Evropa je pozadu

Evropský automobilový průmysl pokulhává, v sektoru baterií dominuje Čína – Sandersonův „Volt Rush“ ukazuje, jak Západ minul závody o suroviny.

Evropský automobilový průmysl je ve své nejhlubší krizi. S Trumpem 2.0 hrozí, že se obchodní politika konečně stane geoekonomickým bojištěm. EU zároveň bojuje s Čínou o její budoucí vztah – spolupráci, konkurenci nebo konfrontaci? Mezitím válka v Kongu eskaluje.

Stejně jako bronz, železo, uhlí a ropa kdysi utvářely jejich éry, lithium nyní udělá totéž. Ve knize „Volt Rush“ se Henry Sanderson vzrušujícím způsobem podívá do historie elektromobility a vzestupu věku baterií. To je jistě velmi zábavné, zejména proto, že novinář má svižný styl psaní. Navíc záliba v moderním křižáckém tažení zřejmě není nevýhodou, pokud se chcete prosadit v sektoru surovin. Cesta zeměmi bohatými na zdroje, vlivnými osobnostmi a průmyslovou historií je odpovídajícím způsobem bohatá na anekdoty.

Věk „obnovitelných zdrojů“ – a s ním i věk kritických surovin – bude přinejmenším stejně geopoliticky utvářen jako věk ropy. Průmyslová politika je více než jen suroviny, ale bez surovin je veškerá průmyslová politika ničím. V souladu s tím lidstvo žene těžbu kupředu intenzivněji než kdykoli předtím. Sanderson cituje ekonoma Jeffreyho Bernsteina, který uvádí: Jednoprocentní ekonomický růst vede ke dvouprocentnímu zvýšení těžební činnosti.

Pohled na hodnotové řetězce stačí k ilustraci toho, jak moc se v důsledku klimaticky neutrální transformace změní ekonomické mocenské vztahy. Bez Číny je ekologická budoucnost založená na bateriích v současnosti nemyslitelná. Z hlediska průmyslové politiky je to pro Evropu katastrofa. Je to ale také přiznání neúspěchu s ohledem na žádoucí strategickou autonomii. Řízení celého hodnotového řetězce je největší Achillovou patou Evropy. Z evropského a zejména německého pohledu je to bolestivé čtení. Západ spal. Pro Sandersona není pochyb: zanedbávání výzkumu a vývoje baterií bylo epochální chybou.

Průmyslový úspěch je obvykle založen na dvou průlomech: ve výzkumu a vývoji; za druhé o stanovení měřítek. Čína zvládá obojí v oblasti čistých technologií. To by znamenalo, že jednou ranou mohlo být zabito několik ptáků. Když se podíváme dovnitř, cílem bylo učinit naše vlastní města čistší a snížit závislost na cizích zemích, například na ropě. A navenek byla atraktivní prestiž a rostoucí podíly na globálním trhu s technologiemi budoucnosti. Dominance v nových technologiích byla historicky vždy spojena s národní silou a mocí. Revoluce na automobilovém trhu nabídla Číně příležitost – a ta byla využita. Spolupráce s německými automobilkami byla v tomto ohledu obzvláště nápomocná a četba přináší i tento bolestný vhled. Vysoké standardy a neustálé testování pomohly zlepšit čínskou technologii. Bezpochyby stejně nápomocné: brutální protekcionismus. Skutečnost, že lokálně vyráběná auta musela a stále musí používat místní baterie, byla zásadním klíčem k úspěchu.

Kniha odhaluje masivní dotační stroj, který umožnil vzestup Číny

Kniha odhaluje masivní dotační stroj, který umožnil vzestup Číny. Ukazuje, že čínský přístup byl bezprecedentní a extrémně nákladný – a proto jej nelze snadno napodobit. Zároveň se ukazuje, že ne všechno v Číně běží hladce a mnoho podniků selhává. Kniha tak odporuje narativu rozšířenému na Západě o všezahrnujícím čínském hlavním plánu. Ale i přes neúspěchy Čína dosáhla svého cíle: dominance na trhu v rostoucím počtu budoucích technologií.

