Skandál “Signalgate” potvrdil to, co Evropané již věděli. Pohrdání Trumpovy administrativy Evropou je hluboké a transatlantická trhlina je strukturální. Zatímco naši vedoucí představitelé veřejně bagatelizují význam rozpadu, který zjevně probíhá, v soukromí zní jen málokdo skutečně tak přesvědčeně.
Naděje, že Evropa dokáže zabránit nejkrajnějšímu projevu rozpadu vztahů, ať už jde o invazi do Grónska, stažení amerických sil z evropských členských států NATO nebo totální obchodní válku, trvá. Nejnaléhavěji se evropští představitelé soustředí na to, aby v případě, že pokud (nebo možná až) USA hodí Kyjev pod jedoucí autobus, to byla Evropa, které se společně podaří nějakým způsobem zajistit svobodnou, nezávislou a demokratickou Ukrajinu. Neměli bychom si však dělat iluze, že se tak stane díky součinnosti s Washingtonem nebo dokonce s jeho tichým souhlasem.
Signalgate nepřekvapila a zároveň šokovala. Nepřekvapila proto, že osobní animozita vůči evropským zemím, která se projevila v údajně důvěrném skupinovém chatu amerického národního bezpečnostního týmu, se příliš neliší od toho, co veřejně říkají představitelé administrativy. Vzpomeňme na JD Vance na únorové Mnichovské bezpečnostní konferenci, na zvláštního vyslance USA Steva Witkoffa v rozhovoru s Tuckerem Carlsonem nebo na samotného Donalda Trumpa v jeho neustálých prohlášeních a příspěvcích na sociálních sítích. Mezi soukromými a veřejnými prohlášeními existuje pozoruhodná konzistence: Washington považuje Evropu za zastaralou, arogantní a parazitickou.
Šokující však je, že USA nepovažují Evropu jen za skomírající. Zdá se, že Trumpovi úředníci chtějí k jejímu zániku přispět. Bez ohledu na to, co si kdo myslí o hrozbě ze strany Hútíů v Rudém moři, je politikou USA, že útok na proíránské milice je v jejich národním bezpečnostním zájmu. Jak však Vance a Pete Hegseth jasně uvedli na chatu skupiny, USA si také myslí, že útok na Hútíe by prospěl Evropanům, a to je dostatečný důvod pro jeho zpochybnění. Pomoc Evropanům je jinými slovy považována za takovou nevýhodu, že by mohla převážit nad přímým přínosem pro samotné USA, který by představoval vypořádání se s vnímanou hrozbou. Právě niterná nenávist k Evropanům, která je v tomto zvráceném myšlenkovém proudu obsažena, je šokující.
Toto aktivní opovržení má pro Evropu tři hlavní politické důsledky. Za prvé, obchod. Tento týden se Trump chystá zahájit obchodní válku proti zemím, které podle něj „vyjebávají“ s americkou ekonomikou. Rozměr této války mezi USA a EU nezmírní žádné sympatie nebo historické přátelství. Právě naopak. Řízení obchodní politiky 27 vlád je však zákonnou odpovědností EU a tento blok má společnou ekonomickou váhu, kterou USA nemohou ignorovat. Bude to bolet, ale v případě konfliktu „tit-for-tat“ to bude oboustranné. Pokud budou Evropané v oblasti obchodu, stejně jako v oblasti regulace technologií, držet při sobě, nebudou se USA moci chovat dravě, jakkoli je jejich nenávist iracionální. Washington bude nucen jednat transakčně, pokud jde o Brusel, a nakonec přistoupí na dohodu.
Za druhé, Grónsko. Zde se USA nezastaví. Trump opakovaně prohlásil, že Grónsko bude jeho. Vancova provokativní cesta na arktický ostrov a jeho výtka Dánsku, že po desetiletí „neodvádělo dobrou práci“ při péči o bezpečnost Grónska, naznačují, že pokusy Washingtonu o nátlak se budou jen stupňovat.
Spor však také naznačuje, že evropský tlak, v tomto případě počínaje samotným Grónskem, také funguje. Po vlně kritiky byla cesta narychlo upravena tak, aby vynechala hlavní město Nuuk a zahrnovala pouze „návštěvu vojáků“ na odlehlé americké vojenské základně na vzdáleném severu ostrova. Dánská premiérka Mette Frederiksen sice zpočátku reagovala na zásahy Trumpovy administrativy nesměle, ale začala se vyjadřovat hlasitěji; minulý týden obvinila USA z „nepřijatelného nátlaku“.
Vzhledem k tomu, co víme o opovržení Trumpovy administrativy Evropou, je nyní na ostatních evropských lídrech, aby Dánsko podpořili. Čím slaběji budou Evropané vystupovat, tím větší bude tlak ze strany USA.
A konečně, a to je nejdůležitější, Ukrajina. Ochotné a schopné země v čele s Emmanuelem Macronem a Keirem Starmerem spolu s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským nyní pokračují v plánech na podporu Ukrajiny. Je však stále jasnější, že tak budou muset činit nejen bez USA, ale možná i proti nim. Na vojenskou podporu USA se spoléhat nelze. Vzhledem k tomu, že největší evropské mocnosti plánují zvýšenou ekonomickou a vojenskou podporu Ukrajiny a také „ujišťovací síly“, které budou cvičit a pomáhat ukrajinským silám při ochraně měst, civilní a vojenské infrastruktury, budou se muset smířit se skutečností, že žádná americká „pojistka“ existovat nebude.
Měly by samozřejmě pokračovat v diskusích s Washingtonem, zejména o sdílení zpravodajských informací a logistické podpoře. Pokud však bude Washington nadále balancovat na hraně, musí Evropa a Ukrajina přijít na to, jak se bez něj obejít.
Pokud jde o sankce vůči Rusku, Evropa bude pravděpodobně muset spolupracovat s USA. Hra Vladimira Putina je zřejmá. Aby se vyhnul realizaci navrhovaného příměří, podmiňuje ho ukončením západní podpory Ukrajiny a zrušením sankcí vůči Rusku. Je velmi pravděpodobné, že americká administrativa nejenže bude hrát s Kremlem, ale začne tlačit i na Evropany, aby ji následovali. Evropané budou vykreslováni jako překážka míru.
Evropské vlády si zatím stojí pevně za svým. EU důrazně odmítla ruské požadavky na pozastavení finančních sankcí vůči zemědělsko-potravinářskému sektoru jako podmínku pro příměří v Černém moři. Evropa by měla být v tomto ohledu připravena odolat tlaku USA.
Odolat americkému šikanování, ať už jde o Ukrajinu, Grónsko nebo obchod, není jen dobrá strategie. Vyplatí se to i politicky. Popularita a hodnocení těch světových lídrů, kteří se Trumpovi postavili, od Zelenského a kanadského Marka Carneyho přes mexickou Claudii Sheinbaum až po evropské Macrona a Starmera stoupá. Americkou administrativu bude i nadále sžírat nenávist k Evropě. S pevností, odvahou a zdvořilostí by Evropa prostě měla jít svou vlastní cestou.
Nathalie Tocci je sloupkařkou deníku Guardian. Věnuje se dění v Evropě.
Úvodní foto: Zahraniční politika USA, Markusszy, zdroj článku: Guardian, autor: Nathalie Tocci, překlad: Robert Nerpas
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.