Dobrý hegemon

Mnozí se staví kriticky k hegemonii USA v posledních desetiletích. Možná nám však tato doba ještě bude chybět.

USA jsou ve světě často vnímány jako hráč s imperialistickými mocenskými zájmy, který je náchylný ke geopolitickým intervencím. Jejich historie má mnoho temných kapitol – například puč CIA v Íránu, zvěrstva vietnamské války a potlačení nesčetných socialistických hnutí. Zejména pro generaci, která zažila nezákonnou invazi do Iráku v roce 2003 pod vedením George W. Bushe, byl obraz USA jako „říše zla“ téměř samozřejmostí. Čím více však člověk analyzuje roli Spojených států ve světových dějinách, tím je mu jasnější, že tento obraz neodpovídá skutečnosti. Obraz USA jako ztělesnění zla je stejně jednostranný a zkratkovitý, jako Hollywood často prezentuje USA jako neomylného superhrdinu.

Pohled do historie ukazuje, že USA ve světě spíše prospěly než uškodily.

Pohled do historie ukazuje, že Spojené státy – navzdory svým často kritizovaným geopolitickým ambicím – vykonaly ve světě více dobrého než zlého. Nejsou ani neomylným hrdinou, ani největším padouchem světových dějin. Ve skutečnosti jsou pravděpodobně nejtransparentnějším, nejumírněnějším a nejodpovědnějším hegemonem v dějinách lidstva. Znovu a znovu se snaží vykonávat svou moc zodpovědně a v souladu s mezinárodními normami. Otázka zní: co se stane, když tato dominantní mocnost stále více ustupuje? Kdo by vážně předpokládal, že srovnatelně silná Čína nebo Rusko budou tyto zásady odpovědnosti a transparentnosti dodržovat?

Kdykoli puritánští progresivisté toužili po zániku Spojených států, prozíravé hlasy varovaly, že USA nám budou velmi chybět, jakmile přestanou být schopny stabilizovat světový řád. Zdá se, že tento okamžik nastal. Je stále jasnější, že USA i přes své často kontroverzní vojenské intervence hrály ústřední roli při udržování mezinárodního řádu. Zabránily například etnickým čistkám v Bosně a Kosovu, pomocí sankcí srazily na kolena režim apartheidu v Jihoafrické republice a ochránily Jižní Koreu před autoritářským Severem.

Na Ukrajině se USA opět ukázaly jako garant stability ve stále nepředvídatelnějším světě. Poskytly vojenskou pomoc ve výši téměř 183 miliard dolarů – nikoliv z finančních zájmů, ale z hluboce zakořeněného morálního přesvědčení. Svědčí o tom i postoj Donalda Trumpa, který podporu Ukrajině zpochybňuje – právě proto, že od ní neočekává žádný bezprostřední prospěch. Pro něj není v centru pozornosti obrana liberální demokracie, ale výhradně návratnost investice. To ukazuje, že za poskytovanou americkou pomocí nestojí její finanční či mocensko-politické zájmy, ale morální přesvědčení – které je Trumpovi zcela cizí.

Dalším příkladem morálního rozměru americké zahraniční politiky je podpora Izraele. Přestože mnozí obviňují USA z brutality izraelských vojenských akcí v pásmu Gazy, tato podpora byla vždy založena na morálním základě. Pro mnoho Američanů bylo a je historickou povinností chránit po staletí pronásledovaný národ před vyhlazením. I ve světle dramatických událostí po 7. říjnu 2023 byla morální odpovědnost za ochranu Izraele zřídkakdy zpochybňována. Zároveň USA za posledních 20 let věnovaly palestinskému lidu přibližně sedm miliard dolarů – prostředky, které byly použity výhradně na humanitární účely, jako je vzdělávání, zdravotní péče a infrastruktura. Americká zahraniční politika tedy nebyla jednostranná: Palestinci dostávali také podporu, která byla považována za oprávněnou a nezbytnou.

