Srbské protestní hnutí požaduje hlubokou změnu – a naráží přitom na hranice represe a politiky
Intenzita a délka studentských protestů v Srbsku mnohé překvapila. 15. března si více než 300.000 lidí připomnělo památku 15 lidí, kteří zahynuli při zřícení zastřešení nádraží v Novém Sadu. Většina pozorovatelů předpokládá, že tento protest byl ještě větší než masové protesty v roce 2000, které nakonec vedly k pádu Slobodana Miloševiče. Hnutí je nyní pevně ukotveno ve společnosti: protesty podporuje většina univerzitních profesorů a na mnoha středních školách stále probíhají stávky. Navzdory rostoucí intenzitě protestů zůstávají požadavky již čtyři měsíce stejné. Na prvním místě je úplné vyšetření nehody, a tedy otázka, zda při stavbě nového nádraží nedošlo ke korupci.
Vláda na tyto požadavky již několik měsíců reaguje tvrzením, že splnila svou povinnost a že všechny příslušné dokumenty byly zveřejněny. To znamená, že obě strany stojí nesmiřitelně proti sobě a konfrontace a polarizace se spíše zvyšuje, než aby se snižovala. V současné době dochází ke stále častějším násilným útokům na protestující, naposledy byla o víkendu na ulici napadena nožem děkanka filozofické fakulty v jihosrbském městě Niš. Při posledním masovém protestu v Bělehradě bylo zřejmě použito takzvané zařízení LRAD, zvukové dělo. Zatím není jasné, kdo jej použil.
Protesty podporuje 59 procent obyvatel, zatímco prezidenta Vučiće
pouze třetina dotázaných.
Uklidnění situace je tedy v nedohlednu a bližší pohled na dění ukazuje, že Srbsko se nachází v hluboké politické krizi, a to hned dvojí. Autokratický systém, který Aleksandar Vučić a jeho Srbská pokroková strana vytvořili za posledních deset let, se rozpadá. Ukazují to i nedávné průzkumy: protesty podporuje 59 % obyvatel, zatímco prezidenta Vučiće jen třetina dotázaných. Vláda na tuto krizi reaguje rostoucími represemi, zejména vůči občanské společnosti. Vučić zároveň oznámil založení nového hnutí jako protipólu studentských protestů. Je otázkou, zda mu to pomůže, protože v zemi se šíří pocit osvobození. Studenti konečně říkají to, co si mnozí myslí už dlouho: chtějí Srbsko bez korupce – zemi, kde se počítá s demokracií, důstojností a sociální spravedlností.
Požadavek na objasnění nehody má již dlouho politický rozměr. „Měníme systém“ je jedním z hesel, která lze v současnosti číst v Bělehradě. Znamená to však mnohem více než pouhou změnu vlády – například odklon od koalice Srbské pokrokové strany a Socialistické strany Srbska (SPS) směrem k nové parlamentní většině. Studenti volají nejen po návratu k právnímu státu, svobodě médií a zastupitelské demokracii. Usilují o zásadně nové demokratické soužití – nový politický systém země. V souladu s tím se protestní hnutí vědomě distancuje od zavedených stran, a to i těch, které jsou považovány za proevropské nebo progresivní.
Všechny strany v Srbsku – nejen vládnoucí Pokroková strana – ztratily v očích mnoha občanů legitimitu. To platí i pro opoziční, proevropské, mladé nebo ženské strany. Souvisí to s otřesy transformace, ale také s Vučićovým systémem. Permanentní mediální kampaně proti opozičním subjektům v posledních deseti letech jeho pověst dále oslabily. Stranická politika je nyní mnohými vnímána jen jako čistá hra o moc, v níž jde jen o posty, peníze a handrkování. Parlament už dávno není místem, kde se vedou debaty a vyvažují zájmy, ale mnozí ho vnímají jako jakési divadelní jeviště. To ukazuje plný rozsah druhé krize: krize reprezentativnosti.