Klíč k úspěchu: Čína dominuje celému hodnotovému řetězci. Samotná země nemá velké zásoby mnoha kritických surovin. Ale vzala pod svá křídla proces zpracování. Společnosti jako CATL získaly doly nebo podíly v nich a zajistily si tak přístup k potřebným surovinám. Evropa má naopak jen malý podíl na produkci kobaltu, niklu, lithia a grafitu; Ještě horší situace je u dalšího zpracování na meziprodukty.

Při čtení tohoto textu nevyhnutelně vyvstává otázka: Jak na to může Evropa reagovat? Jak lze vytvořit slibnou spolupráci mezi vládou a byznysem? V průmyslových zemích je spojení mezi byznysem a politikou mnohem méně těsné než v Číně. Přestože vlády podepisují četná memoranda o porozumění, rozhodující faktory – investice, spolupráce, transfer technologií a místní výrobní zařízení – jsou z velké části v rukou soukromých společností. Ty zase sledují především ekonomické cíle. Jsou více oddáni zájmům svých akcionářů než makroekonomickým nebo bezpečnostním úvahám svých vlád

Evropa zde přirozeně čelí dvěma výzvám. Je důležité překonat současnou krizi v automobilovém průmyslu dříve, než bude mít vážný dopad na celý dodavatelský řetězec a dojde ke ztrátě mnoha pracovních míst. Platí ale také, konečně předběhnout vlnu, například ve vývoji baterií. Tuto otázku si klade i Sanderson. Nové technologie baterií založené na jiných, nejlépe méně problematických surovinách, než je kobalt, by byly pravděpodobně jedinou cestou. Ale i zde má Čína obvykle náskok. Bez dalšího společného výzkumu a vývoje v Evropě to nepůjde.

Pravdou také je, že v případě čínského bateriového a automobilového průmyslu jsou to často soukromé firmy, které dělají průkopnickou práci. Čínská vláda však svým partnerským zemím bohatým na zdroje nabízí infrastrukturu financovanou státem. Na základě dohod mezi vládami se společnosti aktivizují. Zásadní je také finanční podpora ze strany čínských bank, jako je Export-Import Bank a China Development Bank. Evropa naléhavě potřebuje najít odpovědi na to, jak lze lépe sladit zájmy veřejného a soukromého sektoru a zajistit dostatečné finanční pobídky a zabezpečení.

Pozornost by se měla zaměřit také na recyklaci. Při výrobě baterií vzniká odpad, ale zároveň má tento materiál milionovou hodnotu. Na rozdíl od fosilní energie lze kovy recyklovat téměř donekonečna – bez větší ztráty funkčnosti. Tempo pokroku směrem k oběhovému hospodářství je zatím stále pomalé. Odhaduje se, že v současnosti se ročně vyhodí 50 milionů tun elektronického odpadu; pouze 20 procent se recykluje. Koncentrace minerálů v elektronickém odpadu je mnohem vyšší než v přírodě. Celková hodnota šrotu se odhaduje na 57 miliard amerických dolarů.

Na rozdíl od fosilní energie lze kovy recyklovat téměř donekonečna

Pro země jako Evropa, které mají omezený přístup k surovinám prostřednictvím dolů, by tento aspekt měl být ještě zajímavější. Evropa by měla vnímat vznikající čínskou dominanci v dalším rozvoji oběhového hospodářství jako velmi hlasitý budíček. Čínská lithiová společnost Ganfeng například nejen integruje celý proces od těžby až po hotový produkt. Nyní se věnuje také recyklaci starých lithium-iontových baterií na nové suroviny a výzkumu nových materiálů, které lze použít k nabíjení automobilů během několika minut. Pokud zde Číňané zůstanou napřed, upevní svou dominanci.

