezonuje i v Rusku: podle tónu v Moskvě Západ konečně opouští svou hodnotovou monstranci a pouští se do práce. Sotva existuje jiná země, jejíž elita by dovedla fúzi kapitalistických a represivních nástrojů moci tak daleko jako Rusko. Podstata ruské oligarchie už dávno nespočívá pouze v kooptaci státních institucí velkokapitalisty, ale také v deformaci vnitropolitických a zahraničněpolitických procesů do podoby pragmatických, často cynických obchodních transakcí. To umožňuje vysokou míru stylistické a rétorické provázanosti s vizí technicky ovládané, turboliberální Ameriky, která touží po rychlých peněžních a mediálních ziscích. Ale právě proto, že se Washington najednou chová tak nápadně odlišně, klade si Kreml stejnou otázku jako Evropané: dodrží Trump své slovo? Nebo je to všechno jen past?

Skepse je viditelná. Na scéně válečných blogerů a nacionalistických politiků to vře, příměří je dle nich geopolitický klamný manévr, který má Kyjevu poskytnout taktickou výhodu. Putin nesmí udělat stejnou chybu jako v případě předchozích ústupků Západu na Ukrajině nebo Ankaře v Sýrii. Cílem by mělo být co nejvíce vojensky degradovat Ukrajinu. Ve skutečnosti je momentální situace na bojišti ve prospěch Moskvy – její přerušení s nejasnými vyhlídkami na jednání by se později mohlo ukázat jako chyba. I měsíc trvající příměří by mohlo Rusku strategicky uškodit a zároveň by Kyjevu a jeho evropským spojencům poskytlo cenný čas na přeskupení sil.

Ruské vedení neví, zda má před sebou jednorázovou krátkodobou příležitost, která se může brzy zavřít, nebo zda by se zahájením věcných jednání vzdalo své nejdůležitější výhody nad Ukrajinou – schopnosti dalšího opotřebování.

Následující třístupňový model pomáhá rozklíčovat, které vzájemně provázané cíle sleduje Ruská federace při své agresi.

Zaprvé jde o Ukrajinu. Moskva vždy usilovala o trvalou likvidaci suverenity sousední země – v minulosti úspornějšími prostředky, jako je energetické vydírání, infiltrace prostřednictvím korupce, propagandy, zasahování do domácí politiky, rozdělování společnosti, a později – kvůli neúspěchu – polovojenskou destabilizací, a nakonec rozsáhlou invazí.

Násilnou změnu režimu lze považovat za důležitý krok, ale není to cíl sám o sobě, pokud lze cíle dosáhnout jinak – prostřednictvím vnitropolitických procesů na Ukrajině nebo vnějšího tlaku. Naprostou prioritou je však zničení a trvalé oslabení vojenského potenciálu Ukrajiny. I když část ruského vedení předpokládá, že Kyjev lze donutit k vyjednanému míru, a ruská ekonomika a společnost se zjevně těší na konec války, víme, že i po anexích je Ukrajina dostatečně velká a silná na to, aby se pro Rusko stala během několika let velmi vážným bezpečnostním problémem, a to jak sama o sobě, tak s budoucí pomocí Evropanů. Zkušení narušitelé hranic, velké flotily bezpilotních letounů, velmi velké množství zbraní a munice v oběhu, zkušenosti s útoky a sabotážemi infrastruktury – to vše bude mít poválečná Ukrajina i nadále.

Mají být vytvořeny nárazníkové zóny vůči NATO a má být opuštěna zásada neangažovanosti.

Za druhé, jde o Evropu. Zde chce Kreml dosáhnout nového projednání kontinentálních pravidel řádu. Mají být vytvořeny nárazníkové zóny vůči NATO, má být opuštěn princip neangažovanosti, EU se má soustředit pouze na hospodářskou integraci, a nakonec má být revidován sovětský souhlas s konečným stavem studené války. Evropa je klíčovým regionem ruské „velké strategie“, neboť je to jediné místo, kde si Rusko může nárokovat zvláštní roli vzhledem ke geopolitickým a geoekonomickým faktorům.

Z Putinova pohledu je reorganizace Evropy v tomto smyslu naprosto nezbytná, aby se napravila „ostuda“ Gorbačovových dohod – zcela v duchu Vídeňského kongresu a Jaltské konference. Součástí této tradice je i připomínka ruské strany Evropanům, že by se měli smířit s tím, že nedotknutelnost hranic platila jen krátký okamžik v historii, zatímco v dlouhodobém ruském vnímání se hranice Evropy v každém století několikrát posunuly. V ruském narativu se tak dobytí ukrajinských území stává „běžnou etapou změny sovětských hranic od 90. let 20. století – nejprve ve směru zmenšování, nyní ve směru rozšiřování“.

Zatřetí jde o globální úroveň. Vladimir Putin chce, aby se Rusko posunulo do váhové kategorie velmocí – což se zase může stát pouze tehdy, pokud to uznají Spojené státy. Nový multipolární svět má být vyjednán za rovnocenné účasti Ruska – nikoliv pouze mezi Washingtonem a Pekingem. Putin vnímá Rusko jako výjimečnou sílu, která ovlivňuje pravidla světové politiky, někdy konzervativně, jindy revolučně. Vzhledem k rychle stárnoucí ruské populaci a rychle se dekarbonizující globální ekonomice, a to i v Číně, se snaží zbývající mocenské prostředky Ruské federace přeměnit v trvale lepší pozici ke konci svého působení a života v 21. století. Rusko chce jiná pravidla. Na úkor Ukrajiny a na úkor Evropy.