Poslední vývoj na místní úrovni ukazuje, že v krizi je i samotný zastupitelský systém. Občané v Bělehradě, Niši, Novém Sadu a mnoha menších městech se opakovaně pokoušejí bojkotovat zasedání městských zastupitelstev a scházejí se na tzv. sborech. Zde se veřejně diskutuje o dlouhodobých stížnostech, jako je veřejná doprava, znečištění životního prostředí nebo vzdělávací systém. Politici a zástupci organizované občanské společnosti – dokonce i z řad opozice – jsou na těchto shromážděních často nežádoucí. Frustrace z nedostatečných reforem je příliš velká – nedůvěra k zavedeným hráčům příliš hluboká. Roste touha po nových formách politické participace. Klíčovým slovem hodiny je přímá demokracie – a některé opoziční strany si to již uvědomily.
Ekonom srbského původu Branko Milanović nedávno zařadil tento vývoj do globálního kontextu: celosvětového kolapsu reprezentativního systému. Podle něj je studentské hnutí sice apolitické v tradičním smyslu, ale je odsouzeno k protestu – protože splnění jeho požadavků by znamenalo, že by se Vučićův systém musel zrušit. To by otevřelo cestu k diktatuře nebo přinejmenším k dalšímu zesílení státní represe. Nedávný nárůst násilí v ulicích a údajné použití zvukového děla na protestu v Bělehradě 15. března jako by dávaly Milanovićovi za pravdu.
Na sestavení nové vlády zbývá 30 dní. Pokud se to nepodaří, budou se muset v první polovině června konat nové volby.
Jak dál? Existuje ještě prostor pro stranicko-politická řešení, nebo leží budoucnost Srbska mezi další autokratizací a přímou demokracií? 19. března přijal srbský parlament demisi premiéra, kterou oznámil již v lednu. Na sestavení nové vlády tak nyní zbývá 30 dní. Pokud se to nepodaří, budou se muset v první polovině června konat nové volby. Toto rozhodnutí však zatím nepadlo. Jisté však je, že opozice se nových voleb nezúčastní. Rýsuje se politická patová situace. Opozice nedávno představila svůj koncept „vlády národní důvěry“, přechodné vlády s mandátem na zhruba devět měsíců. Má sledovat dva hlavní cíle: úplné vyšetření novosadské katastrofy a přípravu svobodných a spravedlivých voleb. Přitom se má usilovat o dialog jak se studenty, tak s novými orgány přímé demokracie, místními shromážděními (zborovi). Myšlenka přechodné vlády tak popisuje konsensuální a dialogickou cestu z autoritářské krize, ale také z krize reprezentace. Byl by to logický krok v okamžiku hluboké ztráty důvěry.
Prezident Vučić však model přechodné vlády rozhodně odmítá. Možná má na mysli severomakedonský model, kde taková přechodná vláda nakonec vedla ke ztrátě moci tehdejšího premiéra Gruevského a vládnoucí VMRO-DPMNE. V současné době je obtížné předvídat, jak by mohla dohoda mezi vládou a opozicí uspět. Stejně tak není jasné, jak by bylo možné překlenout rozkol mezi protestním hnutím a opozičními stranami. Evropská unie se zatím chová nápadně zdrženlivě. Přestože se její podpora srbské vládě mírně snížila, jasné signály stále chybí. Ekonomický zájem o velké projekty, jako je těžba lithia v údolí Jadar nebo Expo 2027 v Bělehradě, se zdá být nezlomný – i když tyto projekty jsou myslitelné pouze v případě stabilizace a demokratizace situace v zemi. Právě proto by byl žádoucí silnější závazek ze strany EU: jasná slova vůči vládě a cílená podpora demokratického hnutí. To zase může získat vliv a moc, pokud znovu otevře kanály dialogu mezi studenty, občany a stranami a pokud se podaří překonat rozpory v progresivním táboře. Z odpovídající pozice síly by pak bylo také možné vyjednávat s vládou o předběžných podmínkách pro svobodné a spravedlivé volby a proces demokratické transformace.
Kirsten Schönefeld je vedoucí regionální kanceláře FES pro Srbsko a Černou Horu.
Úvodní foto: Symbol demonstrantů na protestech v Srbsku, Frane Rogoz, zdroj článku: IPG-Journal, autorka: Kirsten Schönefeld, překlad: Bohumil Řeřicha
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.