Velká zásluha Saandersona je to rozptýlit některé falešné jistoty. Dvě kapitoly jsou věnovány Kongu. V roce 2019 například čínské společnosti jako Huayou zpracovávaly 90 procent kobaltu z Konga. Sanderson dává jasně najevo, jak obtížné je u takto složitých produktů vysledovat původ jednotlivých surovin. Čínské bateriové společnosti a jejich západní zákazníci se také obávali negativních reakcí spotřebitelů, a proto hledali alternativy.

Když investoři a nakonec i kupující tento mezinárodní tlak opakovaně popisují, nevyhnutelně vyvstává nepříjemná otázka: Budou vzhledem k současnému rozsáhlému útoku na sociální a ekologické standardy v USA a Evropě hrát podobné úvahy i v budoucnu srovnatelnou roli? Samotná Evropa má obrovský zájem o limity CO2 a zdravou úroveň sociálních a ekologických norem. Je také jasné, že již zavedené čínské společnosti budou více těžit z více z  laissez-faire /aby stát nezasahoval do hospodářství/. Konkurenční výhodou Evropy by však nadále mohly být nižší emise. Zhruba 40 procent emisí při výrobě elektromobilu má na svědomí baterie. Výroba v Číně generuje asi o 60 procent více emisí kvůli vysoké závislosti na uhlí. Neměli bychom však počítat hostitele, aniž bychom vzali v úvahu produkující země.

Aby se snížily marže problematické suroviny kobalt z Konga, bylo použito více niklu, který pochází z Indonésie; čínské společnosti tam investovaly do hutí a oceláren. Sanderson ve své knize představuje společnosti, které na Západě téměř nikdo nezná, ale které mají neuvěřitelnou tržní sílu. Pozoruhodným příkladem je Tsingshan, který během deseti let drasticky změnil globální konkurenci na trhu s ocelí. Tržní podíl společnosti ve výrobě nerezové oceli vzrostl z pěti procent v roce 2009 na 25 procent o deset let později. Odchod do Indonésie hrál klíčovou roli na cestě společnosti k dominanci na globálním trhu s ocelí. To místní vládě vyhovovalo, protože chtěla prosadit domácí zpracování a podpořit tak vlastní industrializaci.

Také na tomto místě se klopýtá přes domnělé evropské jistoty. Čína se zajímá pouze o vývoz surovin; západní vlády se chlubí, že samy jsou připraveny mnohem lépe ocenit zájmy svých partnerů. Příklad Tsingshan ukazuje, že bychom zde mohli být nebezpečně na špatné cestě. Za prvé, vlády na globálním Jihu, a zejména ty v zemích bohatých na zdroje, by si rády stanovily podmínky samy. Tomu se bude v budoucnu těžko vyhnout. Zde jsou zapotřebí atraktivní nabídky namísto apelů, které jsou často vnímány jako arogantní, a standardů, které jsou vnímány jako protekcionistické. A za druhé, pokud jde o Čínu, věci se příliš zjednodušují. Čínské společnosti jsou agilní; Zpravidla se velmi hladce přizpůsobují rámcovým podmínkám partnerských zemí. A v některých případech dokonce těží ze silnější tržní síly a regionálních hodnotových řetězců, jak ukazuje příklad Indonésie. V roce 2022 zavedla indonéská vláda zákaz vývozu niklové rudy – rána pro západní výrobce, kteří se již potýkají s problémy. Zákaz také využil Tsingshan, protože jejich tržní síla v samotné Indonésii jim umožnila určovat ceny. Společnost se ocitla na přední pozici pro průmysl elektrických vozidel kvůli vyšší poptávce po niklu.

Právě tyto příklady činí z knihy „Volt Rush“ politickou povinnou četbu, zejména v současné debatě o budoucnosti klíčových evropských průmyslových odvětví a globálním závodě o konkurenceschopnost.

Claudia Detsch vede kompetenční centrum FES pro klima a sociální spravedlnost se sídlem v Bruselu. Dříve pracovala jako šéfredaktorka časopisu IPG Journal v Berlíně a jako ředitelka Nueva Sociedad v Buenos Aires.

Úvodní foto: .:Photo_Steel:., my dad’s old car, zdroj článku: IPG, autor: Claudia Detsch, překlad: Bohumil Řeřicha