A v tom spočívá jádro Trumpovy zahraničněpolitické revoluce. Skutečným zlomem v americko-ruských vztazích nebylo Trumpovo volební vítězství, ale jeho prohlášení, že USA jsou v této válce „pouze prostředníkem“. Vlastní závazky USA vůči Kyjevu by měly být co nejrychleji uvolněny, aby se obě strany dostaly k jednacímu stolu – nikoli z altruistických pohnutek, ale aby se snížila zátěž americké účasti v konfliktu a zároveň se zachránily předchozí „investice“ na Ukrajině.

Putin reagoval na Trumpův zájem o ukrajinské vzácné zeminy velmi pozitivně.

Putin reagoval na Trumpův zájem o ukrajinské vzácné zeminy velmi pozitivně a okamžitě mu nabídl společné těžební projekty na Ukrajině – což by z jeho pohledu znamenalo, že Američané souhlasí s posunem hranic. Kromě toho dokonce naznačil perspektivu společných rusko-amerických podniků v Krasnojarsku na Sibiři. To zase vyvolalo podráždění ve vlasteneckých kruzích, protože narativ o životně důležité obraně proti západnímu imperialismu je ústřední součástí ruské propagandy.

Ideologie je však v Rusku nakonec sezónní módou – přejít na geopolitický obchodní jazyk není pro Putina obtížné. Na tiskové konferenci dokonce nadnesl možnost obnovení dodávek plynu do Evropy – možná prostřednictvím americko-ruského konsorcia.

Problém je jinde. Moskva si nepřeje zprostředkování ze strany USA – chce jednat s USA. Koketování s Trumpovými myšlenkami odzbrojení, tlak na rychlou normalizaci leteckého a platebního styku – to vše má Washington přesvědčit, aby Rusku přiznal status jediné velké evropské mocnosti, nejprve neformálně a později věcně.

Trumpovo zprostředkování zatím vyvolává dojem, že se jedná pouze o lokální postsovětský konflikt mezi východními Slovany – jakousi Jugoslávii 2.0 –, a tedy o situaci, v níž lze dosáhnout dohody díky americké diplomatické obratnosti a dobře dávkovanému tlaku na obě strany. To Moskva nechce. Historie rusko-ukrajinských příměří je plná rychlých zlomů. Ano, Ukrajina je minimálním cílem. V sázce je však více. A právě proto bude Rusko i nadále taktizovat – spojovat přijetí příměří se stále většími ústupky, které by v určitém okamžiku mohly vést i k dalekosáhlým evropským či globálním požadavkům. Jednostranné americké odmítnutí ukrajinského členství v NATO, požadavek demilitarizovaných nárazníkových zón podél hranic NATO a Ruska nebo americko-ruská mírová konference pro celou Evropu – to vše by se mohlo stát podmínkou. A pokud tyto podmínky nebudou splněny, může Rusko vojensky pokračovat, dokud se Ukrajina sociálně a politicky nezhroutí zevnitř. Kurská oblast je de facto znovu dobyta a minimálního cíle „desuverenizace“ by pak ještě mohlo být dosaženo nákladnými, ale osvědčenými prostředky.

Lavrov a Putin by si nepřáli nic lepšího než kongres v Rijádu, na kterém by došlo ke „konečnému ujednání o Evropě“.

Moskva chce záruky právě proto, že není jasné, zda Trump může Putinovi poskytnout pouze jednorázovou pomoc, nebo zda se může stát strategickým partnerem. Zní to kontraintuitivně, ale ruská zahraniční politika neusiluje o všeobecnou demontáž mezinárodního práva – naopak se upíná k formalizaci vlastních zisků. S BRICS Kreml již léta pracuje na provizorní institucionální konstrukci pro svět po OSN. Ať už prostřednictvím zdokumentovaného zrušení bukurešťského příslibu členství v NATO, nebo prostřednictvím smluvního a institucionálního zapojení mimoevropských hráčů, jako je Turecko, Saúdská Arábie nebo Indie, do zajištění poválečné situace – Rusko chce ukotvit svůj vliv v pevných strukturách.

Moskva je zjevně znepokojena tím, že do amerických mid-term voleb zbývá jen málo času – než se geopolitické karty zamíchají, chce Moskva vytvořit fakta. Právě proto Rusko tlačí na skutečné smlouvy a formální dohody. Lavrov a Putin by si nepřáli nic lepšího než kongres v Rijádu, na němž by se „dokončila ujednání týkající se Evropy“.

Toto geopolitické „mezinárodní právo velmocí“ by upevnilo dvoutřídní svět – a není slučitelné se současnou ústavou Evropy. Nehledě na to, že z ruského pohledu by Evropané patřili do druhé třídy. O válce ve středu Evropy již jednají hlavní města mimo jádro kontinentu, včetně nápadů na nasazení mimoevropských mírových sil.

Rusko však do svých kalkulací dostatečně nezapočítalo scénář, který Ukrajina, Německo a Evropa právě z tohoto důvodu uznávají: v situaci, kdy Rusko i USA otřásají poválečným uspořádáním – a Čína se zdá být ze všech zemí poslední mocností, která se drží statu quo – pouhé udržení starého světa nestačí.

Geopoliticky schopná, suverénní Evropa, která dokáže důsledně formulovat své vlastní zájmy a podložit je reálnými nástroji, by byla skutečným hráčem v ruské a mimochodem i v současné americké zahraničněpolitické koncepci. Moskva takový scénář nepovažuje za pravděpodobný. Kreml se však mýlí čím dál častěji.

Alexej Jusupov je vedoucím ruského programu nadace Friedrich-Ebert-Stiftung. Dříve působil jako ředitel kanceláře FES v Myanmaru, Afghánistánu a Kazachstánu.

Úvodní foto: Prezident RF Vladimir Putin a prezident USA Donald Trump,  Michail Metceľ, TASS, zdroj článku: IPG-Journal, autor: Alexej Jusupov, překlad: Bohumil Řeřicha