Spojené státy významně přispěly k humanitární pomoci nejen na Blízkém východě, ale po celém světě. Poskytovaly téměř 40 % celosvětové zahraniční pomoci, financují více než čtvrtinu rozpočtu OSN na udržování míru a přispívají polovinou rozpočtu Světového potravinového programu. Možná ještě významnější je však následující skutečnost: téměř 80 let stály všechny světové demokracie pohromadě – pod ochrannou náručí největší vojenské mocnosti v dějinách.

Mnozí si užívali bezpečí pod americkým jaderným deštníkem a často se přitom sebevědomě vysmívali obrovským výdajům na americkou armádu, které jejich bezpečnost umožnily. Je fascinující hříčkou dějin, že největšími příjemci americké hegemonie od druhé světové války jsou pravděpodobně dva státy, které byly během druhé světové války jejími největšími protivníky. Ironií osudu to byla právě demilitarizace Německa a Japonska, která těmto zemím umožnila vložit své zdroje do obnovy ekonomik a blahobytu obyvatelstva, a nikoli do nákladní národní obrany. V letech 1960-2020 činily vojenské výdaje Japonska v průměru méně než jedno procento HDP, zatímco v Německu se pohybovaly kolem 2,3 %. Naproti tomu vojenské výdaje USA činily v průměru 5,5 % HDP. Na první pohled se může zdát, že tato nízká čísla nepředstavují velký rozdíl. V průběhu desetiletí však vznikl rozdíl přímo obrovský. Zatímco USA nesly břemeno vojenské obrany obou zemí, Japonsko a Německo mohly své zdroje využít k rozšíření systémů sociálního zabezpečení. Financovaly všeobecnou zdravotní péči, dotovaly vzdělávání a vytvořily sociální záchrannou síť, která je v USA nepředstavitelná.

Svět si zvykl, že Spojené státy zastávají roli globálního ochránce.

Svět si zvykl, že Spojené státy zastávají roli globálního ochránce, který je vždy připraven nést břemeno mezinárodní stability a bezpečnosti. Po celá desetiletí se však USA setkávaly jen s nevděkem. Všude, kde USA nezasáhly, se hlasitě naříkalo; když však zasáhly, poděkování a uznání byly vzácné. Místo toho se na ně snesla kritika, často doprovázená obviněními, že prosazují své zájmy na úkor ostatních.

Nyní, pod vedením Donalda Trumpa, se USA stahují a soustředí se výhradně na své vlastní zájmy. Trumpova administrativa znamená jasný rozchod s altruistickými principy dřívějších let. Rozhodla se upustit od globálních intervencí a podpory, které dlouho charakterizovaly americký sebeobraz a pohled na svět. Je snadné kritizovat Trumpa za opuštění ideálů mezinárodní spolupráce a podpory. Ale neodráží se v tom také chování globálního společenství? USA již nejsou ideologicky oddány stejným principům globálního vedení a demokratické solidarity. Je pochopitelné, že po letech poskytování ochrany a pomoci se americké vedení od této role stahuje. Skutečnost, že se tato role očekává od partnerů na celém světě – bez jakékoli protislužby a uznání –, je nyní pro americkou společností hořkou pilulkou. Proč bychom měli pokračovat v poskytování pomoci, když je naše úsilí vždy považováno za samozřejmost?

Svět nyní vstupuje do nové éry, která je méně spravedlivá, méně prosperující a méně bezpečná. Bylo zapotřebí někoho, jako je Trump, aby si světové společenství uvědomilo, jak dobře se předtím mělo. Zlatý věk liberální demokracie skončil a s ním i dlouholeté spoléhání na USA při udržování globálního pořádku. Důsledky této změny bude muset nést nejen svět, ale i samotní Američané.

 

Carrick Ryan je australský podcaster a blogger. Absolvoval mediální a komunikační studia a mezinárodní vztahy. Dříve pracoval jako sloupkař pro časopis InnovationAus.

 

 

 

 

Úvodní foto: Přitažlivost Monroeova magnetu, Keppler, Udo J., zdroj článku: IPG-Journal, autor: Carrick Ryan, překlad: Bohumil Řeřicha

https://www.ipg-journal.de/rubriken/aussen-und-sicherheitspolitik/artikel/der-gute-hegemon-8174/?utm_campaign=de_40_20250320&utm_medium=email&utm_source=newsletter